Články z kategorie ‘chov drůbeže’

Výchova kuřátek

23.06.2014

Použije-li se k líhnutí vajec vlastní produkce, začíná starost o kuřátka vlastně již před snesením násadových vajec. Kromě všech požadavků kladených na dobré a zdravé nosnice a kromě řádného oplodnění vajec musíme se postarati také o to, aby zárodek našel ve vejci všechny předpoklady k řádnému vývinu. Dobře vyvinutá a dobře vylíhlá kuřátka dávají předpoklad pro další zdárný vývin. Slepice, od nichž nasazujeme vejce, mají míti k disposici dostatek minerálních látek, hlavně vápníku, aby i zárodek našel ve vejci dostatek těchto látek k vytvoření kostí a peří. Velmi důležitá je pastva a není-li jí, tedy přikrmování zelenou pící, hlavně naklíčeným ovsem, jehož lecithin je důležitý při vývinu a výživě nervového systému. Tyto okolnosti jsou důležité zvláště pro chovatele, jichž drůbež je uzavřena na malých, často k tomu ještě vydlážděných dvorcích.

Staré pravidlo, že co se zamešká v mládí, ničím se již nedá dohonit, je u kuřat právě tak pravdivé, jako u všech zvířat. Vylíhnutá kuřátka necháme nejméně 24 hod. hladovět. Po této době se jim předloží první krmení a čistá, odražená voda. Mléko se v prvních týdnech nemá předkládat. Za krmivo se nejlépe hodí jemný kukuřičný, pšeničný neb ječmenný šrot, z něhož se mouka vyssála. Význam kukuřice při výchově kuřat není dosud doceněn a proto nemá kukuřičná drť v krmení scházet. Krmí-li se proso, má se již z úsporných důvodů krmit neloupané. Krmivo nemá býti nikdy jednostranné, neboť čím častěji a čím více změny kuřátka mají, tím více žerou a rostou. Aby kuřátka měla stále dosti a různé potravy, je nejlépe zhotovit pro ně z několika prkének samočinné krmítko, které se naplní na několik dnů následující směsí: 40 proc. kukuřičného šrotu, 25 procent čistých, hrubých otrub pšeničných, 25 procent vyssátého šrotu ječmeného, 10 procent treskové moučky a něco rozdrceného dřevěného uhlí. Tato směs se samozřejmě musí dobře promíchat. Dostatek čisté vody a říčního písku musí míti kuřátka stále k disposici. U odrostlejších kuřat, která mají býti rychle vykrmena, se osvědčuje méněcenná rýže vařená v mléce. Rýže se může krmit jen tam, kde jsou laciné druhy k dostání.

Jednou ze základních podmínek zdárné výchovy kuřat je slunce a pastva. Všelijaká skla, o nichž se tvrdí, že propouští ultrafialové paprsky, se v praksi dosud neosvědčila a nedoznala také rozšíření a proto musíme klásti celou váhu na působení přímých slunečních paprsků. Čím více přímých paprsků jarního slunka a čím více pastvy při správném krmení, tím lepší výsledky v každém směru.

Mrtvá kuřata ve vejcích – umělá líheň – kvočna

19.06.2014

Proč jsou kuřata ve vejcích mrtvá?

Co mrzutosti ba i nadávek zde bývá, shledá-li chovatel, že po vylíhnutí zůstalo mu značné procento kuřátek nevylíhnutých, ač ta jsou plně vyvinutá, ale mrtvá. Stane se nám toto pod kvočnou tam, kde tato nachází se v místnosti příliš suché, někdy zase tím, že slepice z vajec málo sletovala, že seděla jako přikovaná jak říkají naše hospodyňky. Stane-li se nám však případ tento v líhni, musíme hubovati sami na sebe, neboť bylo naší vinou, že jsme líheň neopatřili dostatečnou vlhkostí, což zejména za suché povětrnosti zanedbati nesmíme. V uvedených případech následek nevylíhnutí je nedostatek vlhkosti, následkem čehož obalová blána se přilepí na kuře a zaviňuje pak nedostatek pohybu. V horším bývá toho následek ztvrdnutí skořápky do té míry, že buď odolá proklování anebo zaviní nedostatek kyslíku, čehož přirozený následek v obou případech jest uhynutí kuřete, neb jiného mláděte, dle toho o čí vejce se jedná.

Bychom ztrátám takto vzniklým předešli, staráme se o dostačující vlhkost. Tu napomáháme si kropením, vzduchováním, což zejména ku konci doby líhnutí nesmíme opomenouti. Proto jest důležité dobu nasazení tak i líhnutí míti v náležité patrnosti a pak nemůže se nám státi, by kuřátka se nám nevylíhla, dbali-li jsme o dostatečnou vlhkost a vzduchování.

Umělá kvočna zvonová.

Kuřátka vylíhnutá v umělé líhni často dají mnoho starosti a zlosti jak je řádně odchovati; obyčejně zastydnou a je po radosti. Zacházejí pak najednou nebo jedno po druhém. Tomu možno zabrániti pouze účelně seřízenou a dobře prosperující kvočnou. Těchto umělých typů je velmi mnoho. Z mé vlastní dlouholeté pěstitelské zkušenosti doporučuji při odchovu hejna do 50 až 100 kusů kuřat kvočnu zvonovou. Sestává z drátěného válce asi 40 cm vysokého, který stojí na zemi, do něhož zasouvá se horem petrolejová lampa. K válci jest připevněn plechový kotouč 1 m v průměru, který se na kraji schyluje niže a jest tam podepřen na 3 plechových nožkách. Na tomto zevním okraji kotouče jsou kroužky, které drží látkovou oponu, která splývá až na podlahu místnosti. Vnitřní okraj kotouče v šíři drátěného válce jest vyříznut. Na tuto část, vlastně na kotouč, položíme ještě jiný trochu menší kotouč téhož tvaru, ale i v prostřed plný a kvočna je hotová, poněvadž se to podobá zvonu, říkáme jí zvonová.

Do lampy koupíme si u obchodníka s drůbežnickými potřebami holandský hořák, který je uplně bez jakéhokoliv cylindru, spaluje všechny plyny a nekouří. Od lampy, která má široký knot, zahřejí se oba jí kryjící kotouče a sálají teplo nejen dolů, ale i na všechny strany. Kvočna postaví se do malé místnosti s podlahovou plochou asi 4 m, která má ve stěnách velká okna a ve stropě ventilaci. Plechové kryty s válcem drátěným zhotoví levně každý místní klempíř, látku kolem připevníte si sami třeba z pytloviny, hořák objednejte a máte kvočnu zaručenou.

Co dělat, pokud slepice nemůže snést vejce

12.06.2014

Co činit, nemůže-li slepice vejce snésti a trpí-li výklopem?
Článek z roku 1913.
Objeví-li se u slepice případ, že nemůže vejce snésti, dejme jí spolknout pilulku revňovou (k dostání v lékárně), uzavřeme ji do zvláštní místnosti a postavme tam nádobu s čerstvou vodou. Snesla-li pak slepice vejce, je nebezpečí odstraněno; jinak hleďme jí napomáhati. To se děje tím způsobem, že jedeme dobře naolejovaným ukazováčkem skrze kloaku do vejcovodu.

Opakujeme-li to několikráte, snese slepice vejce co nevidět. Cítíme-li při tom, že je vejcovod hodně ochablý, vstříkněme do něho vlažný 2 – 3procentní roztok tanninový. Hleďme to provésti co nejobezřeleji tak, aby roztok tanninový zcela přesně do vejcovodu vnikl. Stahuje-li se vejcovoc ještě silně dohromady, smíchejme vařené luční semeno s makovým olejem a vstříkněme směs tu do vejcovodu. Nevyšlo-li by proti všemu očekávání vejce ven, hleďme je prstem zachytiti a jemným posunováním vytlačiti.

K tomu cíli položíme slepici naznak a nechme jinou osobou křídla a nohy její držeti. Cítíme-li, že skořápka vejce se rozdrtila, tu upusťme od každého pomáhání, neboť by tím vejcovod mohl být poškozen. Po vyjítí vejce doporučuje se vstříknout do vejcovodu slabý as 1/2 – 1procentní roztok kamencový. Často bývá slepice při obtížném snešení vejce postižena výklopem vejcovodu a kloaky. Abychom docílili vyléčení, omyjme čistě vyklopené části a koupejme je ve vlažném 3procentním roztoku tanninovém. Také stejná část vinného octa a stejná část vody je dobrým prostředkem k umývání.

Nyní se pokusme prstem dříve v oleji smočeným vniknouti do vejcovodu a pak za slabounkého tlaku vyklopené části tam vpraviti. Je-li tlak velmi silný, nechejme slepici spolknouti opiovou pilulku (0.1 – 0.2 opia obsahující). Tyto pilulky můžeme několikrát za den dáti. Povolilo-li tlačení, poskytněme pak slepici několik dní jen velmi málo zobu, ale dostatečné množství vody.

Nemoci slepic – průjem, zácpa, červi, roztoči a další

11.06.2014

Tento článek pochází z roku 1918.

Střevní katar (průjem) slepic. Onemocnělá slepice musí se od zdravých odděliti a dostane nejprvé trochu ricinového oleje, aby rozložené látky co možná rychle se z těla odstranily. Zvířeti dá se 1/2 kávové lžičky ricinového oleje, který se s chlebem upraví na pilulku. Za nápoj dává se slepici svařená voda, v níž se rozpustí na prášek utlučená skalice zelená a sice na 100 g vody dá se půl g skalice.

Železitá voda prospívá velice slepicím a je současně dobrým prostředkem proti průjmu jejich. K tomu účelu rozřeďme 1 g skalice zelené ve 200 g vody. Slepice nerady pijí tuto vodu pod širým nebem a proto dává se jim do kurníku. U slepic průjmem trpících zbarvuje se po napití trus už po několika hodinách do tmava a stává se pevnější.

Věší-li slepice hlavu, dávejme jim denně pilulky, které se připraví ze síry, vepřového sádla a černého utlučeného pepře a pokračujme tak v léčbě, až se stav jejich zlepší. Do pitné vody vhoďme zvířatům několik železných rezavých hřebíků, aneb vařme kůru dubového a třešňového stromu as 2 hodiny a přidávejme dvakrát týdně něco tohoto odvaru k pitné vodě.

Jak se zasílá živá drůbež? K zasílání drůbeže užívá se košíků z vrbového, řídce pleteného proutí s hustým dnem, který se k ochraně zvířat plachtovinou obšije. Dno pokryje se senem neb dřevěnou vlnou. Trvá-li cesta, kam se drůbež zasílá, jen jeden den, není třeba přidati drůbeži zobu, aneb se přidá jen rozříznutá řepa aneb do mléka namočená žemlička, když byla zvířata zobem nakrmena. Při delší dopravě upevní se v košíku malé hrnéčky s vodou a zrním, a přidá se něco zelené píce. Drůbež zasílá se obyčejně po železnici co “rychlozboží”. Na košík připevní se etiketa se slovy “Živá drůbež”.

Zácpu stižené slepice sedí smutně v koutku, pozbývají žravosti a snaží se nadarmo nutkáním trus vytlačit. K odstranění tohoto zla podávejme nemocným slepicím jemně rozkrájenou cibuli (neb česnek) s máslem smíšenou. Kdyby prostředek ten selhal, dejme pacientům čajovou lžičku ricinového oleje aben na špičku nože revňového na prášek utlučeného kořene. K tomu se přidává měkký zob a hodně zeleniny.

Jak poznáme pohlaví malých kuřátek? Na tuto otázku zaslal nám p. Vrat. Sojka, říd. učitel ve výsl. následující odpověď: Kuřátko samičí stojí dle mého pozorování většinou se svislou hlavou a ve vodorovném postavení; naproti tomu nese kuřátko samčí hlavu vzhůru a vypíná prsa, tak že mezi krkem a začátkem ocasu vzniká sedlo. Postava u mladých kohoutků byla by tedy už vznešená, jako u starých kohoutů.

Aby slepice nesly vejce se žloutky pěkně červenými, dávejme jim, kde to možno, do měkkého zobu (uvařených bramborů atd.) na prášek utlučené skořepiny vařených raků.

Je kapounování kohoutků účelné čili nic? Dokud nebyly ještě známy antiseptické prostředky, byly ztráty při kapounování, zvláště nákazou rány, dosti značné. V novější době vznikají ztráty vlastně skoro tím, že kohoutek tu a tam při operaci vykrvácí; ale i tato ztráta není veliká, neboť takováto zvířata dlužno považovati za zabitá, t. j. ztrátou krve usmrcená. Je nyní otázka, má-li kapounování reální a hospodářskou cenu. Mohli bychom se odvolati při tom už na starořímského labužníka Kukulla (74 – 64 před K.), jenž ve svém líčení vytýkal, že kapoun značně líp chutná než maso kohouta sebe lépe krmeného. Také všude, kde jsou zastoupeni za naší doby labužníci ve větší míře, zejména v Paříži, platí se za kapouna mnohem vyšší ceny, než za kohouta sebe lépe krmeného. Ve Štýrsku zanášejí se hospodyně kapounováním mladých kohoutů a tamější kapouni vyvážejí se téměř do všech zemí evropských, kde se dosti draho prodávají.

Červ průduškový u slepic. Slepice stižené tímto příživníkem otvírají široko zobák a chňapají po vzduchu, kýchají často, činí polykací pokusy a hubnou vůčihledě vzdor dobré chuti k žrádlu. Příčinou této nemoci je červ v průdušce, která je někdy úplně naplněna těmito cizopasníky. Nemoc ta se snadno pozná, poněvadž neustálé chňapání a krku natahování jsou neklamnými toho příznaky. Co prostředek k odstranění těchto příživelníků, které možno při bedlivém pozorování spatřiti co žluté hlavičky, doporučuje se zavésti pírko, jehožto praporeček až na špičku je odstraněn, do průdušnice, tam je otočit a červíky, kteří se tím z průdušky odtrhnou, ven vytáhnout. Dobře učiníme, když pírko to napřed vstrčíme do oleje aneb roztoku solného. Místo pírka můžeme rovněž užiti k tomu účelu dvojitého žíněného oka, jímž se také červi ti dobře vytahují. Avšak operace ta vyžaduje velké zručnosti, neboť poranění přístroji těmi mohlo by míti i smrt zvířete v zápětí. Mimo to dávejme slepicím do pitné vody kafr, vápno, sodu, kyselinu salicylovou v teplém máčeném krmivu (čajová lžíce pro 25 slepic). Nemoc ta je nakažliva, a radno vždy nemocné zvíře od zdravých oddělit.

Jak zbavíme slepice roztočů. Jak známo, zažírají se drobouncí cizopáskové – roztoči slepicím pod kůži neb ožírají jejich peří, trýzníce je neustále. Je více prostředků k vyhubení roztočů, avšak zcela jednoduchý je tento: opatřme si v materiálních obchodech lacinější mycí houbu a rozřežme ji dle toho, kolik bidélek v kurníku je umístěno, na jednou tolik kousků. Na to přivažme kus houbičky zrovna pod každý konec bidélka těsně nad nosičem jeho. Roztoči užívají četných dírek v houbě k svému úkrytu a zalézají tam za svítání. Nyní se cizopáskové snadno zničí. Houbičky se odvážou, hodí do vařící vody, notně vymačkají a osuší, čímž značnou část roztočů zahubíme. Po usušení se houbičky na oba konce přivážou opět ráno, hodí do vařící vody a tak se pokračuje, až není po roztočích ani památky. Možná, že by chomáček pazdeří tutéž službu vykonal, načež by se vždy i s roztoči tam ukrytými spálilo. Aby roztoči se k slepicím nedostali, namočí se houbičky do petroleje neb karbolinea a připevní se nití na konce každého bidélka.

Kolik vápna obsahuje kuřátko ve vejci? Harcourt a Fulmer vyšetřovali, jak mnoho vápníku a kyseliny fosforečné, je obsaženo ve vejcích různých plemen slepičích a jak mnoho jich vnímá zárodek – nastávající to kuřátko. Oba učenci vyšetřili, že obsahovalo-li kuře 0.16g vápna, nemohlo žíti a že při 0.21g vápna jevila se u kuřete zvláštní životní síla. Vápenný obsah přirozeně vylíhnutých kuřat byl vždy o něco vyšší než takový obsah kuřat pomocí líhně vylíhnutých. Jedenáctého dne bylo vápno ve vejci a žloutku vypotřebováno; pak musí zárodek žíti od skořápky. Až dosud se nevědělo, proč je jedenáctý den při líhnutí tak kritický; on jím také vždy zůstane, není-li zárodek s to vyměsiti látku kyselině močové podobnou a tím rozpustiti vápno skořápky pro sebe. Dále bylo dokázáno, že kuřátka při suchém líhnutí jsou vápnem chudá, tedy nebezpečí v šanc vydána.

Barva žloutků slepičích vajec závisí hlavně na způsobu zobu, ale domněnka, že by barva žloutku měla vliv na cenu a obsah vejce, nezdá se býti správná. Jistý zob má určitý účinek na barvu žloutku. Dobrým zeleným zobem a zrním krmené slepice nesou silně zbarvená vejce. Krmením slepic kukuřicí a garnátovým šrotem nabudeme červeně zbarvených žloutků, krmením ovsem docílíme více žlutých žloutků, hmyzem a červy krmené slepice nesou vejce s pomerančovočerveným žloutkem. Lépe zbarvené žloutky chutnají většinou lépe než bledé a zdají se býti cennější.

Slepice mechelenky, malineské

10.06.2014

Článek z roku 1913.

Každá liška svůj ocas chválí a která ho nemá, říká, že je líp bez něho. Podobně má každý chovatel slepic rád svůj druh slípek a považuje ho za nejlepší. I nastává tedy otázka, který druh slepic je nejlepší a nejužitečnější?
Odpoveď na otázku tu je snadná. Nejlepší druh je ten, který snáší vejce v zimě a hodí se nejlíp k výkrmu.
Malínská slepice, již Němci nazývají “mechelnskou”, požívá v kruzích drůbežnických co dobrá nosička vajec v zimě a co výborná masitá slepice nejlepší pověsti.

Malínská slepice (francouzsky Coucou de Maline) pochází z Belgie a odvozuje své jméno od města Malína (německy Mecheln). Více než 10 let tomu co byla slepice ta uvedena do Německa a také k nám.

Malineské slepice vyskytují se hlavně ve dvou barvitostech a sice v bílé a krahujcovité. Zcela ojediněle objevují se v Belgii také jinobarevné slepice malínské. Krahujcovité jsou nejtěžší a také pro praktickou barvu nejvíc zastoupeny. Tato krahujčí barva nesmí se stotožňovati s pruhy slepice plymútky; tmavé skvrny v krahujcovité barvě malínských slípek představují jaksi jen stín, neboť peří malínských slípek je bujné a sypké, proto také teplé a mohou se i v nejtužší zimě v kurníku z tenkých prken chovati, jsou-li jen před průvanem chráněny.

Slepice malineské vzdorují velice mrazu a jsou skromné. Letora jejich je klidná a důvěrná. Sedí záhy na jaře na vejcích a jsou dobrými matkami a průvodkyněmi. Dostačí pouze nízká ohrada, aby se jim zamezil přístup k zapovězeným místům.

Slepice dosahují váhy 3 – 4.5 kg, kohout 3.5 – 5 kg. Klidná letora jejich přispívá podstatně k tomu, že zvířata při mírné spotřebě zobu dosáhnou vysoké váhy. Slepice mechelenky rostou velice rychle, vykrmí se velmi brzy, a kuřátka jsou v krátké době tak masitá, že slouží za výtečnou pečeni.

Maso malínských slepic je nevšedně lahodné a malínští kapouni požívají evropské pověsti. Jednotlivá masová vlákna jsou stejnoměrně tukem prorostlá, ba i starší kohouti poskytují skutečně dobrou pečeni.

Ale slepice mechelenky nehodí se pouze k chovu na maso, nýbrž jsou i dobré nosičky, zejména v zimní době, avšak není radno je kukuřicí k tomu cíli krmiti.

Vejce jejich jsou nahnědlo-žluté barvy, střední velikosti; vynikají zvláštní libochutí a tvoří lahůdku na každé tabuli a jelikož jsou na podzim neb v zimě snášena, jsou ve vysoké ceně a všude hledána.

Že jsou malínské slepice pilnými nosičkami, dokázal Fr. Otoo v Dolních Lesnicích u Drážďan. Při zevrubné kontrole sklopnými kukaněmi zjistil, že tři jeho malínské slepice snesly v prvním roce snášení 210, 204 a 197 vajec.

Líhnutí káčat – kvočna slepice a umělé líhnutí

08.06.2014

O líhnutí káčat.

Před nasazením necháme kvočnu rozseděti ze 3 dny, aby hnízdo prohřála a aby si zvykla na okolí. Před tím ovšem jsme ji zbavili příživníků. U slepičích vajec má býti hnízdo nízko, ale u kachních přímo na zemi. Dostane se vejcím velmi potřebného vlhka. Čím více vlhka, tím lepší výsledek. (Kachna divoká má hnízdo téměř na vodě!) Suchem vyschne blána pod skořápkou, ba přímo ztvrdne a bývá příčinou odumření mnohých dobrých zárodků, neb i zadušení téměř již hotových káčátek, připravujících se k naklobání. Nemohou proraziti ztvrdlou blánu a hynou. Zachlazení vajíček se nebojte, ovšem že vejce nesmí ležeti přímo snad na kamenné podlaze.

Pod kvočnu normální velikosti dáváme 9 až 11 nás. vajec, pod velkou i 13. Více nedoporučuji, protože se vejce pak nestejně zahřívají a způsobují nestejné líhnutí. Vejce objednaná, došlá poštou či přinesená, ponecháme vybalena po 36 hodin v chladnější místnosti se stejnoměrnou teplotou v naprostém klidu a teprve po uplynutí této doby je vložíme pod kvočnu. Nejlépe na noc.

S násadou zacházíme tak jako se slepičí, pouze s malým rozdílem ve vlhkosti. Denně v určitou hodinu, nejlépe hned ráno, slepici z hnízda vyndáme, necháme ji napít, nazobat a vykálet. Po tomto výkonu pokropím vždy vejce vlažnou čistou vodou a slepici pak okamžitě vrátím na hnízdo, by se vejce příliš neochladila. Po 7 dnech vejce prohlédneme; (pod baterkou, která jest v krabici s vyřezaným otvorem příslušné velikosti), vejce čistá, neoplozená, uvaříme a vrátíme zpět prodávajícímu, nebyla-li ovšem přiložena vejce hned náhradní k zásilce (20%). Nevrátí-li se prodávajícímu vejce zpět do 12 dní, odpadá jeho odpovědnost.

Doporučuji nasaditi vždy současně kvočky dvě, a pak po prohlídce, bylo-li více vajec čistých, dáti je pod jednu. Po této prohlídce více s vejci zbytečně nemanipuluji (otřesy!). Po 20 dnech kropíme vejce 2krát denně. Jednou ráno a večer. V 26-28 dnech se nám počnou káčata líhnouti. Káčátka, líhnou-li se nestejně, vyndejme a uložme do vystlané ošatky neb košíku za kamna neb na pec, neboť potřebují tepla. Jenom pozor, by se horkem nezadusila! Skořápky vždy hned pečlivě z hnízda odstraňme. Kachňátka odebírejme jen dvakráte denně, by naklobaná neutrpěla. Líhnou-li se najednou, ponechejme je jen klidně pod kvočnou, neboť tam jest jim nejlépe, a my omezme se jen na odstraňování skořepin. Mnoho však naklubaným káčátkům nepomáhejme, neboť obyčejně více jim uškodíme jak prospějeme. Delší prakse jest tu nejlepším rádcem…

24. – 25. den, tedy před líhnutím, dávají se obyčejně vejce do nádoby s vlažnou vodou, by se uvidělo, kolik jest káčátek živých. Živoucí se převracejí, kývají, mrtvé nejeví vůbec známky pohybu. Nedělávám to obyčejně, nejsem tolik zvědav. Pracuje-li se však rychle, by se vejce příliš neochladila, nemůže celá tato procedura vejcím uškodit. Kachňata, která se nám 29.dne nevylíhnou, jsou již jen nedochůdčata, se kterými bychom se zbytečně zlobili.

Při líhnutí umělém jest se říditi nezkušeným přesně dle návodu. Líheň též 2-3 dny před vložením vajec vytápěti.

Dobrá kvočka, zárodky a dostatečná vlhkost nám dobrý výsledek zaručí. Pospíšil, Stupava.

Neprospěšnost křížení české husy s husou čínskou anebo kadeřavou

07.06.2014

Článek z roku 1935.

Z jiných ras husí, které rovněž byly u nás ke křížení s českou husou používány, jest nutno ještě uvésti husu čínskou (labutí) a husu kadeřavou. Čínská husa, které bylo ovšem v menší míře u nás používáno ke křížení s českou husou (kříženci byli málo plodní) nežli všech ras předchozích, zaváděna byla hlavně v severozápadních Čechách. Ke křížení lákala hlavně pro význačnou elastičnost a jemnost svého peří a známou svou otužilost (vedle husy sibiřské jest nejotužilejší rasou husí vůbec). Jelikož však jde o husu i geneticky velmi vzdálenou naší huse české (vznikla zdomácněním divoké husy čínské), zvrhlo se záhy toto křížení ve velmi pestou směsici nejen různých exteriérových, ale i produkčně málo vyhovujících typů. Ze stejného důvodu, jako předchozí křížení, prováděno bylo i křížení české husy s husou kadeřavou, jejíž význačná jakost krycího peří (široký prapor, složený z velmi pružných paprsků, jemný a zahnutý osten) sváděla mnohé chovatele k vypěstění i u husy české. Avšak poměrně malá váha a pozvolné dospívání zvířat, při poměrně veliké spotřebě krmiva (spotřebuje se ho příliš mnoho pro tvorbu peří) způsobily, že toto křížení prováděno bylo u nás většinou jen ojediněle a záhy bylo od něho upuštěno. Pokud pak jest kadeřavá husa ještě u nás chována, provozován jest její čistokrevný chov více pro ozdobu, nežli pro užitek. Zásadně se nedoporučuje křížení české husy se žádnou odrůdou. Ing. J. Hlouška

Chov české slepice zlaté kropenky

07.06.2014

Následující článek je z roku 1935.

Ústav pro plemennou biologii stát. výzkumných ústavů pro produkci živočišnou v Praze doporučil svým stanicím v Libějovicích a ve Valečově chovati českou slepici zlatou kropenku a podle dnešního standardu prováděti plemenný výběr jednak se zřetelem k tomuto standardu a produkci užitkové, nejen co do počtu vajec, ale i váhy, neboť jest prokázáno, že tak zv. rasy krajové, domorodé, či autochtonní jsou nejlépe přizpůsobeny přirozeným i hospodářským podmínkám každého kraje, neboť jsou v tomto kraji od dávna chované.

Požádali jsme obě stanice o lask. sdělení výsledku těchto chovů. Došlá sdělení jsme upravili v tento článek pro poučení našich čtenářů. Obě sdělení jsme upravili tak, aby se stejná látka v nich neopakovala.

Pan inž. Jindra ze stanice v Libějovicích píše, že poslání výzkumných stanic zemědělských má se i v chovu drůbeže nejprve vztahovati na zušlechťování našich domorodých ras. Mnoho těchto domorodých ras i u drůbeže bylo u nás zcela, mnohé pak do značné míry zničeno křížením rasami cizími, kteréžto na jedné straně může přinésti s sebou ztrátu původní individuality osobní. Je samozřejmé, že zušlechťovací proces autochtonních ras postupuje velmi pomalu, takže režie s chovem jest poněkud dražší, nežli u ras propěstěných a k nám dovezených. Hospodářská cena domorodých plemen všeho domácího zvířectva a tudíž i krajových ras drůbeže spočívá hlavně v biologických kvalitách. Jest proto třeba využíti jejich předností, které spočívají v jejich dokonalém přizpůsobení hospodářským i přírodním podmínkám, v jejich skromnosti, nenáročnosti na potravu a odolnosti vůči nepříznivým životním podmínkám a nákazám.

Mimo to jsou krajové rasy charakterisovány též harmonií tělesných tvarů, dobrou plodností a malou úmrtností mláďat. Krajové rasy jsou neocenitelné hlavně tam, kde je dosud nízká úroveň chovatelská a kde se chov provádí dosud primitivně a extensivně. Tam, kde se dobře osvědčily rasy kulturní, tam třeba netřeba ovšem zaváděti rasy domorodé, ale vedle vhodnosti těchto krajových plemen pro chovy méně pokročilé, dlužno v nich spatřovati i fond zdravé životní energie, nesmírné důležitosti národohospodářské pro produkci živočišnou.

Podle určitých sklonů každé krajové rasy možno produkci v dosti krátkém čase značně zvýšiti. Zlepšení chovu lze docíliti pečlivým výběrem plemenným na základě zkoušek užitkovosti a posouzení zevnějšku, za použití příbuzenské plemenitby a vyloučení křížení, jakož i zlepšením životních podmínek chovu, t. j. především krmením a zavedením dokonalejších způsobů odchovu mladých zvířat. Zdejší stanice ve svých pokusech za účelem propěstění chovu české zlaté kropenky provádí tak zvané zušlechťovací křížení, t. j. že pro domácí chov slepic získaných od kontrolovaných nosnic, jež vynikly nejlepší nosností a největší váhou vajec, zakupuje se plemenný kohout této rasy, který byl jiným pěstitelem, výběrem bezvadného kohouta od nejlepší slepice zrozeného získán.

Tento postup má hlavně za účel zabrániti škodlivým následkům blízké příbuzenské plemenitby, neboť jest prokázáno, že častokráte a neúčelně opakovaná krevní plemenitba zaviňuje rychlou degeneraci chovu, jejíž škodlivé účinky projevují se nejdříve ve formě těla a způsobu opeření, kteréžto vlastnosti zdárnou prosperitu regenerační akce a tím i užitkovost chovu podlamují. Degenerované zvíře slábne, nohy se křiví, prsa se tenčí a tělo slábné. Peří, hlavně v křídlech, obrací se při vzrůstu, roste obráceně a opeřování kuřat není již tak dokonalé. Ponecháme-li tudíž k chovu slepice z předešlého roku, je nutností obnova kohouta nepříbuzného, jinak za příznaků výše uvedených nastává rodová degenerace.

Stanice ve svých pokusech s českou zlatou kropenkou hledí zlepšovati užitkovou výkonnost a proto k další plemenitbě volí jen jedince z nejdokonalejších rodičů. Drůbeži poskytuje se dostatek výběhu, na který jest velice náročná a dostatek zelené pastvy. Rovněž důležité je složení podávaného krmiva, které má obsahovati potřebné živiny a v takovém množství, jakých drůbež potřebuje. To se děje podáváním směsí krmiv (pšeničné otruby, kukuřičný šrot, ječný šrot, rybí moučka, krevní moučka a dřevěné uhlí). Jako lehké plemeno vyznačuje se česká zlatá kropenka náročností na velký výběh, špatně sedí na vejích, nekvokavostí, létavostí a dobrou plodností. Prováděná kontrola nosnosti umožňuje zjistiti rozvržení snůšky vajec na jednotlivé měsíce a snaha každého dobrého pěstitele musí také směřovati k tomu, aby snůška vajec v zimním období, kdy tato jsou nejdražší, byla také co největší.

Na stanici byl také proveden pokus o vývinu kuřat po dobu 12 týdnů od vylíhnutí za současné kontroly spotřebovaného krmiva v jednotlivých týdnech. Do pokusu vzato bylo celkem 11 kuřat, množství spotřebovaného krmiva každého týdne odváženo a zjišťován každého týdne váhový přírůstek celého pokusného stáda. Pokusem bylo zjištěno, že největší váhový přírůstek pokusných kuřat dostavil se v 6. až 8. týdnu a který činil v 8. týdnu 840 g u 11 kusů.

Pan inž. K. Jorda ze stanice Valečova píše, že česká slepice zlatá kropenka je původem krajová selská slepice z Českomoravské vysočiny.

Na Německobrodsku počal s jejím výběrem Škoda, z jehož chovu valečovská slepice vzala původ. Česká zlatá kropenka je otužilá, zdravá slepice, hodící se do drsného podnebí Českomoravské vysočiny. Závadou je její menší postava a v důsledku toho také menší velikost vajec. Odstranění těchto dvou nedostatků je chovatelským cílem valčovského chovu, při čemž dbá se toho, aby dosavadní cenné vlastnosti otužilost a zdraví této typické české slepice zůstaly zachovány. Výsledky dosavadního výběru jeví se takto:

Průměrná váha vajec celého kmenového stáda činila v roce 1931 54.7 g, v roce 1933 již 58.8 g, průměr u slepice č. 16, která nese nejtěžší vejce, činil v roce 1933 – 68 g. Nejvyšší nosnost ve stádě zjištěna byla u slepice č. 9 v roce 1932 200 kusů, v roce 1933 – 171 kusů vajec. Průměr roční nosnosti celého stáda zvýšil se ze 100 kusů v r. 1931 na 126 vajec v r. 1933.

Výběr chovného materiálu u české zlaté kropenky s chovatelským cílem na větší váhu vajec a větší nosnost, setkává se se značnými potížemi, neboť slepice s větší váhou vajec mají zpravidla podprůměrnou snůšku. Také opatřování vhodných kohoutů ke křížení je obtížné a bude trvati značnou dobu, než kmenové stádo valečovské české zlaté kropenky, které po stránce zdravotní, dále exterierově a barvou je již typické a vyrovnané, ustálí se i po stránce užitkové.

Bylo by si přáti, aby chovy české zlaté kropenky nalezly rozšíření hlavně v drsných horských oblastech, kam svou otužilostí patří, aby tak alespoň u tohoto druhu hospodářského zvířectva měli jsme svoji vlastní původní českou rasu, když u jiných druhů bohužel to již není možno.

Nejvyšší nosnost slepic

06.06.2014

Článek je z roku 1935.

Snese-li mi mladá slepička za prvních 12 dní 10 vajíček, bývá moje radost spojena s obavou, že mi taková výborná nosnice uhyne, aniž uhradí krmné dávky vynaložené na dobu do její dospělosti. Specialisoval jsem se na nejlepší nosnice a při tom volil jsem k chovu jen slepice, které nesly veliká vejce. Nasazoval jsem po léta vejce od čistokrevných druhů i různých kříženců 68 – 75 g těžká. Z těchto velkých vajec vylíhlo se vždy asi polovice slepiček, polovice kohoutků, takže domněnka, že z velkých vajec líhnou se jen kohoutci, nebude správnou.

Mladé slepičky nesly již první vejce 58 – 60 g těžká, v březnu pak dosáhla jejich vejce váhy až 70 g.
Zdánlivě slibné výsledky neměly dlouhého trvání a brzy nestačil jsem pojídati nepodařené produkty svého šlechtitelského umění. Konečný výsledek mých prvních pokusů bych označil za žalostný.

U slepic, které nesly veliká vejce, nastal často výhřez kloaky, u nejlepších nosnic, byť i nesly jen 54 g těžká vejce, dostavovala se porucha vejcovodu, takže žloutka bez skořápky hromadila se v dutině břišní.
Přesto zůstala mi vždy po dvě léta v chovu některá vynikající nosnice, od níž jsem dále nasazoval, a takový trvalý výběr přinesl již výsledky lepší.

U leghornek a islandek udává se v inzerátech nosnost 250 vajec ročně i více. Koupil jsem si několik takových násad, ale průměr nosnosti pohyboval se kolem 180 vajec ročně. Když z 30 slepic snese jedna 250 vajec, to ještě neopravňuje k podobné inzerci. Prodávající si podle všeho myslí, když to nesnesou slepice, tak to snese papír. Kde kdo uvádí nejvyšší možnou i nemožnou nosnost, ale nikdo se nezmíní, že obyčejně slepice, která snese 200 až 220 vajec, má vejce jen 50 – 55 g těžká. Tak malá vejce jsou na trhu těžko prodejná.

Dnes je jisto, že primát v nosnosti dobyly leghornky a islandky. Jest třeba upozorniti, že mezi islandkami jsou kmeny málo kvokavé, jiné zase vyznačující se velikou kvokavostí, takže se v létě někdy celé hejno rozkvoká a ustává v nešení. Pak nezbývá nic jiného, než zabraňovati kvokavosti. Kdo si chce tuto práci aspoň částečně ušetřiti, chová z polovice leghornky, z polovice islandky, aby měl též dostatek masitých kuřat.

Uvedu ještě, jak ubližujeme slepicím, čítáme-li pouze vajíčka. Jedna nosnice snesla mi za rok 180 vajec o váze 10.150 g. Nejmenší vejce vážilo 46 g, nejtěžší 61 g. Druhá nosnice snesla jen 136 vajec, celkem 9.330 g, nejmenší 59 g, nejtěžší 76 g. V snůšce je značný rozdíl, 44 vajec, ve váze poměrně malý, 820 g a jedná se vlastně pouze o 13 vajec, jimiž se druhá nosnice stává s první úplně rovnocennou.

Vypěstovati si kmen o stejnoměrné vyšší nosnosti s velkými vejci není tak snadné a vyžaduje až i 6 roků a přísnou kontrolu. Miloš Novák.

Usmrcujte zvířata tak, aby o tom nevěděla, neb i zvíře má cit!

Zprávy ze světa:

[wp_rss_multi_importer category=”3″]

Jak vychovávám rané husy

06.06.2014

Článek z roku 1935.

Především věnuji důkladnou péči výběru plemenic (matek) a husáka. Za plemenice vybírám vždy největší a nejsilnější husy z houfu, ovšem z těch nejranějších. Husáka vybírám výměnou u sousedek, ovšem opět u těch, které mají husy rané. Po celou zimu krmím ovsem a drobením z otrub a bramborů. Zavírám na noc do teplého chlévka. V druhé polovici ledna začínají husy snášeti první vejce. Tyto ukládám do košíku do suché vzdušné místnosti s nepříliš vysokou teplotou. Husy nechávám snášeti vejce do hnízd připravených na místech, kde husy budou sedět, případně bude upravena i hrázka pro housata. Snášejí-li jinde a pak se jinde nasazují, obyčejně nechtějí seděti a utíkají z hnízda. Po snesení 12 – 15 vajec nasazuji husy do slaměných hnízd, vystlaných hrachovinami a otavou. Po dobu sezení krmím husy častěji za den zrním a pod. Nejraději však vezmou kousky chleba. Pozor na čerstvou vodu!

Po vysezení krmím prvé dny rozsekaným, na tvrdo vařeným vejcem. Třetí až čtvrtý den přeměním na drobení z chleba, vejce a rozsekaných kopřiv. Toto potrvá opět jen několik dnů. Pak připravuji drobení z vařených, oloupaných a rozstrouhaných brambor a pšeničných otrub s rozsekanými kopřivami. Později mohou býti otruby zaměněny šrotem. Ovšem musím též zakládati na noc a v noci vstávati a dohlédnouti, mají-li dosti drobení, dolíti vody (studené) a doplniti suché podestýlání. Velice důležité jest, aby housata měla teplou místnost, sucho a po celou noc světlo. Již třetí neb čtvrtý den dávám housata na sad, je-li sníh, odmetu jej a po ohřátí sluncem je teprve dám ven. Varuji jen před podáním zmrzlé neb ztuchlé krmě housatům, nebo jejich vysazením na zmrzlý trávník.

Vývinu housat velmi prospívá podávání zelené trávy; není-li jí, tedy zeleného žita neb pšenice, čerstvě na poli natrhané. Během třetího týdne počínám přidávati housatům vařeného ovsa, který přimíchám do drobení, jak výše uvedeno; dbám, aby v krmivu měla stále dosti kopřiv a zeleného krmení. Čtvrtý týden krmím již s přídavkem ovsa syrového. Venku na pastvě též, není-li jej dostatek, tedy na drobno rozkrájenými syrovými brambory. Doporučuji, aby v tuto dobu, kdy jim nalévají brčka v křídlech, nebyla zaháněna daleko na pastvu, jelikož daleká cesta je unaví a pak křidélka vlekou po zemi. Při tomto postupu krmení a ošetřování husí získala jsem již v 6 týdnech za rané husy cenu, jaká bývá placena touž dobou za husy i o 14 dní starší, jelikož je moje předčí tělesnou váhou, velikostí a množstvím peří.

[wp_rss_multi_importer category=”2″]

Výnosnost racionelního chovu kachen

29.05.2014

Tento ćlánek je z roku 1913.

Líčí Lud. Stránecká, statkářka.

Při nynějších časových poměrech hledí každý zakládaje si nějaký obchod neb žívnost k tomu, aby z nich měl také materielní prospěch, zkrátka zisk. Rolník a kupec předkládají si otázku, jak vysoko se zúročí kapitál do obchodu neb živnosti vložený. Také chovateli kachen tane tato otázka na mysli, nechce-li provozovati chov tohoto domácího vodního ptáka jen pro potěšení a zábavu.

Ze své vlastní zkušenosti mohu každé rolnici, statkářce neb hospodyni doporučiti chov kachen, poněvadž provozovací kapitál se dobře zúrokuje, pakliže se chov kachen rozumně a racionelné provozuje.

Chov kachen za účelem získání masa je mnohem výnosnější než tak mnohé odvětví chovu drobného dobytka. Zkušený kachnář může tak daleko dospěti, že může z pěti plemenných kachen docíliti 150 mladých kachňátek. Prodá-li tyto co jatečné kachny po 10 – 11 týdnech jednu ve váze 2 kg, získal 300 kg kachního masa a obdrží-li za 1 kg 2 koruny, utržil 600 korun hrubého výtěžku.

Z toho vysvítá patrně, že se chov kachen k výrobě masa velmi doporučuje. Co nosička vajec nemůže se kachna ovšem měřiti s nejlepšími druhy slepic; leč jsou také kachny, které, jako na př. žluté orpingtonky neb kachny indické snášejí 160 až 180 vajec a mohou s nejlepšími slepicemi co do snášení vajec soutěžiti. Ale také kachní peří má vysokou cenu a jest pro chovatele dobrým zdrojem příjmu; hodí se výborně k nadívání peřin a sice je peří velkých bílých plemen kachních, na př. pekinských, rouenských a aylesburských cennější než peří husí. Při této příležitosti považuji za svou povinnost zmíniti se o nejjednodušším a nejúčelnějším krmení mladých kachňat a také krmných kachen.

Výchova mladých kachňat není tak nesnadná a nedělá tak velkých obtíží. Od druhého dne vylíhnutí dávejme kachňatům staré, v mléku namáčené žemličky neb bílý chléb smíšený s trochou jemného obyčejného písku. Jsou-li kachňata 3 – 4 dni stará, musíme předsevzíti změnu v krmení. Zadělejme dohromady 2 části chlebové kůrky, 1 část ječného šrotu, 1 část jemného kukuřičného šrotu, 1 část pšeničních otrub a trochu písku pomocí vody na drobivé těsto. Máme-li sbírané mléko, můžeme jím místo vody látky ty zadělati. Tuto píci dávejme kachňatům as po celý týden, pak vynechme chlebovou třídu a místo ní zamíchejme do těsta ječný šrot a otruby a vedle toho zelenou píci.

Smíšenina je pak následující: 1 část jemného kukuřičného šrotu, 1 část ječného šrotu, 3 části pšeničných otrub, rozsekaná zelená píce a trochu hrubého písku. V prvních 14 dnech nepouštějme mladá kachňata na vodu; ale dávejme jim hodně čisté vody k pití. Chovatelka kachen nesmí spořiti s pící, neboť kachňata potřebují velice mnoho potravy k svému vývoji.

Jakmile dosáhnou kachny stáří 8 týdnů, počíná vlastní žír. Kurník musí být polotmavý a požívat co možná klidu. Dávejme nyní kachnám třikrát denně následující sebraným mlékem neb vodou navlhčenou smíšeninu: 2 části ječného šrotu, 1 část kukuřičného šrotu, 1 část pšeničných otrub, 1 část zelené, na řezačce rozřezané píce a trochu písku. Dvakrát za týden můžeme jim dáti spařené jetelové na řezanku drobně rozsekané seno a k němu přimíchejme pšeničních otrub tolik, aby hmota z toho byla drobivá a sypká.

Napájení žírných kachen má se díti před krmením. Kachna vykrmená se zabije před pelicháním v stáří 10 – 11 týdnů. Jsou-li kachny krmeny dle způsobu zde udaného, váží 2 – 2,7 kg.

Kdo se chce chovem kachen zanášeti, učiní nejlíp, když si v obci své neb v okolních koupí už as týden vylíhlá kachňata. Kdo si však hodlá koupiti kachní vejce z dálky, musí po příchodu vajec následujících pravidel šetřiti.

1. Poštou došlá vejce mají si po cestě 24 – 36 hodin odpočinouti, při čemž se postaví nejlépe do řezanky aneb do zrní obilního na špičku.
2. Nasazují se v počtu menším, 10 – 12 kusů a vždy samotná; nikdy s domácími vejci zároveň.
3. V posledních dnech (19 – 20) postříkají se aneb se umývají vlažnou vodou (35 °C až 43 °C).