Recepty Ládi Hrušky – všechny pohromadě zde

Na webu momentálně pracuji a během tohoto víkendu přidám všechny recepty, které Láďa Hruška vařil. Obrázky jídel na této stránce jsou jen ilustrační. Nechtěl jsem kopírovat obrázky z TN.cz – tak to prosím omluvte.

Stránku jsem udělal hlavně proto, aby byly na jednom míste odkazy na všechny recepty na webu televize Nova. Pod každým receptem najdete odkaz (modrým textem), který vás zavede na podrobný návod a video reportáž pro daný recept na webu Nova TNcz.

Výborné hrnkové knedlíky od Ládi Hrušky za 18 Kč

Láďa si zkusil nový recept. Tyto hrníčkové knedlíky si můžete bez obav přidat ke guláši či ke svíčkové. Knedlíky v hrnku uvařil podlé starých zapomenutých českých receptur. Jako vždy, jsou velmi chutné, snadné a levné na přípravu.
Potřebujete: hrubá mouka, sůl, mléko, vejce, rohlíky, bylinky (petržel, pažitka a další)

TNcz má pro vás podrobný recept zde

Vybírám z diskuze

Bobina
To není zapomenutá receptura, ale stará receptura. V mnoha rodinách se používá po generace. Vzhledem k tomu, že je o něco málo pracnější a déle trvá, u nás se vaří jako sváteční knedlíky. Obyčejné těsto na knedlíky je totiž připraveno za 5 a uvařeno za 20 minut. Hrníčkové knedlíky ale máme moc rádi a zapomenutý recept to rozhodně není.
Jana a Jirka
Vážený experimentátore a inspektore Hruško . Jen jsme měli připomínku ke dnešnímu receptu ” hrníčkové knedlíky ” . My je doma děláme stejně , ale místo vaření jsou 5 minut na maximum v mikrovlnné troubě a jsou skvělé . Jen Vás nesmí překvapit , že ke konci vylézají z hrnečků což je jen přechodné ( po vypnutí zalezou ) . Tak dobrou chuť pokud to budete zkoušet . My jiné nevaříme . Nejlepší je vymazat hrneček máslem . Přejeme dobrou chuť a stále další inspirace .
Jindra
Knedlíky dobrý v jakýkoli obměně, můžou se vařit i v mikrovlnné troubě cca 7 – 9 min.. Záleží na výkonu mikrovlnné trouby to si musí vychytat každý sám. Postup je úplně stejný. Jako nouzovka dobrý, ale pro víc jedlíků není nad poctivý domácí kynutý knedlíky.

Domácí pribináček za 5 Kč

Tentokrát se Ladislav rozhodl pro výrobu pochoutky, která je již po několik generací široce oblíbéna a není zrovna nejlevnější v obchodech. Jde o pribiňák podle Hrušky. Nejradši ho mají děti, ale ani dospělí jím nepohrdnou. V obchodě zaplatíte za malý kelímek 100g něco kolem 16 Kč.

Ingredience: tvaroh (modrý nebo červený), smetana (31%), cukr

Recept na pribinák na www.tn.cz

Zajímavé komentáře

Pájuše
Ja porad nechapu,proc lidi nadavaj,ze je to stary a prastalet tak doma vari. Netaji se,ze to ma z netu a tak. Komu se to nelibi,at kouka na babicu. Ten z niceho udela nic. Lada aspon dela dobry veci :)
Vladimíra
Doporučuji vyzkoušet z pařížské šlehačky:)
Naděžda
Taky doma dělám už asi dvacet let co se děti narodili,ale trošku jinak uvařím vanilkový puding nechám vychladit,pak ho vyšlehám s tvarohem a trochou cukru není to tak tučné a je toho ještě víc!!!
Eva
Tento pribinák jsem také dělala, ale přijde mi zbytečně moc tučný pro malé děti. Proto místo šlehačky dávám bílý jogurt a chutná to dětem o něco víc. A když chci vytvořit “Míšu”, nasypu na dno misky granko, které se roztopí a to má u nás také úspěch.
Jana
Také dělám doma.A když toho udělám víc a něco zbyde,dám do formiček na nanuky,do mrazáku a pak potáhnu čokoládou.Výsledek výborné domácí nanuky Míša.

Kakaové sušenky za 32 Kč

Tentokrát Láďa vybral ke kávě nebo čaji něco sladkého. Upekl vynikající domácí kakaové sušenky, naprosto bez éček. Po upečení si spočítal, že si jich dokáže vyrobit až trojnásobek za stejnou cenu těch kupovaných. Obdobné kupované sušenky se dají sehnat v množství 180g za 32 Kč. A Láďa za stejné peníze vytvořil trojnásobné množství.
Suroviny: kostka másla nebo tuk na pečení, práškový cukr, hladká mouka, kokos, žloutky, kakao

Recept na kakaové sušenky zde

Zajímavé komentáře

Marie
4/5 másla za 12 korun, kde tak levný máslo prodávají? za tu cenu není ani hera :) Chtěla bych vědět, kde to levné máslo prodávají. U nás stojí máslo 45 Kč. Nebo neumí Láďa počítat.
Katy
Muzete tam dat i heru,ktera je ted skoro vsude v akci za 14 kc
Naďa
Mě se líbí,jak Láďa předvádí recepty a jeho komentáře vždy se pobavím a některé recepty udělám:štrůdl noblesa pribiňák rovněž a zítra se vrhnu na sušenky….ceny třeba zajímají babičky a uvádí to s nadsázkou rejpalové budou to jsou Ti co jsou se svým životem nespokojeny:)
Martin
Lada by to mel asi po lopate vysvetlit, ne jen recept ale i ceny, pro ty mene chapajici. Par receptu jsem vyzkousel a vždy velky ohlas v rodine. I kdyz zijeme mimo CR tak se snazime sehnat vzdy ty spravne ingredience. Bohuzel hruba mouka ( netyka se tohoto receptu) je problem. Jen tak dal, fandime ti!
Jana
Lidi,čtěte pořádně. Ty ceny jsou přesně za to co použil. Takže cena kouska másla je odpovídající… :)
Sinki
Tak drahé Dámy a Pánové. Jestli vás recepty nezajímají, nečtěte je, nezkoušejte, nezajímejte se. Je vidět, že nemáte velmi hluboko do kapes, a nebo, že nemáte chuť zkoušet nové věci. Jste prostě hloupé ovce, které jdou stádem. (A je mi teď jasné, že dostanu nejvíce negativních hodnocení, protože urazit ego je to nejhorší co můžu dělat) Místo hery se dá koupit mnohem velnější tuk na pečení po 2 minutách hledání mám tuk za 16.90 a vsadím se, že najdu i levnější. Ku příkladu teď byla zlevněná zlatá hana za 15 kč. 4/5 = 80% ceny a jsme na 12 korunách.. Nikdo Vám neříká, že zvládnete koupit jen 3/4 hrnku cukru nebo 1,5 hrnku mouky, ale opět, vezmete li jen část, kterou použijete může stát takto, zbytek vám zůstane.. Já mám recepty ráda už jen proto, že zkusím něco nového a vyzkouším to. A ne, že v receptu řeknou, dejte tam maskarpone a já pujdu a koupím ho. Na to sere pes. A že máte problém s tím, že vám nikdo nezaplatí čas co u toho strávíte? Tak jdete do obchodu a podporujte dál velké společnosti, které zbytečně dávají přemrštěné ceny. Ale pak tu nepomlouvejte tak pěkný projekt, který vznikl… Lidi styďte se.

Pudinkoví šneci Ládi Hrušky za 1,50 Kč

Z televizního reportéra Ládi se stal i na internetu naprostý fenomén. Nejenom že jeho recepty jsou neuvěřitelně levné a můžete si je doma vytvořit za kačku, ale jsou také tak snadné, že je zvládne každý začátečník. Zvlášť, když k tomu Nova poskytuje video návody. Tentokrát je pro vás připraven recept na pudinkové šneci, kdy jeden vás vyjde na úžasných 1,50 Kč. A v obchodě je přitom mají za 20 Kč.
Budete potřebovat: hladkou mouku, mléko, cukr (moučkový), sůl, cukr (vanilkový), kostku droždí, máslo, vanilkový puding, hrozinky

Pudinkoví šneci – recept a video najdete zde

Dobré komentáře

Eva
Tak jsem upekla, zítra dám foto a z jedné dávky jsem měla 3 plechy, asi kolem 40 kousků, některé byly menší, jiné fakt kusy, ale recept dobrý, těsto skvělé, dobře se dělalo, jen pudink se musí uvařit později, ať moc nezřídne, já vařila, když mi začínalo kynout těsto, ať dobře vychladne, takže byl řidší, ale nevadilo to, nevytekl a zacelilo se to pečením. Hrozinky krásně nabobtnaly, fakt mňamka :)
Erička
No Láďo, ale s tou cenou 20,-Kč jsi to trochu přepísk,ne ? Leda, že by vaše pražská přirážka? v penny marketu stojí šnek 8.90, ale billa a albert mají šneky poněkud dražší třeba i za 20Kč :) v každém obchodě mají velké ale i malé šneky…prostě jak to zrovna vyjde. V bille v MB ho mají za 14,90,- ale ted jsem si ho koupila v AKCI za 9,90,-
Jana
Šneci byli vynikající. Díky za recepty. Už jsem zkoušela loupáky, sýrové bulky, taveňák, lučinu. Vždycky to dopadlo tak, že jsem druhá den opakovala a loupáky jsem pekla už aspoň čtyřikrát. Vaření s Láďou je bezva nápad a líbí se mně i prezentace. Rychle, jednoduše, srozumitelně, názorně.
Mira
On je to skvělý nápad započítat do nákladů jenom potraviny, ale to, že se pak s tím má někdo namáhat cca 2,5 hodiny (vaření, příprava, zdobení, kynutí, pečení) atd. a když navíc vezmu v otázku, že mistr Hruška nepracuje za minimální mzdu, ale nemá ani příjem jako ředitel ČEZu, tak podle mojeho odhadu má výplatu cca 300 Kč/hod, což v podstatě znamená, že ho těch 16 šneků stálo cca 800 Kč ( 2,5hod práce x 300 Kč/hod, materiál cca 48 Kč a to jsem nepočítal energii atd.). Tím pádem 1 šnek ho vyšel zhruba na 50 Kč! Já jen čekám, kdy přijde s nápadem, že si můžem vyrobit vlastní šrouby, když železo 1kg má cenu 3,-Kč a malý šroubek by nás vyšel na 0,002 Kč. Podle jeho reportáží vyznívají výrobci jako zloději. Kdyby se místo toho raději zaměřil na to, proč ten šnek stojí v obchodě 20 Kč, když pekař ho tam dodá za 6-8 Kč (narozdíl od pana redaktora ta pekárna musí platit mzdy, odvody, energie, leasingy, daně, pronájmy, transport apod). Dneska není zlo u výrobců, ale u obchodních řetězců (supermarketů), jejichž rabaty rabaty nejsou v řádu %, ale přímo v násobcích a tím pádem není příliš velká šance aby jsem si mohli nakoupit za rozumnou cenu kvalitní produkty. Právě toto bych rád doporučil k dalšímu tématu na příští reportáž pro pana Hrušku. Proč se z česka stala potravinová popelnice Evropy. Ale na reportáž o šneku za 1,50 Kč asi není potřeba studovat žurnalistiku, tak sorry…

Extra rychlá svíčková za 49 Kč

Nechcete čekat na svou výbornou svíčkovou až na víkend, kdy vám ji babička nebo maminka s láskou připraví? Láďa (televizní reportér) pro vás má recept, který zvládne uplně každý, i naprostý začátečník.
Ingredience: kuřecí prsa, smetana ke šlehání, hladká mouka, sterilovaná zeleniny pro přípravu omáček HALALI, cukr

Podrobný recept naleznete na TN.cz zde

Zajímavé komentáře

Honza
Tak Uáďo tohle je zatím tvůj TOP 😀 Svíčková je maso, ty troubo. Nikoli ta omáčka. Podstatou chuti smetanové omáčky je čerstvá kořenová zelenina. Mouka do smetanové omáčky? 😀 Tohle je největší kekel pod sluncem. Uplně mi to zlomilo srdce, když to ta malá vyděšená holčička musela pozřít . Tvoje kuchařské umění, koresponduje s tvým vkusem v oblečení.
Viktorie
Nevím proč, ale přesně tohle jsem čekala při včerejší reklamě na tuto “svíčkovou”. Strašný. To radši použiji kousek hovězího roštěnce, ale udělám omáčku z hovězího, ne z kuřete. Tohle bych nazvala maximálně kuřecí prsa ala svíčková, ale rozhodně bych je nekrájela, ale nechala vcelku!
Mandarinka
To byl odporný blaf už od pohledu. Pan Hruška má díry ve vzdělání. Humus z kuřete rozhodně nelze nazvat svíčkovou. Kuřecí prsa za 99,-??? To kupuje leda v akci motýlky a tam je potřeba přepočítat cenu na čisté maso, ale to se mu nehodí. Dokonalou tečku celému blafu dodala šlehačka ve spreji. Rozhodně tyhle odporné recepty z mimibazaru nepatří do hlavních zpráv.
A knedlíky jsou zadarmo od Armády spásy? Láďa je kuchař patlal, ale jako matematik je totální
Katka
Recepty se mi vesměs líbí. Ale tady si pan Hruška plete pojmy s dojmy. Výborná svíčková je kus masa. Svíčková na smetaně je označení velmi oblíbeného pokrmu, kdy se svíčková (nebo kus levnějšího hovězího masa) připraví se zeleninovo-smetanovou omáčkou. Na svíčkové je výboná ta silná chuť hovezího doplněná lehce nakyslou chutí smetany a zeleniny. To, co zde vaříte je prostě jenom zeleninová omáčka se smetanou! A nebo do toho frcněte svíčku a máte svíčkvou jak vyšitou…

Recept na domácí korbáčky za 15 Kč

Chutnají vám moc korbáčiky, ale nechcete za ně vždy tak moc utrácet? Láďa má jako vždy pro vás zajímavou a hlavně levnou alternativu. Jeho korbáčky vás vyjdou mnohem levněji. Protože tam, kde kupované stojí 28,50 Kč za 50 gramů, tak Láďa je schopný je vytvořit ve stejném množství za 3,50 Kč.
Suroviny: mozarella, voda, hrubozrná sůl (mořská)

Recept na korbáčky na TNcz zde

Zajímavé diskuze

Honza
Ty šišlo ušatej. Víš z čeho se dělaj korbačiky? Co je to za typ sýra? Určitě ne v horké vodě rozesraná falešná supermarketová “mozzarella” za patnáct korun. Nechceš dělat original ementál vrtáním děr do tavenýho sýra nebo pravý camebert tím, že necháš splesnivět eidam třicítku? Kde se zastaví tvoje demence, Hruško? Nejezdi na Slovensko nebo tě tam za ty “korbačiky” přetáhnou po hlavě židlí.
Mirek
existuje nějaký rozumný důvod proč nesníst mozzarellu jako mozzarellu a prznit jí do takový nechutný podoby? šetřit ano ale né za každou cenu.. mám na korbáčiky? dám si korbáčiky.. nemám na ně? tak si je nedám, počkám na akci anebo je nebudu jít 3x do týdne ale jednou do měsíce, přecejen necelých 30 kč, nejsou velký peníze.. a 210g za 15 kč být nemohlo.. mozzarella má obvykle 100 – 125g.. takže jsme na polovičný váze než ten matlák uvádí.. a korbáčiky se často objevují ve slevě kolem 16 kč.. je skutečně výhodný si uplácat takovou spatlaninu, když 125g mozzarelly bez slevy je minimálně kolem dvacky a pravý korbáčiky za cca 25,- ve slevě za 16,-?
Brauner
Mně to asi došlo, jak je to s těmi 210 g “skvělěých” korbáčků za 15 korun. Ona totiž opravdu mozarella v akci stojí oněch 15 korun. Ale i můj osmiletý syn si dokáže přečíst, že hmotnost balení je 200 g, ale obsah pevného obsahu je 100 g. To jste na Nově tak tupí, že počítáte 200 vstupní suroviny za 15 korun? To si snad děláte pr.el. Zprávy na Nově vždycky stály za ho.no, ale nikdy jsem si nemyslel, že se dočkám toho, že v hlavních zprávách uvidím něco takového jako zoufalé pokusy o napodobování potravin. Že jsou lidi takový trotli, to si dovedu představit, ale že to Nova dokonce odvysílá, to nějak nemůžu překousnout. A pan Hruška s v tomto coby původně nesnesitelný reportér opravdu našel. Jen tak dál pane Hruško, za chvíli budete slavný možná i v zahraničí… Protože většího ko..ta jsem neviděl.
Fiona
Lidičky nebuďte hnusní, nikdo vás nenutí abyste to jedli. Taky se mi některé recepty pana Hrušky nelíbí (např. nesmažený “smažák”) ale nemelu kolem toho když druhému to třeba chutná, proč hned urážet? Takhle vulgárně se vyjadřují jen zakomplexovaní kterým chybí radost ze života a urážením druhého si léčí svoje mindráky. Nebo jsou to ti prodejci kterým pan Hruška před časem udělal kontrolu coby inspektor :-) Např. nikdy při vaření nepoužívám bujón plný éček, ale nepíšu jaký je Hruška hlupák že on ho používá… Některé recepty ale nemají chybu, např. díky panu Hruškovi už nekupujem taveňáky, ty jeho bez éček jsou lepší, i ta Lučina je vynikající.

Třepací “fofr” dort za 75 Kč

Láďova maminka má šikovnou kolegyni v práci. A díky níc Láďa dostal recepty na třepací dort. Poté co jej doma zkusil, tak se nestačil divit. Naprosto úžasný výsledek a jako vždy za pár kaček. Dorty máme rádi skoro všichni a právě cena je to, co nás od nich tak často odrazuje.
Připravte si: dortový korpus, kompot (mandarinkový), pudink (bez vaření), smetana na šlehání (31%)

TN.cz – podrobný recept na třepací dort zde

Nejlepší názory z diskuze

Pavla
Pane Hruška-vaše recepty jsou skutečně bezvadné co do ceny,rychlosti i chuti. Jen trochu menší prosba-často uvádíte použití smetany (ke šlehání) 33%…ale místo těch % by bylo od věci sdělit obsah toho kelímku. Smetana je totiž ve velikosti: 180 ml, 200 ml a 250 ml a v některých receptech pak nedosáhneme toho “kýženého” výsledku. Díky.
Filip
Dobrý den chtěl by jsem se zeptat kde jste koupil korpus za 20 Kc děkuji za odpověď.
Míša
Dobrý den – pane Filipe, já jsem koupila korpus v Globusu za 17,90 :-)
Tomáš
Hezký den, z ten korpus je trochu drahý. Stačí přidat trochu času a upéct ho, hlavně když máte vejce z vl.zdrojů.

Trvalky kvetoucí celé léto

slez-trvalka-leto

Sléz – Malva
Dvoubarevný sléz. Malva “Zebrina”. Prvotřídní letní květy! Kvete neúnavně celé léto. Miluje plné slunce. Může se použít také jako rostlina do nádob. Stanoviště: plné slunce – polostín. Doba kvetení: červen – září. Výška: 60 cm.
Jednoletá až vytrvalá, 10 až 100 cm dlouhá bylina. Lodyha poléhavá až vystoupavá, od báze větvená, chlupatá. Listy dlouze řapíkaté, chlupaté, ledvinovité, 3 až 5laločné, horní listy max. do 2/3 dlanitě zařezávané. Květy vyrůstají ve svazečcích v úžlabí listů, korunní lístky růžové až bílé, nejméně 2x delší nežli kalich. Kvete v VI až X.
V době starého Řecka a Říma, ale i ve středověku, byly mladé listy oblíbenou salátovou zeleninou. Obliba slézu přehlíženého byla mimo jiné zřejmě hlavní příčinou jeho masivního rozšíření po takřka celé Evropě.

krasnoocko-kvetouci

Krásnoočko – Coreopsis (Hvězdnicovité)
Název pochází z řeckých slov koris = štěnice a opsis = vzhled a vysvětluje se tím, že plod (nažka) rostlin tohoto rodu skutečně svým vzhledem připomíná štěnici.
Jsou to velmi oblíbené a rozšířené trvalky, hojně a dlouho kvetoucí, které se používají do pestrých květinových záhonů a k řezu do kytic. Jsou světlomilné, odolné proti chladu i proti suchu, celkově nenáročné. Nejlépe se však krásnoočku daří na úrodných půdách, hnojených organickými hnojivy.
Množí se semenem, ale hlavně oddělky rostlin nebo řízkováním přízemních výhonů. Řízkování provádíme časně zjara nebo na podzim.
Všechny druhy (přes 100) pocházejí se Severní Ameriky a většinou to jsou prérijní rostliny.
C. grandiflora je ze všech krásnooček nejhezčí a má největší květy. Bohužel není příliš vytrvalá. Má-li na stanovišti vydržet déle, musíme soustavně odstraňovat odkvetlé úbory, aby se rostliny nevysilovaly nasazováním semen a spíše odnožovaly. Rostlina je silně rozvětvená, s četnými výhony, vysoká 70 až 90 cm. Listy jsou velké prstovitě dělené. Květy jsou velké, o průměru až 8 cm, zlatožlutě zbarvené, na dlouhých, pevných stoncích. Hojně kvete od června do srpna. Pěstuje se především pro řez, protože dlouho vydrží ve váze a i polorozvitá poupata rozkvetou.
C. verticillata má uplně odlišný habitus. Vytváří hustý porost tenkých, slabě větvených stonků s velmi úzkými, světle zelenými listy. Je vysoká 40-60 cm. Kvete od července do srpna. Úbory jsou menší, ale ve velkém počtu, zvedají se nízko nad listy a jsou ostře žluté. Forma grandiflora kvete obzvlášť botatě a vyniká velkými květy.

gaura-trvalky

Gaura, svíčkovec – Gaura lindheimeri
Tuto rostlinu se jistě vyplatí zakoupit, pokud se vám jedná o typickou trvalkou, kvetoucí celé léto. Řadí se totiž k těm nejvíce kvetoucím trvalkám. Její kvetení startuje již v prvních slunečných a horkých dnech června a vytrvá až do podzimních dnů. Často uvidíte její trs kvést i v říjnu.
Geyser Pink je odrůda vzdušného růstu, tvořící úzké zelené listy při zemi a přibližně 70 cm vysoké, tenké ale pevné stonky s vínově načervenalými poupaty, ze kterých rozkvétají něžně růžové květy. Jejich tvar je neobvyklý – mají 4 okvětní plátky seskupené jako zaječí uši v horní polovině květu a z prostředku visí Krátké růžové tyčinky jakou fousy mrože. Takto popsané to může znít možná bizarně, ale věřte, že výsledek je dokonalý.
Gaury mají rády dobře odvodněnou půdu, která je rovnoměrně vlhká. Umísťujeme je na plné slunce. Jakmile zakoření, tak jí nevadí ani občasné sucho. Její délka a bohatost kvetení bude přímo úměrná kvalitě půdy a živin v ní obsažených. Pokud si tedy nejste jisti kvalitou půdy, tak ji raději přihnojujte běžnými hnojivy (pro podporu kvetení). Vydrží mrazy do -27 °C. Pokud ji máte vysazenou v místě, kde jsou dlouho trvající holomrazy, tak ji bohatě zamulčujte.

kakost-trvalka

Kakost – Geranium (Kakostovité)
Při jméně Geranium se mnoha lidem vybaví představat afrických geranií, tj. pelargonií, které se běžně pěstují za okny. Méně je známé, že jsou také krásné kakosty, které lze pěstovat ve volné půdě a dokonce že několik druhů patří do naší domácí flóry.
Geranium macrorrhizum – Tento krásný kakost s aromatyckámi, téměř stálezelenými listy je spolehlivou a vytrvalou ozdobou i na velmi nepříznivých stanovištích, kde se jiné rostliny už téměř nedaří.
Růžové květy jsou jen přívažek, hlavní okrasou jsou listy, na podzim krásně šarlatově vybarvené. Domovem tohoto kakostu je jižní Tyrolsko, Korutany a Jugoslávie, u nás se však všude dobře přizpůsobí. Pro toho, kdo jednou dobře poznal jeho přednosti, je nepostradatelný. Uplatní se především ve velkých parcích, zvláště městských, jako podrost pod vysokými stromy, v rozlehlejších skalkách a jako podklad v moderních volně vysazovaných perenových skupinách. Množí se velmi snadno dělením.

rozrazil-cele-leto

Rozrazil – Veronica (Krtičníkovité)
Původ názvu je nejistý. Rod má přes 150 druhů rostoucích v mírných a chladnějších oblastech. Jsou to jednoleté i vytrvalé byliny velmi rozdílného charakteru a vzhledu. Nízké a plazivé druhy se uplatňují především ve skalkách a na suchých zídkách.
Vyšší druhy rozrazilu jsou vhodné do smíšených záhonů, volných přírodních skupin a na okraje vodních partií. Většina druhů kvete modře, proto se uplatňují v sousedství bíle nebo žlutě kvetoucích trvalek, které mají mít vzrůst buď nižší nebo mnohem vyšší, aby se zvýšil celkový estetický účinek.
V. longifolia je nejvyšší z rozrazilů, dosahuje výšky 80 až 100 cm. Nejlépe se mu daří ve vlhčích, propustných půdách, na slunci i v polostínu. Vzpřímené, málo větvené stonky mají kopinaté listy s ostře pilovitými okraji. Kvete v červnu až srpnu modrofialovými květy sestavenými v dlouhých klasech.

trvalky-kvetouci-cele-leto

Mydlice – Saponaria (Silenkovité)
Název je odvozen z latinského slova sapo = mýdlo, protože oddenky a kořeny obsahují pěnivý saponin.
Je to efektní rostlina, vhodná do skupinových výsadeb, kamenných zídek i k řezu. Vytváří nízké zelené drny. Je světlomilná, nenáročná, nejlépe roste v kyprých hlinitopísčitých půdách.
Množí se dělením trsu, původní druhy i semenem.
Rod má asi 30 druhů jednoletých, dvouletých a vytrvalých bylin, rozšířených ve Středomoří a v horských oblastech Evropy a Asie. Pro zahrady mají význam hlavně dva vytrvalé druhy.
Saponaria officinalis je 50-70 cm vysoká trvalka s přímými, vystoupavými olistěnými lodyhami a s plazivým, rozvětveným oddenkem. Listy jsou vstřícné, přisedlé, podlouhlé. Kvete v červnu až srpnu. Světle růžové květy mají trubkovitý kalich, jsou pravidelné, pětičetné, na krátkých stopkách, shromážděné v bohatém květenství. Jsou vonné.
Původní druh s jednoduchými květy roste i u nás volně v přírodě. Pro zahradní pěstování je vhodnější plnokvětá odrůda.

Krásnoočko přeslenité (Coreopsis verticillata)
Nízká, hustě jemně větvená trvalka. Listy jsou vstřícné, dělené v stejně dlouhé niťovité úkrojky. Četné úbory jsou menší, 4 cm v průměru, čistě světle žluté. Kvete od června do podzimu. Pochází ze Severní Ameriky. Na stanoviště ani na ošetření není náročná.
C. verticillata grandiflora s většími úbory je jedna z nejlepších trvalek pro rabata. Velmi dlouho kvete.
Vysazuje se na rabata a do smíšených skupin, kde kvete celé léto. Do sousedství jsou vhodné Campanula carpatica, Platycodon grandiflorum, Nepeta faasenii, Delphinium grandiflorum, Salvia a jiné modře kvetoucí druhy. K řezu se nehodí.

Trvalky kvetoucí v plném létě

Obdobím plného léta rozumíme červenec a srpen, i když samozřejmě nemusí nastat přesně 1. července. Mnohé trvalky časného léta mohou kvést ještě počátkem tohoto období – jestliže jim přeje počasí, jsou-li dobře přihnojené anebo z různých důvodů začaly kvést pozdějí. Všeobecně lze říci, že trvalka kvete, podle druhu, odrůdy a podmínek prostředí, asi 10 až 30 dnů. Mnohé trvalky plného léta jsou vysoké, s květy obvykle sdruženými v květenstvích na konci olistěných stonků. Pouze v první růstové fázi rostliny čerpají z vlastních zásob, ale brzy získávají všechny živiny přímo z půdy. Pupeny a poupata pro další rok zakládají již v předjaří, takže v době květu již mnohé z nich ukončily vývoj. Délka jejich kvetení a krása květů jsou závislé na mnoha faktorech a bývají více ovlivněny povětrnostními podmínkami než trvalky kvetoucí raně. Horké a suché počasí i ostré větry dokážou neuvěřitelně zkrátit toto vrcholné období každé rostliny. Trsy pak nedosahují obvyklé velikosti, zbarvení bývá méně intenzivní a našedlé. Dobře udržované porosty, které se průběžně ošetřují a od začátku důkladně zalévají, jsou odolnější a vliv sucha na nich není tak patrný. Důsledkům deštivého a chladného počasí nebo bouřek většinou nelze nijak zabránit. Nepříznivé působení přílišných dešťů a bouřkových srážek se jen umocňuje, jsou-li rostliny již předem oslabené hustou výsadbou, zastíněním, nedostatkem živin a vláhy. Škodám způsobeným špatným počasím můžeme předcházet správnou výsadbou a dobrým ošetřováním. Vysoké druhy je vhodné pevně přivázat k opoře. Odkvetlá květenství včas odstraňujeme, aby se rostliny nevysilovaly tvorbou semen a aby se zabránilo vysemenění.
Mnoho trvalek plného léta mívá květy žlutých odstínů, takže může docházet k určité jednotvárnosti, nevěnujeme-li patřičnou pozornost výběru druhů.

Duben – včelařské jaro

Dubnové či aprílové počasí je nestálé a proměnlivé. Střídá se slunečné období s obdobím náhlých přeháněk, dokonce ještě sněhových, objevují se první bouřky, fouká silný vítr. Takové počasí je nad ženu vrtkavější, říká přísloví. Občas může být teplota kolem 0 °C, ale většina dubnových dnů je již teplých, kdy se včely nejen proletují, ale zajišťují také zásobování vodou a přinášejí snůšku. Skutečné včelařské jaro začíná.

TŘEŠEŇ A ANGREŠT

Mám před včelínem jednu třešeň ptačí a ta pravidelně – ať je zima mírná či krutá a dlouhá – rozkvétá 25. dubna (s rozdílem několika hodin). To je znamení, že začíná několikaměsíční období pylové a nektarové snůšky. Je to termín, v němž bych měl mít oba nástavky zaplněné včelami, dostatek včelího plodu a postavenou (či aspoň vloženou) jednu mezistěnu. Kde není třešeň ptačí, o příchodu jara napoví kvetoucí angrešt. Včelstva silně plodují a sílí novými generacemi potřebných včel.

PROHLÍDKA VČELSTEV, JEJICH ROZŠIŘOVÁNÍ

První prohlídku včelstev má již pravděpodobně každý chovatel za sebou. V dubnu bude třeba provádět prohlídky asi po sedmi až deseti dnech. Prohlídka neznamená rozebrání včelstva a prohlížení každého plástu zvlášť, ale jde o zajištění optimálních podmínek pro rozvoj. Těmi podmínkami jsou dostatek tepla, zásob, vody a prostoru. Pozorujeme včely na česně, podložce a přes průhledný strůpek. Teprve potom (na základě poznatků získaných při pozorování) přistupujeme k promyšlenému zásahu do včelstva. Vše bylo podrobně popsáno v březnovém Včelařství. V dubnu budeme včelstva především rozšiřovat – a to podle růstu. Jakmile se včely budou dotýkat přepážky, okénka nebo zavěšeného igelitu, vložíme další souš, u silnějších včelstev raději dvě. Výhodné je rozšiřování tzv. svislé ve dvou nástavcích. Včely se nebudou vyvěšovat v podmetu, ale budou postupně obsedat a zvládat i spodní nástavek – budoucí plodiště.

Zpočátku vkládáme souše, které jsme odebrali při březnovém uteplení, později rozšiřujeme vkládáním mezistěn. Nízkonástavkoví včelaři budou rozšiřovat podložením celého nástavku, u kombinovaného úlu po zvládnutí celého plodiště nadsazením nízkého nástavku s mezistěnami a soušemi. V případě víkendových včelařů nebo v případě vzdálených stanovišť je výhodné rozšiřování svislé. Včely zvládnou prostor i při ochlazení a případným opožděným zásahem nepřipravujeme včelstva na rojení.

Se včelstvy, která po skončení zimy obsedají celý nástavek, nemáme mnoho práce. Totéž platí, když jsme spojili dvě včelstva. Čekáme až bude zaplodován celý horní nástavek a z větší části i spodní, začneme rozšiřovat mezistěnami do plného počtu rámků v obou nástavcích.

Včelstva jsme začali intenzivně ošetřovat v období, kdy čtyřicet dní před hlavní snůškou byla již silně rozplodovaná. Celý měsíc duben je nutno považovat za měsíc výměny zimní generace včel za generaci novou. Je to měsíc silného růstu včelstev.

OBNOVA VČELÍHO DÍLA, PRODUKCE VOSKU

Jakmile se projeví známky stavebního pudu (stavba voskových můstků a tzv. pobílení plástů), což bývá již při prvním přísunu nektaru a pylu z vrb, pampelišky, ovocných stromů a keřů, vkládáme podle síly včelstva jednu až dvě mezistěny hned za poslední plást s plodem. V příznivém čase může být mezistěna vystavěna již za tři dny a matka do ní klade. Pak vkládáme další mezistěny, až zaplníme prostor celého plodiště. Jestliže jsme zimovali ve dvou nástavcích, včelstvo obvykle vystaví šest až sedm mezistěn. Vystavěné mezistěny můžeme přemístit při teplé stavbě dopředu, při studené stavbě na vzdálenější stranu od plodového tělesa nebo i mezi plodové těleso (a to tak, abychom starší dílo dostali na okraj a matka mohla klást především do nového díla). Pokud máme z minulého roku nedostavěné mezistěny, použijeme je jako první. Do hlavní snůšky budeme mít vystavěno nejméně polovinu plodiště. Průměrné včelstvo dovede v průměrném snůškovém roce obnovit celé plodiště. Později vystavěné mezistěny bývají většinou zaneseny medem, matka je zaklade až po vytočení. Budeme-li po zvládnutí jednoho nástavku přidávat druhý, raději jej dáme jako spodní a včelstvo rozšiřujeme směrem dolů. Do spodního přeložíme několik plástů z horního (můžeme i se zavíčkovaným plodem těsně pod horní plodové plásty), abychom vytvořili včelám místo pro stavbu dalších mezistěn.

Rámky s mezistěnami je třeba připravit již v zimě. Pokud použijeme staré rámky, musíme je vyvařit – nejen omýt – v pětiprocentním louhu sodném nebo draselném (50g na 1 l). Je možno je i důkladně opálit. Drátkování provádíme svisle nebo vodorovně. Při svislém drátkování není třeba drátek příliš napínat (prohne se spodní loučka), ale je nutné jej zvlnit kolečkem. Při vodorovném drátkování musíme dát horní drátek co nejvýše. Při vložení několika mezistěn a usazování roje nebo oddělku se horní část mezistěny ohne pod tíhou včel či teplem a včely mezistěny prostavějí. Pak je nutno dílo rozřezat, deformace se jen těžko odstraňuje. Při svislém drátkování je možno používat jen tři drátky na svařování o průměru 1,6 mm G 102 (1 kg stojí 99 Kč) nebo nerezové dráty (310 Kč). Jsou pevné a prakticky se nedají zničit. Při zatavování mezistěn doporučuji mezistěnu přiložit těsně ke spodní loučce. Dole tak nevznikne volný prostor, směrem nahoru včely dostavěji dělničinu i několik centrimetrů.

CHOV TRUBCU

Již v dubnu by měl každý chovatel (nejen šlechtitel) věnovat větší pozornost zajištění co největšího počtu kvalitních trubců z nejlepších včelstev. Chceme-li tvořit v první polovině června oddělky a vkládat do nich zralé matečníky, musíme s předstihem (asi padesáti dnů) začít s chovem trubců, to je asi 20. dubna. Trubčí plásty (z minulého roku krásně vystavěné stavební rámky) je třeba vložit na okraj plodového tělesa. Nemáme-li vystavěný trubčí plást, můžeme z horní poloviny dělničího díla seříznout buňky až na původní mezistěnu, na druhé straně plástu zase spodní polovinu. Včely opraví dílo trubčinou a matka ji brzy zaklade. Zakladené trubčí plásty výkonných, nebodavých, nerozlézavých matek vkládáme do včelstev nevýkonných a těmto včelstvům likvidujeme vlastní trubčinu. Dobrému včelstvu vložíme nový trubčí plást nebo později stavební rámek. Tento postup několikrát opakujeme. Tak získáme převahu dobrých trubců. Likvidace trubčího díla u ostatních včelstev brzy na jaře je jedno z nejlepších protivarroázních opatření.

V JAKÝCH ÚLECH VČELAŘIT?

Úl, v němž jsme se rozhodli včelařit, musí splňovat tyto podmínky:

  • musí být vhodný pro jarní rozvoj,
  • musí zabezpečovat neomezený růst včelí populace,
  • musí mít dostatek prostoru pro včely,
  • musí mít dostatek prostoru pro ukládání nektaru,
  • musí být včelařem snadno obsluhovatelný,
  • práce s úlem nesmí být časově náročná.

Pro mladého včelaře je nejhorší takový úl, který dostane darem a přitom jde o “danajský” dar – v úlu dávno nikdo nevčelařil. Stejně špatný je i další dárek – staré (tedy nevhodné) rady o tom, jak včelařit.

Všechny úly typu Budečák či Univerzál jsou nevhodné. Toto pravidlo platí i tehdy, když jsou jmenované úly zcela nově vyrobeny a “obohaceny” o mnohé zlepšující doplňky či o pomůcky.

Měl jsem taky takové úly. Za celý den jsem lopotně stačil obsoužit deset úlů ve dvou bateriích, zatímco odpoledne po práci jsem snadno zvládl pětadvacet nástavkových úlů a ještě k tomu na jaře jsem nemusel nic sušit, ukládat, opravovat. Vyzkoušel jsem i nízkonástavkové úly, avšak nenašel jsem v nich oblibu, kromě toho plný nástavek byl pro mne těžký. Včelám se zalíbily velké plásty (i mně) – a když si včely mohou ve vysokém podmetu přistavět osmicentimetrovou trubčinu, je po problému s rojením.

Zlikvidoval jsem druhé řady, stropy odtrhal a udělal víka, samostatné úly se daly i přeříznout. Dnes mohu přidávat libovolné množství nástavků. Nejtěžší bylo se k tomu odhodlat. Do plodiště “jdu” dvakrát do roka – při vkládání a odebírání mateří mřížky. Také jsem viděl zavěšovat místo dvířek nástavek a pak se medník vlastně stává ležanem. Nejméně pracné a finančně nejméně nákladné včelaření jsem viděl v ležanech s velkou rámkovou mírou u přítele Strnada.

Ke všem radám při předělávání úlů nutno přistupovat obezřetně. Je lepší raději vyzkoušet postup na malém počtu včelstev a po získání zkušeností se rozhodnout pro další kroky. Je ovšem mýlkou se domnívat, že z více úlů bude více medu. Jedna řada dá více medu s menší námahou než dvě nad sebou.

Často slyšíme a čteme o moderním úlu. Vždyť budečák byl před sto léty taky moderní, baterie a čechoslovák před padesáti roky rovněž. Dnes jsou moderní úly nízkonástavkové, tenkostěnné, polystyrenové… Víme jaké úly budou moderní za dalších padesát či sto let?

Víme jen jedno – včely tu budou stále a musejí mít úl, v němž se jim bude výborně dařit. Musí to být úl, který umožní, aby včelař měl při ošetřování včelstev co nejméně namáhavé práce.

Včely – stavební pud

S rozkvětem ovocných stromů, někdy už i dříve, začínají včelstva, která se dobře rozvíjejí, se stavbou plástů. Říkáme, že se probudil stavební pud. Napřed dostavují včely nehotové rohy plástů voskem barvy hnědavé nebo špinavě bílé, postupně pak začínají stavět krásné sněhobílé plásty.

Probuzení stavebního pudu je vázáno na tyto podmínky:

a) na potřebu dalších plástů pro plod, med a pyl
b) na teplo
c) na větší přínosy sladiny (nektaru)
d) na sílu včelstva, jeho dobrý rozvoj a tím na dostatek včel ve stáří, kdy je schopna činnosti žláza vosková, tj. včel ve stáří 12 – 18 dní

První tři podmínky jsou za příznivého počasí v květu ovocných stromů splněny. Potřeba plástů je dána rozvojem včelstva i snůškou. Ta sama je podmínkou probuzení stavebního pudu tak jako teplo, které rovněž za příznivého počasí je. V úlu pak o ně pečujeme uteplením a rozvážným rozšiřováním plodiště.

Včelstva se slabým rozvojem však nestavějí. Tady není splněna čtvrtá podmínka: síla včelstva. Včelstvo má málo včel schopných stavby. Zkušení včelaři říkávají, že včelstvo, které není schopno začít se stavbou v květu jabloní, nedá už týž rok valný užitek. Je to zplna odůvodněné. Nemá-li včelstvo v době květu jabloní dost stavitelek, nebude mít v hlavní snůšce, která přichází o několik dní později, dost létavek, které by snůšky využili.

Včely – včas dodaným prostorem proti rojení

Po zkušenostech s nástavkovými úly vychází stále více najevo, že problém rojení do značné míry spočívá v nepochopení rychlosti růstu včelstev na jaře. V podstatě jde o velmi jednoduchou záležitost nepoměru prostoru, který má včelstvo k dispozici, a množství buněk plodu, jež včelstvo ošetřuje.

VYCHÁZEJME Z POZNATKU

Vše spočívá v prosté skutečnosti, zdůrazněné před léty Otakarem Brennerem – jedna včela po vylíhnutí z buňky obsadí buňky tři. Protože vývoj včely dělnice trvá tři týdny, vylíhne se z jednoho plástu plodu během této doby mladých včel na tři plásty – a to v takové hustotě, že není vidět voští. Popsanou hustotu ovšem snese jen méně početné včelstvo, a to ještě brzy na jaře, kdy je zima. Čím silnější včelstvo je, tím volněji včely na plástech sedí.

SLEDUJME VÝVOJ

Co se tedy v našich včelstvech na jaře děje? Za příklad vezměme včelstvo zazimované v jednom nástavku tachováku. Po vyzimování obsadí řekněme sedm plástů. V době kvetení lísky bude mít plod na třech plástech asi po 2 dm2 (x 800 buněk na 1 dm2). Za tři týdny se z plodu vylíhnou mladušky asi na jeden plást (obsednou 6 dm2 nahusto, tedy poněkud volněji 8 dm2, což je plocha plástu 39×24 cm). Toto se stane ve skoro ještě zimním včelstvu, kdy úbytek není tak velký a vylíhnuté včely nahradí ty, které mezitím uhynuly. Ve včelstvu se tedy na první pohled nic neděje, včelstvo nesílí – ovšem s tím rozdílem, že zatímco se naše první včely vyvíjely, rozšířilo včelstvo následkem většího přínosu pylu a nektaru z venku plochu plodu na čtyři plásty v průměru 4 dm2. Včelstvo má tedy nyní celkem 16 dm2 plodu. Za dalších jedenadvacet dnů se z tohoto plodu vylíhnou včely na husté obsednutí šesti plástů. I když z původního osazenstva tři až čtyři plásty starých včel uhynou, bude po vylíhnutí plodu druhého cyklu tachovský nástavek zcela hustě obsazen. Šest plástů pokryjí mladušky a tři až čtyři plásty včely z původního osazenstva. Včelstvo se pomalu začne vyvěšovat v podmetu.

PŘIPRAVME MEZISTĚNY

Včelař tento začátek přírůstku mladých včel s radostí pozoruje a pomalu začne připravovat rozšíření včelstva druhým nástavkem. Jde-li o úl s více plásty v plodišti, připraví si jednu až dvě mezistěny. Na medník je přece ještě čas (zvláště, když případně přijde ochlazení či dokonce sněžení).

ČEKEJME EXPLOZI

Jaká je však situace ve včelstvu? Mezitím co se vylíhly včely naší druhé teoretické generace, včelstvo rozšířilo plod na šest, případně až sedm plástů, tentokrát však již hodně zakladených. Velká část je ještě ve formě vajíček a larev, avšak za další tři týdny se z nich vylíhne včel na 6 x 3, tedy osmnáct plástů 39 x 24 cm. Z původního osazenstva zůstane nejméně polovina, asi pět plástů/ Včelstvo tedy v blízké budoucnosti nahusto obsedne čtyřiadvacet plástů a nevejde se do dvou nástavků tachováku, nebo zcela naplní Moravský univerzál – plodiště i medník. Jestliže tedy chovatel přidá jeden tachovský nástavek nebo několik mezistěn (které včely s díky zaplodují) a domnívá se, že na další rozšiřování je ještě čas, připravuje včelám neřešitelnou situaci v tom smyslu, že vzhledem k množství plodu se v krátké budoucnosti do daného prostoru nevejdou. I když zatím sedí dokonce jen v prostoru jediném, v plodu má včelstvo připravenou “časovanou bombu” početní exploze – z jednoho nástavku bude mladušek na tři nástavky! A ještě zbude část původních včel.

POČÍTEJME S VYROJENÍM

Včely si ovšem s nastávající situací poradí po svém. Protože zatím “netuší”, že časem přijde jejich starostlivý chovatel s medníkem, zato však dobře vědí, na kolik “mládeže” mají zaplodováno – začnou zčásti již druhou a zejména třetí generaci plodu chovat jako plod určený k vyrojení. Jsem přesvědčen o tom, že budoucí rojové včely jsou již v larválním stadiu jinak živeny než včely snůškové. Jakmile se jejich masa vylíhne, následné rozšiřování prostoru nám již mnoho nepomůže. Včely jen liknavě létají za snůškou a spíše se opakovaně snaží založit matečníky a vyrojit se.

NEPODCEŇME SÍLU

Rojení má zajísté více příčin, avšak velký podíl včelstev přichází podle mého názoru do rojové nálady právě z popsaného důvodu – podcenění latentní síly včelstva, síly ukryté v plodu. Jak již bylo uvedeno – z jediného dobře zaplodovaného nástavku se během tří týdnů vylíhne mladušek na tři nástavky. Vzhledem k tomu, že část původního včelstva přežívá a silná včelstva sedí volněji, potřebujeme běžně nejméně čtyři úlové prostory (po jedenácti plástech 39 x 24 cm) na normálně se vyvíjející včelstva. Čtyři tachovské nástavky jsou málo! Na období růstu včelstva bychom tedy měli mít připraveny nástavky, které pojmou od čtyřiačtyřiceti plástů 39 x 24 cm a výše. S kolegou nástavkářem Ing. Františkem Grimem máme odpozorováno, že včelstva, která mají tento větší prostor, se většinou nerojí. U nízkonástavkového optimalu představuje ideální prostor šest nástavků (což je srovnatelné s osmačtyřiceti plásty 39 x 24 cm).

ROZŠIŘME S PŘEDSTIHEM

U včelstev, která jsou ve velkém prostoru již přezimována, např. ve čtyřech nástavcích optimalu, což představuje dvaatřicet plástů 39 x 24 cm, popsaný stav ihned na jaře nenastává. Je zde možnost dokončit rozšíření až později. Ale rozšířit s potřebným předstihem musíme, protože tento prostor není dostatečný a většina včelstev by se po zanesení úlu první snůškou vyrojila.

DODEJME NÁSTAVEK

Jak tedy na jaře rozšiřovat včelstva v úlech s tradiční rámkovou mírou? Jakmile zjistíme, že včelstvo má tolik plodu, že během tří týdnů zcela obsadí prozatimní prostor, připravíme další nástavek a nejpozději do týdne jej podstavíme pod včelstvo. Tím mu nijak neublížíme, protože teplo zůstává nahoře. Je potřeba postarat se o dobré větrání ve spodní části úlu, aby plásty, které včely dosud neobsednou, snad nezplesnivěly. (Pozor na slídičky!)

Když včelstvo dodaný druhý nástavek asi z poloviny obsadí, můžeme přes mřížku nahoru nasadit první medník. Ideální je, jsou-li v něm vlhké plásty od loňského vytáčení, které včely podnítí k rychlému osvojení dodaného prostoru. Nyní začíná jarní snůška a včely ji nosí do medníku, aniž by omezovaly plodování. Pokud by se včel nedostávalo, stáhnou je ze spodního nástavku. Postupně se líhnou masy dalších včel z plodových ploch, takže v polovině snůšky (např. z řepky) podstavíme pod dosavadní medník nad mřížku další nástavek. Silná včelstva zanesou za stejnou dobu místo jednoho hned dva medníky a nedostanou se do rojové nálady. Spodní nástavek, v němž včelstvo zatím neploduje nebo ploduje jen z části, slouží jako vyrovnávač přetlaku včel a snůšky. Včely sem ukládají pyl i přebytky čerstvého nektaru, které přes noc zpracují. Chceme-li, aby zde včely plodovaly, můžeme sem vložit stavební rámek a trubčina přiláká pak matku i do spodního nástavku.

POČÍTEJME S REZERVOU

Pro maximální využití snůšky a zabránění rojení je důležité mít velkou rezervu kvalitního hotového díla. Jestliže hotové plásty nemáme, musíme použít nástavky s mezistěnami. Jde o nouzové řešení, protože než včely mezistěny vytáhnou, měly by hotové plásty již zanesené. Proto se někdy stává, že včelstva odkázaná jen na mezistěny si zaplní plodiště a nakonec se do rojové nálady přece jen dostanou.

NEPODCEŇUJME SITUACI

Popsaným způsobem překonáme období rané jarní snůšky (řepka). Další postup udržení pracovní morálky včelstev spočívá ve výměně plných medných plástů za prázdné, a v kontrole, zda matka má ve spodních plodištích místo na kladení. Můžeme se také včas postarat o náhradu staré matky mladou. I pak však musíme sledovat, zda je v úlu pro včely dost místa. Již několikrát jsem zažil to, že se mi právě včelstva s vyměněnými mladými matkami koncem června nebo i začátkem července vyrojila, protože jsem podcenil plodovou explozi těchto výkonných matek a včas nerozšířil úl pro jejich včely.

Včely – Jak na jarní prohlídky

Poslední díly našeho Minima znalostí jsme si popsali základní rozdíly mezi metodikou včelaření ve vysokonástavkovém, nízkonástavkovém, kombinovaném a v systému Dadant v prvním období včelařského roku – v podletí. Včelstva jsme v této době nakrmili, případně zaléčili (odparnými deskami s kyselinou mravenčí, při nařízení pak gabonovými pásky) a nakonec před zazimováním prohlédli. Další intenzivní včelařská činnost na nás čeká v předjarním a jarním období. Toto bude také tématem tohoto dílu.

Na včelaření je mimo jiné krásné i to, že všechny úkony ve včelstvu provádíme v souladu s vývojem počasí – nic není podle nějaké šablony. Nezávisle na tom, jaký máme úl, platí v období nástupu jara pro všechny toto: jakmile se stabilněji oteplí nad 10 °C a teploty nám odpoledně příjemně stoupají, provede včelař první krátké nahlédnutí do úlu, a tím je

Jarní prohlídka.

U všech úlových sestav jde o snadnou, rychlou a je-li vše v pořádku i radostnou činnost, pouze tradičně u zadováků trvá déle a je namáhavější.

Pokud jsme včelstva zimovali v jednom vysokém nástavku – např. loňský oddělek na rámkové míře 39 x 30 cm, vyhodnotíme nejprve, kolik obsedá plástů. Velmi rychle získáme přehled při používání durafolové, průhledné fólie. Poté “listujeme” od zadního (u teplé stavby) nebo bočního (u stavby studené) plástu, které potěžkáme na množství zásob, až se dostaneme k tomu, na kterém je plod. Po urovnání do původního stavu jsme seznámeni s množstvím zásob a s přítomností matky.

Byla-li včelstva ve dvou nástavcích – např. pro nejpoužívanější rámkovou míru 39 x 24 cm, případně 39 x 27,5 cm apod., je včelstvo v této době zpravidla přesunuto do horního nástavku a v tomto případě je postup jarní prohlídky obdobný jako v předešlém případě. Někdy se stává, že plodování probíhá nyní ještě ve spodním nástavku a do vyššího se včelstvo přesune až později.

U nízkonástavkového systému bývají v nejvyšším nástavku z větší části, anebo zcela plásty zaplněny mednými a pylovými deskami a plodování probíhá buď z části již v horním, anebo v nástavcích pod ním.

Kombinovaný systém a Dadant je uspořádán v této době většinou tak, že je na vysokém plodištním nástavku nízký, zaplněný glycidovou a pylovou zásobou. Někdy je v této době i v nízkém nástavku jeho část proplodována také. Chceme-li prohlédnout plodiště, musíme dočasně dát stranou nízký nástavek a potěžkáním rychle vyhodnotíme hmotnost zásob.

Zjistíme-li, že v plodišti není nikde zakladeno a včelstvo vydává intenzivním větráním nepřirozený zvuk, jde o bezmatečnost. V tomto případě je nejlépe ho spojit s jiným, nebo ještě lépe se záložním, loňským oddělkem. Slabá, ale zdravá včelstva spojíme se středními a můžeme provést i jakési vyrovnání síly – těm hodně silným zavíčkovaný plodový plást odebrat a posílit jím ty slabší. Nyní, anebo při nejbližším dalším zásahu, dáme stranou plodištní nástavky (zde je ideální mít zvedák) a dobře očistíme, případně vyměníme dno (další výhoda nástavkových úlů).

Ihned po prohlídce včelstva si pořídíme stručný zápis o zjištěném stavu a o opatřeních které jsme provedli případě nedostatků (dokrmení, posílení plodem apod.). Získáme tím přehled a poslouží nám jako základ pro další správné zásahy v průběhu sezony.

O dalších úpravách včelstva opět rozhodne průběh jara. Na počátku rozkvětu ovocných stromů – nejprve třešně ptačí, nastupuje potřeba vystavět a zaklást trubčinu. V této době vkládáme do blízkosti plodu (nikoli ke studenému okénku či ke stěně) rámky s proužkem mezistěny u horní loučky. Říkáme jim stavební, včely zde vystaví větší buňky a matka zaklade trubce. O tom, kolik stavebních rámků dát do včelstva se vede značná diskuze i na stránkách našeho časopisu. Jeden extrém je stará rada – u běžné rámkové míry 39 x 24 cm, 39 x 27,5 cm a 39 (37) x 30 cm vložit jeden – za okénko a tento pravidelně vyřezávat. Druhý extrém byl na základě článku týmu autorů, vedeného prof. Bičíkem, kteří doporučují umístit v plodišti nejméně 3 velké stavební rámky a zakladenou trubčinu nevyřezávat dříve než v červenci. Výsledkem má být nulový počet rojů a pravidelná tichá výměna matek. S pobavením jsem četl polemiku na toto téma, na jedné straně tvrdá kritika, a na druhé straně články chvály o naprosto bezproblémově fungující metodě. Zajímavé je, že metodu kritizovali většinou teoretici, tedy ti, kteří ji nikdy nevyzkoušeli, jen si myslí… Chválili ji naopak praktici, kterým se osvědčila. Můj závěr ověřený praxí: autorům jsem vděčen za poznání, že jeden stavební rámek je málo, vyřezávat z jara trubčinu je nesmyslné, pracné a zbytečné “patlání” bez efektu, ke škodě včelstvu i mednému výnosu. Argument o tom, že se tím likvidují roztoči je lichý, protože pečlivý včelař má léčit, případně přeléčit tak, aby měl na jaře úl bez roztočů.

Mám vyzkoušeno, že umístím-li v plodišti jeden vysoký stavební rámek a 3 až 4 nízké dole v nízkém nástavku (rámková míra 39 x 27,5 cm a 39 x 14 cm), trubčinou ani všechny nebývají zakladeny. Metoda má prokazatelně značný (ale ne 100%) protirojový efekt, má ale velkou slabinu v tom, že tichá, ale i rojová výměna matek nastává často až po pořádném zestárnutí matky, což vede až k zeslabení a chabé výkonnosti včelstva. Proto je nutné chovat matky a tvořit oddělky a jimi provádět pravidelnou výměnu. Mladá matka potom ovládne silným feromonem včelstvo natolik, že prvním rokem u něho většinou k vyrojení nedochází.

Jaro – zesilování včelstev

V květu ovocných stromů přicházejí včelstva do plného rozvoje. Plodování včelstev a kladení dosahuje vrcholu. Matka klade denně často hodně přes 2000 vajíček. K plodování je včelstvo podníceno v lesnatých krajích i snůškou z kvetoucích borůvek nebo brusinek.

Silná včelstva kypí životem, hýří silou. Je nebezpečí, že se vyrojí před snůškou zvláště v krajích s pozdní snůškou. Rojením by se rozdrobila síla včelstva. Z odrojených včelstev není veliký užitek.

Na včelíně o více včelstvech budou však i včelstva, která se opožďují v rozvoji, nepřišla by do snůšky v žádoucí síle, nedala by rovněž užitek. Bylo by škoda nepomoci nyní slabšímu, zdravému včelstvu s dobrou matkou, když se má jinak čile k životu, když překonalo všechny nástrahy zimy a předjaří.

Proto pomáháme slabším včelstvům na účet překotně se rozvíjejících včelstev silných. Před leták slabého včelstva dáme široké prkno (náběh), jako když usazujeme česnem roj. V silném včelstvu vyhledáme nejdříve plást s matkou. Zajistíme ji na plástu poklopkou a vrátíme plást do úlu. Poklopka zamezí matce přejít na jiný plást. Pak vezmeme z úlu dva až tři plodové plásty i se včelami, které na nich jsou. Včely s plástů ometeme na vnější kraj připraveného náběhu u česna úlu slabého včelstva. Létavky se vrátí s náběhu do mateřského úlu, mladušky, které dosud nelétaly, táhnou česnem do úlu. Posílení včelstva mladuškami umožní matce zaklást větší plodové plochy, urychlí rozvoj včelstva. Ometené plodové plásty vrátíme zpět do včelstva, odkud jsme je vyjmuli na původní místo. Matku vypustíme.

Slabé včelstvo můžeme také posílit plodem. Ze silného včelstva vezmeme obdobným způsobem jako při zesilování včelami plást se zavíčkovaným, možno-li už s líhnoucím se (“zralým”) plodem. Včely s něho ometeme zpět do úlu. Plást přidáme slabšímu včelstvu k jeho vlastním plodovým plástům, stačí-li jej dobře obsednout. V několika málo dnech se vylíhnou z přidaného plástu včely, včelstvo o ně zesílí, matka plást znovu zaklade.

Často použijeme obou způsobů najednou. Včelstvo posílíme i mladuškami i plodem. Bývá to nejvýhodnější.

O použití popsaných způsobů zesilování včelstev rozhoduje jarní rozvoj a pak hlavně období hlavní snůšky. Bylo by bez významu použít je v oblastech s velmi časnou snůškou, po které již není žádná jiná snůška. Uplatní se velmi dobře v krajích s pozdní snůškou. Neužijeme jich hned první rok včelaření, nýbrž až později. Nemáme zatím tolik včelstev a pak musíme napřed nabýt zkušeností, jak hodnotit sílu včelstva za různých okolností s ohledem na snůškové podmínky.

Včely – u česna na jaře

S rozkvětem ovocných stromů přichází jaro v plné své kráse. Z květů ovocných stromů přinášejí včely za příznivého počasí velké množství nektaru a hnědavé rousky pylu.

U česná na jaře

Na česnech je radostný ruch. Denně se líhnou nové a nové včely, vyletují pak k orientačním proletům. Na letáku vidíme za proletu včely, které mávají tak prudce křidélky, že vidíme jen mlhavý celkový tvar kmitu křidélek. Některé včely mají přitom zadeček skloněný k letáku. Ty větrají. Jiné mají zadeček zdvižený vzhůru. Na hřbetní části jeho posledního článku je zřetelně vidět půlměsíčkovou světlou plošku – vonnou žlázu. Vysílají do vzduchu vůni, snad proto, aby vyletující a pak přilétající včely snáze našly svůj úl.

Každé včelstvo má svou osobitou vůni, podle které rozpoznávají včely příslušnost ke včelstvu. Dbá se toho často při ošetřování včelstev a při zákrocích v nich. Odklady při spojování včelstev i při přidávání matek mají ten účel, aby cizí dostalo vůni domácího. Někdy se pomáhá i tím, že se včelstvo ovoní stejnou vůní, tak např. při spojování se porosí včelstvo vodou, do níž se přidá několik kapek melisového oleje.

V reji včel se ozve už tu a tam hluboký zvuk, “troubení” proletujících se trubců. To už je opravdu jaro.

Za snůšky přestávají včely navštěvovat napajedlo. Mají dost vody v nektaru, který přinášejí a jehož vůni ucítíme z česna. Podle vůně poznáme často i původ nektaru. Je to nápadné již o několik dní dříve, při přínosech nektaru z vrb. Jinak je z česna cítit vůni připomínající poněkud vůni čerstvého chleba. Včelstvo silně ploduje!

Za chladného jitra je na letáku před česnem kalužinka vody, někdy je voda na celém letáku. Včelstvo ploduje a odpařuje také přebytečnou vodu z nektaru. Při plodování i odpařování vody stoupá vlhkost vzduchu v úlu. Jakmile přijde vzduch při vyhánění z úlu do nižší venkovní teploty, srážejí se páry ve vodu.

U silného včelstva bývá u česna menší suchý půlkruh – voda se tvoří teprve na jeho obvodu a dále na letáku. To včelstvo vyhání vzduch tak usilovně, že proud teplého vzduchu zahřívá i část letáku před česnem, tam se páry ještě nesrážejí, srazí se ve vodu teprve dále od česna.

Položíme-li za chladného rána nebo večera ruku na sklo okénka v úlu silného plodujícího včelstva, cítíme nápadné teplo. Totéž se projeví i při položení ruky na strůpková prkénka. Včelstvo udržuje dobře vyšší teplotu, kterou plod potřebuje.

V kalužinkách vody na letáku nacházíme zrána tmavé včely. Jsou to ony, které přiletěly pozdě a zkřehly ještě než dosáhly svého teplého domova, plodiště včelstva.

Včely jsou také na zemi před úlem. Abychom dobře viděli, co se děje, udržujeme prostor před úly čistý, prostý trávy. Někteří včelaři pomáhají včelám, které spadnou před úlem na zem, prkénkem, směřujícím šikmo vzhůru k letáku úlu a o leták opřeným. Po něm jdou včely ze země do úlu. Je to jen zdánlivá pomoc včelám. Jakmile se oteplí a oschne leták i země před úlem, včely se zahřejí, oživnou, vzlétnou a vletují do česna. Po prkénku se však dostávají do úlu i včely bezletné, nemocné a to rozhodně nechceme.

Objeví-li se na letáku vysáté larvy, vyházené kukly, někdy skoro už vyvinuté včely, je zle. Bývá to po několikadenním ochlazení a pak je to buď nedostatek zásob v úlu, nebo zachlazení plodu, nebo oboje. Vykonali jsme prohlídku, známe stav včelstva a snadno se pak domyslíme pravé příčiny. Podle toho pak zařídíme nápravu, hned, než vznikne větší škoda, než popřípadě “padne” celé včelstvo hladem. A to by mohlo být při nedostatku zásob. Jde-li o nedostatek zásob, doplníme je (doplňujeme už i krmítkem). Jde-li o zachlazení, zúžíme plodiště včelstva a uteplíme.

Pro nebezpečí zachlazení plodu přidáváme včelstvům souše nebo plásty s rozvahou. Počítáme s každoročním, pravidelně se opakujícím několikadenním ochlazením – s “ledovými muži”.

Smutným zjevem v květnu jsou mladušky před úlem, které místo veselého reje ve vzduchu před česnem se namáhavě pohybují, lezou po zemi, nemohou létat. Smáčkneme-li zadeček takové mladušky, vytlačíme z něho tuhé výkaly, kterých se včelka nemůže zbavit. Přichází to po chladných nocích v době, kdy kvete smetanka (pampeliška). Z jejích květů nosí včely nektar, ale hlavně velké rousky zářivě oranžového pylu. Čerstvý pyl pampelišek bývá ať už právem nebo neprávem považován za jednu z příčin tohoto zjevu, onemocnění mladušek připomínající zácpu a jmenovaného májovka. Objeví-li se májovka, pokrmíme včelstvo teplým řídkým roztokem medu.

Včelaření v klasických dvouprostorových úlech

Článek z roku 1990.

K tomuto celoročnímu způsobu opatření a zásahu do včelstev jsem dospěl po studiu literatury, ale hlavně po svých zkušenostech. Vyzkoušel jsem mnoho nápadů a rad různých autorů. Domnívám se, že nyní, kdy se mi vše ujasnilo, bych měl nynější způsob ošetřování včelstev používat s malými obměnami, vyplývajícími hlavně z momentálních klimatických podmínek na začátku nového kalendářního roku. Vycházím z toho, že mám včelstva zazimovaná a nakrmená jen v jednom truhlíku, a to na celém plodišti. Do poloviny února mají včelstva klid a po polovině února podle počasí, pokud již skončila souvislá zima a teploty se asi týden pohybují nad +3 až +5 °C, neočekávám návrat dlouhotrvající zimy. Odeberu zadní poloprázdné a zásobní plásty, aby zůstalo v truhlíku po 8 až 9 plástech podle toho, jak se mi jeví síla včelstev podle měli nebo nahlédnutím pod strůpek. Zdá-li se mi odchod zimy jako trvalý, vyměním dřevěný strůpek za fólii. Místo odebraných plástů dám přepážku. V této době se již začíná rozvíjet plodování (asi po 10.2.), tzn., že včelstva zvyšují v chomáči teplotu. Tímto opatřením (zúžení, fólie) pomohu včelstvu snadněji vytvořit a udržet potřebnou teplotu. Trvá-li zima přes celý únor, popřípadě i v březnu, dělám tento zásah až po oteplení a stabilizaci teplot zřetelně nad +1 °C. Při tomto zásahu vyčistím dna úlu vytažením podložek. Tyčkou nebo podobným nástrojem vyhrnu zbývající mrtvé včely, aby v úlu bylo pokud možno čisto a sucho. Po této úpravě až do proletu včelstev nedělám žádné další zásahy.

Po proletu, pokud to jen trochu počasí dovoluje (nad +10 až +12 °C) včelstva prohlédnu. Zjistím hlavně stav zásob; občas se vyskytnou včelstva, která z nějakého důvodu mají zásob buď relativně málo, nebo někdy jsou i téměř na suchu. Proč – většinou nezjistím. V takovém případě samozřejmě ihned přidávám nejméně dva zásobní plásty. Víčka rozškrábu. Dále zjistím přítomnost matky a její kladení. V této době se stává, že i později dobrá matka málo nebo vůbec neklade. Neunáhluji se s její výměnou, ale po 4-5 dnech udělám další prohlídku. Hlavním smyslem prohlídky je stanovit sílu, tj. počet obsednutých plástů. Podle potřeby včelstvo zúžím o jeden až dva plásty, nebo někdy vyjímečně opatrně rozšířím. Většina včelstev zůstává na 9 plástech.

Teprve po proletu nastává skutečný jarní rozvoj, zatím nijak bouřlivý, protože počasí mívá obvykle spíš zimní ráz. Avšak maximální možná pomoc k udržení tepla v úle je nezbytná. Další věc, kterou při prohlídce udělám je, že z jedné strany plodového tělesa umístím pylový plást z minulého roku (pokud jej mám) a z druhé strany přiložím rozškrábaný zásobní plást z cizího včelstva. Domnívám se, že tímto zásahem se včely přece jen trochu pohnou a matka se více rozklade, i když na nějaké zázraky v tomto směru nevěřím. Přidávat do včelstev něco až začnou pravidelně létat ven a hlavně nosit z venku nějaký pyl již nemá smysl vůbec. Pokud by byl vyjímečně prolet již v únoru, pylový a zásobní plást nepřidávám, ale počkám až do 5. března. Když se uskuteční prolet brzy (do poloviny března) po těchto opatřeních, ponechám včelstva opět v klidu až do 15. – 18. března. Potom podávám léčivo Nitekabin proti případnému vzniku nebo utlumení nosemy. Po zkušenostech z roku 1985, kdy mi včelstva následkem nosemy téměř padla a užitek z nich byl mizivý, nejsem ochoten ponechávat náhodě, jestli silná nosema vznikne nebo ne. Léčivo podávám podle vlastní metody: obden dám 0,3 litru cukerného roztoku 1:1 s léčivem přímo nad rámky na kruhovou gumovou podložku (přístup včel). Krabičku uteplím polystyrénem víka. Tímto opatřením zabíjím dvě mouchy jednou ranou, včelstvu dávám vodu, kterou si často pro nepřízeň počasí nemohou donést. Dva kg cukru, který s tímto léčivým roztokem dodám, nemá pro rozvoj téměř žádný význam. Dávám jej kvůli jistotě, že včely roztok odeberou.

Podávat Nitekabin podle návodu 3x po jednom litru se mi neosvědčilo, včelstva většinou toto množství velice zdlouhavě odebírají. S podáváním léčiva končím 10. dubna. Do této doby jsem ve včelstvech provedl tři zásahy:

1) Zůžil jsem je – únor až počátek března;
2) Prohlédl po proletu a přidal pylové a zásobní plásty;
3) Podal léčivo

Všechno je na provedení i na čas celkem nenáročné. Včelstva, která v této době, tj. po 20. dubnu, dobře obsedají děvet plástů, jsou vyvěšena v podmetu a mají pěkně zaplodovaných sedm rámků, hodnotím jako dobrá. Tento stav nastává asi počátkem květu ovocných stromů. Musí se tak však stát nejméně týden před rozkvětem řepky, protože týden před rozkvětem řepky musím přidat druhý nástavek. Tento zásah lze provést dvěma způsoby. Buď dám do nového truhlíku matku na plástu s otevřeným plodem do středu a po obou stranách pěkné žemlové souše k okamžitému zakladení. Dále pak 3-4 mězistěny proložené soušemi. Mřížku a nahoru původní nástavek s plodem a přidanou souší (místo odebraného plástu s matkou) již určenou na med. V novém plodišti mám opět děvet plástů a také děvet plástů ve starém truhlíku, nyní vlastně již v medníku. V obou nástavcích za plásty dám přepážky. Při druhém způsobu se dá postupovat tradičně, tj. že matku nechám v původním truhlíku a do nového převěsím pět rámků s nejvíce zavíčkovaným plodem a také pokud možno s nejstarším dílem. Doplním soušemi na med a dám mřížku. Plodiště doplním nejméně třemi mezistěnami a žemlovou souší podle toho, jaké jsou podmínky ke stavbě. Zase aby bylo vše po devíti plástech. Tímto zákrokem vznikne situace, že v plodišti má matka znovu dost místa na kladení, včely mají možnost stavět na mezistěnách. V medníku jsou prázdné souše na přínos sladiny z počátku květu ovocných stromů a za týden návazně z řepky. Z ostatních plástů v medníku vybíhá plod a uvolňuje se další místo na uložení medu.

Za deset až dvanáct dní po tomto zákroku, tj. za 3-5 dní snůšky v řepce, včelstva podruhé rozšiřuji. Odstraním přepážky z plodiště i z medníku. Do medníku opět převěsím 2-3 plásty z plodiště. Vyberu plásty, ve kterých je uloženo nejvíce medu, nebo pokud možno s nejstarším plodem. Tím doplním medník na plný stav, tj. 11-13 plástů podle velikosti medníku. Protože v plodišti bylo děvět plástů, dva jsem položil do medníku, uvolnilo se mi místo pro přidání čtyř nových rámků (mám nástavky jen na 11 rámků). Přidám opět tři mezistěny a jednu žemlovou souš. Těmito dvěma zásahy po 25. dubnu mám plně vystrojený medník i plodiště se šesti přidanými mězistěnami. Protože tento druhý zásah dělám když končí první týden snůšky v řepce v době, kdy jsou přínosy největší, hlídám již jen u dobrých včelstev dostatek místa v mednících na ukládání medu. Když je včelstvo opravdu dobré a počasí přeje, mohlo by se stát, že mých 11 plástů by na uložení medu nestačilo. V takovém případě 3-5 plástů, kde již začíná víčkování, odtočím a vrátím zpět. Dobrá, uvedeným způsobem vedená včelstva, přinesou 20-30 kg řepkového medu a na toto množství je 11 plástů v medníku málo. Při nepříznivém počasí, kdy je snůška slabší nebo slabším včelstvům, kterým tento úložný prostor stačí, vytáčím med až doma po příjezdu od řepky. Ještě nikdy jsem s tím neměl komplikace (tuhý med, trhání plástů, mačkáni včel apod.).

Všechna včelstva však nejsou v uvedenou dobu v patřičné síle, aby se u nich dala tato opatření (po 25. dubnu) provádět. Ať jsem zkoušel všechny možné způsoby ošetřování včelstev v předcházejícím roce, vždy je v tuto kritickou dobu část včelstev slabší, ne v dostatečné síle. Chci-li udržet slušný průměrný výnos všech včelstev, se kterými k řepce jedu, musí tuto věc vyřešit záložní včelstva. Protože raná řepková snůška je pro mne snůška nosná, a vlastně na ní stojí rentabilita celoročního včelaření, musím volit takový způsob včelaření, který mi tuto jistotu zaručí. Samozřejmě s přihlédnutím k počasí, které může v období řepky nastat a pochovat vše. A toto splní oddělky utvořené v minulém roce v počtu jedna třetina až jedna polovina stavu včelstev, tj. v mém případě 10-14. Ale slovem oddělek se nesmí myslet nějaký žebráček, vyzimovaný na 3-4 plástech. Musí v době použití, tj. zase po 25.4., obsedat 6-9 plástů s patřičným množstvím plodu. Musí být téměř takový nebo i lepší, než průměrně kmenové včelstvo. Teprve potom s ním mohu něco nahradit a splní úkol, pro který byl vytvořen. Uvažuji, jak ho použiji: kmenová včelstva, která 7-10 dní před rozkvětem řepky nedávají naději na potřebné rozšíření spojím s dobrým záložním včelstvem. Kmenovou matku špatného včelstva vychytím a nástavek odstavím. Na jeho místo posadím na dno oddělek s mladou matkou, dám mřížku a původní včelstvo připojím nahoru. Včely se spojí přes mřížku. Noviny nejsou v této době potřeba. Asi po třech dnech, když se včelstvo již ujednotí, vyberu všechny plásty s vybíhajícím a nejstarším plodem a dám je do medníku, aby se co nejdříve vylíhnul plod a uvolňovalo se místo pro sladinu. Plást musím rozdělit tak, abych do plodiště přidal tři mezistěny. Jestli bude v plodišti i medníku po dévíti plástech, nebo budou nástavky vystrojeny naplno, musím rozhodnout podle momentální síly spojených včelstev. Ideální je, když tato spojovaná včelstva stojí vedle sebe a tak neubydou žádné létavky. Pokud bych ke špatnému včelstvu přidal slabý oddělek, bude z toho dále slaboch s podprůměrným výnosem.

V situaci, kdy mám víc dobrých oddělků než špatných včelstev, asi deset dní před odjezdem, spojím dobrý oddělek s dobrým včelstvem. Odeberu jednu z matek i s plodovým plástem a včelstva spojím přes mřížku. Za tři až čtyři dny po sjednocení opět přidám tři mezistěny a vše jako v předešlém případě. Spojovat dobré s dobrým lze pokud možno v Tachovácích, kde je větší možnost rozšíření třetím nástavkem, neboť toto spojené včelstvo je silné. Ve vozových nástavcích na 2x 1 1 plástů je již více problémů s místem a rojením. Zde by tuto věc vyřešily nástavky na 13 rámků. Čím více budu mít těchto dobrých spojených včelstev, tím mám zaručený lepší výsledek. V ideálním případě bych měl mít tolik oddělků co včelstev. Určitě by se rentabilita a výnos zvětšila, ale pracovně je to neúnosné. Za maximum považuji 10-14 oddělků. Odebraný plodový plást s matkou můžu přidat do neposilovaného dobrého včelstva, čímž by měla být vlastní matka včelstva stimulována k většímu kladení (podle metody prof. Budíka, Včelařství 3/1979). Nebo vždy ze dvou odebraných plástů utvořím nový oddělek. Jedna matka zůstane v oddělku, druhou odložím do oplodňáčku nebo usmrtím. Po těchto opatřeních hlídám přínos medu a dělám prohlídky u podezřelých včelstev na rojení nebo prohlídky namátkové. Třetí den po příjezdu k řepce založím sérii. Před odjezdem od řepky odebírám plodové plásty se včelami, tvořím doma nové oddělky, do kterých přidávám matečníky před líhnutím ze série, utvořené po příjezdu k řepce. Tím u řepky vše skončí, odjedu domů a ihned vytáčím med. Po vytočení řepkového medu se již jen snažím uhlídat rojovou náladu. Kde naleznu zavíčkované rojové matečníky, udělám hned přeléták. V mateřáku zůstanou dva plodové plásty se zrušenými matečníky a starou matkou. Přidám mezistěny. Z ostatních plodových plástů tvořím oddělek do nového truhlíku. Matku nechám vylíhnout buď z vlastních rojových matečníků nebo přidám mladou matku. Létavky se vrátí k mateřáku. Dobrý plodový oddělek může za osm dní využít případnou snůšku. Pokud naleznu včelstvo před rojením v době, kdy mám již v oddělku z řepky mladou kladoucí matku, odeberu starou matku se třemi až čtyřmi plásty, zruším pečlivě matečníky a oddělek od řepky s mladou matkou přidám přes noviny. Včelstvo se již nevyrojí a dobře využije případnou snůšku. V této době pokračuji v tvoření oddělku, abych jich měl 10-14. Chovám matky zakládáním sérií a vychovávám matky v oplodňáčcích. Koncem června začínám výměnou matek ve včelstvech, ale raději ponechávám výměny na červenec až srpen, kdy je nejjistější výměna po pětidenní osiřelosti, voskovou trubičkou. Kolem 10. července vytočím med z lip. Vytočené plásty vrátím k vyčištění a začnu s přípravou na zimu.

Za tři až čtyři dny po vrácení vytočených plástů setřesu všechny včely do prvního nástavku, odstraním druhý nástavek a podám 3 kg cukru prosakovacím krmítkem přímo do plodiště. Dělám to proto, abych doplnil zásoby, kterých je v plodišti po vytočení medníku poskrovnu a matka by mezila kladení. Druhý nástavek odstraním proto, aby včely podaný cukr neodložily do medníku. Tento zásah dělám mezi 10.-15. červencem. Do počátku srpna je ještě možnost nějaké snůšky. Za dva až tři dny po odebrání cukru medník znovu vrátím. Stačí do něj dát šest až sedm souší. Koncem července a počátkem srpna, tj. asi po 14 dnech, definitivně odstraním medníky. Případný med, kvůli kterému byly medníky znovu nasazeny, vytočím. Od prvního srpna začínám krmit. Každý třetí den 0,75 kg cukru prosakovačím krmítkem v jednolitrových lahvích až do zakrmení celkového množství 13-14 kg, nebo 3x vždy 7-10 dní po 3 kg v okurkové láhvi. Do 10. 9. skončím se všemi pracemi. Krmení jednolitrovými dávkami je pracnější, ale zásoby se doplňují pozvolna, do úlu je stálý příliv sladiny, matku přitom neomezuji v kladení a může založit tolik srpnového plodu, kolik je ochotna nebo na kolik má sil. Pokud by někdo namítl, že plodiště s 11 plásty (srpen) je malé, nevěřil bych. Léta jsem dělal na podzim všechna možná opatření, ale konečný výsledek – síla včelstva na jaře příštího roku – nebyl nikdy větší, než při způsobu výše uvedeném. Ponechával jsem celý medník, do kterého jsem dokonce překládal větší část plodového tělesa a tím uvolnil matce v plodišti hodně místa. Podle literatury mělo následovat velké množství plodu. Nestalo se tak, matky kladly normálně. Zkusil jsem hned po vytočení po lípě zakrmit 6-9 kg cukru při obou nástavcích a nových mladých matkách. Opět bez výraznějšího efektu. Zimoval jsem v plodišti i medníku, ale rovněž jsem nepozoroval kladný vliv na jarní sílu. Naopak se projevily problémy s odpoutáním od zásob. I když je mezera mezi rámky 8 mm, je zde síla dvou louček rámků, nedostavěný horní plást a již je to mezera, kterou včelstvo nepřekoná. Začátkem prosince mi takto padlo včelstvo hladem. Tři centimetry nad sebou mělo nástavek nabitý zásobami. Po prohlídce všech včelstev takto “sedělo” ještě šest včelstev. Díky rychlému, ale pro mne i pro včely nepříjemnému zásahu, jsem situaci zachránil. Prostě ať jsem dělal cokoli, na jaře jsem nikdy neměl včelstva, která by po uvolnění chomáče obsedala víc než celý nástavek s devíti rámky. A vždy byla část včelstev, která obsedala jen 5-7 plástů. A stejnou sílu dosahují při současném způsobu ošetřování. Můj názor je takový, že kraňka má ve svých genech zakódováno, že jde do zimy s průměrnou silou včel kolem 1 kg ± 30 dkg. Ať dělám cokoli, toto její naprogramování neovlivním. Smyslem všeho podzimního ošetřování je, aby odchylka těch asi 30 dkg včel byla směrem nahoru. Tento můj názor podporuje následující poznatek. Pro dosažení větší zimní síly včelstev jsem v září několika normálně silným včelstvům připojil oddělky, které byly také slušné. Očekával jsem, že tato včelstva budou na jaře průkazně nejsilnější. Ani jedno z nich do této skupiny nepatřilo. Byla to uplně průměrná včelstva. Přestože jsem tenkrát ještě zimoval v medníku, kde měly zásob i prostoru dost. Všechny včely, které přesahovaly uvedený 1 kg až 1,3 kg, byly vyhnány nebo samy instinktivně úl opustily. Tímto způsobem posílení provést jde, ale až pozdě na podzim nebo na jaře, tedy v době, kdy včely již přestaly vylétávat. Takto připojené včely v úle zůstanou, což má samozřejmě kladný vliv na jarní rozvoj. Ale matka klade jen jedna. Narozdíl od spojování po 20. dubnu, kdy získám včely a plod od dvou včelstev. Je to způsob vhodný pro včelstva, která jsou viditelně slabá a bez posílení dobrým oddělkem u nich není naděje na samostatný jarní rozvoj. Síla k řepce se dá dosáhnout daleko jednodušeji a poměrně spolehlivě. Je to již dříve uvedené spojení dvou dobrých včelstev, deset dní před rozkvětem řepky. Ani to není k téměř zaručené rentabilitě této první a základní snůšky příliš nákladné.

Pokud se týká včelaření nízkonástavkového, jen krátce. Když si představím, že bych pro 26 včelstev potřeboval 160 truhlíků a v nich 1400-1600 rámků, jde na mne hrůza. A opakuji, nikde jsem se nedočetl, jaký průměrný výnos některý včelař dosáhl např. při dvaceti včelstvech v průměru – řekněme za pět let. Pokud tito včelaři mají možnost kočovat 3x až 4x k nějaké téměř jisté snůšce (řepka, akát, les, semenářské dílce cibule, máku, květiny apod). Vyplývá z toho automaticky velký roční přínos. Při těchto možnostech by včelaři v tradičních úlech dosahovali také výnos od 30 kg nahoru a v dobrých letech by jej podstatně překračovali.

Část včelstev mám v úlech Tachovácích. Postup je obdobný. Jen při druhém rozšiřování v řepce, kdy vozové úly rozšiřuji o čtyři rámky, přidám do Tachováku o pět rámků víc a to tak, že přidám třetí nástavek s devíti plásty. Do tohoto truhlíku převěsím 3-4 rámky s největším množstvím medu nebo s nejstarším plodem. Doplním soušemi na med. Truhlík mezi první a druhý nástavek. Plodiště doplním třemi mezistěnami. Na podzim obdobně až do 1. srpna, kdy začínám s pozvolným krmením. Po vytočení medníku (třetí nástavek odstraním hned po lípě) dám do něho jen pět plástů, postavím ho na dno a plodiště příjde nahoru. Krmím přímo do něj jako ve voze. Na jaře při první operaci tyto spodní truhlíky odstraním, vyčistím dna a vrátím jen nástavek se včelami. Další nástavek dávám až kolem 25.4. Ještě podotýkám, že dlouhodobý průměrný výnos je ve vozových i Tachovských úlech stejný.

Způsob vedení včelstev, jak jsem jej popsal, považuji nyní za nejlepší. Nedomnívám se však, že mi zaručuje nějaký jistý pravidelný výnos medu. Ten je závislý na počasí a přírodě. Tato opatření mi však zaručují připravenost na situaci, kdy je příroda štědrá. Když převedu cukr spotřebovaný oddělky na kmenová včelstva, se kterými vlastně splynou, spotřebuji na jedno včelstvo 20-22 kg cukru. Ale na jeden zakrmený kilogram cukru získám v dlouhodobém průměru asi 1,5 kg medu. V podmínkách, kde včelařím, to považuji za dostačující.

Závlaha okrasných dřevin a květin na zahradě

Závlaha jehličnanů. Přichází v úvahu zejména u mladých výsadeb, dále v období déletrvajícího sucha a konečně na podzim jako zásoba vláhy pro přezimování. Má-li být závlaha účinná, je nutné stromy (keře) zalévat méně často, ale vydatně, aby se voda dostala ke kořenům rostoucím v hloubce 30 – 60 cm i hlouběji. Zavlažuje se dávkami 50 mm i většími, tzn., že se k jednotlivým stromům podle velikosti naleje do vykopaných jamek v obvodu koruny 50 – 100 l vody. Po závlaze se jamky zahrnou. Zvýšené nároky na půdní vlhkost má např. borovice kleč, jalovec, tsuga, zerav aj.

Závlaha opadavých listnáčů. Příchází v úvahu v období déletrvajícího sucha. Zalévá se v obvodu koruny jednotlivých stromů nebo keřů, a to většími dávkami (50 mm i více). Zvýšené nároky na půdní vlhkost má např. bez, brslen, kalina aj.

Závlaha zahrady – růže. Růže vyžadují závlahu ihned po vysazení. Po zakořenění se zavlažují důkladně ve čtrnáctidenních intervalech, v suchém letním období a v době kvetení jednou týdně, a to nejlépe podmokem. Při déletrvajícím suchém období je účelné růže každý večer kropit.

Závlaha stálezelených dřevin. Tyto dřeviny vyžadují po celý rok stejnoměrně vlhkou půdu. Za dlouhodobého sucha se doplňuje zásoba vláhy méně častými, ale vydatnými dávkami (50 mm a více). Závlaha je nutná zejména na podzim po suchém létě, neboť tyto dřeviny značně transpirují po celou zimu.

Závlaha zahradních trvalek. Nároky jednotlivých druhů a odrůd jsou značně rozdílné. Po výsadbě však všechny vyžadují řádnou závlahu až do doby, kdy dostatečně zakoření. Během roku se zalévají jen za sucha. Před ukončením vegetace se musí závlaha včas přerušit, aby nedošlo k přemokření půdy, které vede k vymrzání rostlin. Podle hloubky rozložení aktivní vrstvy kořenů se volí závlahové dávky 20 – 30 mm.

Závlaha letniček a dvouletek. Letničky na zahradě se musí důkladně zavlažit, jak po výsevu semene, tak i po výsadbě předpěstované sadby, a to dávkou 20 – 30 mm. Dvouletky, které se vysévají nebo vysazují často za teplého a suchého počasí, se zalévají před výsadbou i po výsadbě. V době vegetace se zavlažují letničky i dvouletky pouze v suchém období, a to méně často, ale důkladně, závlahovou dávkou 20 – 30 mm, vždy v časných ranních hodinách nebo navečer. Při pěstování na semeno v době nasazení semene se zavlažují jen podmokem a u některých druhů se závlaha zcela přeruší.

Závlaha cibulnatých a hlíznatých květin. Tulipány, hyacinty a lilie po vysazení cibulí na podzim se ihned dokonale zavlaží. Na jaře až do rozkvětu se zavlažuje pouze v suchém období, a to dávkami 20 – 30 mm, aby se voda dostala až ke kořenům. Zavlažuje se ráno nebo večer postřikem, lilie podmokem. Za vysokých teplot je závlaha škodlivá (šíření chorob). Také koncem vegetace jednotlivých druhů se tyto květiny nesmějí zavlažovat, jinak jejich cibule onemocní chorobami. Begónie se podle potřeby zavlažují od výsadby do podzimu menšími závlahovými dávkami a častěji. Zálivka zahrady se omezuje obvykle až v září. V červenci a počátkem srpna za slunných dnů se rostliny během dne několikrát rosí. Mečíky se zavlažují podle potřeby v době od výsadby do doby kvetení dávkami 20 – 30 mm. Jiřinky se zavlažují během vegetace méně často, ale vydatně. Závlaha se ukončí koncem července, aby hlízy dobře vyzrály.

Závlaha zahrady – zelenina

Závlaha listových a salátových zelenin. Po vysetí za sucha se zabezpečí závlahou včasné vzejítí. Během vegetace se musí záhony pravidelně a vydatně zavlažovat závlahovými dávkami 20 mm.

Závlaha košťálových zelenin. Zavlažuje se od výsadby až do sklizně dávkami 20 – 30 mm. Poruchy v zásobování rostlin vodou vedou ke snížení jakosti a výnosu.

Závlaha plodových zelenin. Záhony na zahradě se zavlažují před výsevem nebo výsadbou. V době vegetace se zavlažuje podle potřeby od konce května, pokud teploty nejsou na jaře pod 11 °C a v létě pod 14 °C, do konce sklizně. S intenzivní závlahou se započne v době nasazování a první sklizně plodů. Během měsíce se uskutečňují až 3 závlahové dávky po 20 mm.

Závlaha kořenových zelenin. Zahrada se zavlažuje se podle potřeby po celé vegetační období, zejména však v době narůstání kořenů či bulev, tj. u raných druhů a odrůd v červnu, u pozdnějších v červenci a srpnu, popř. v září (celer). Závlahové dávky po výsevu a na počátku vývoje nemají být vysoké (10 – 20 mm). Teprve po zastínění půdy listy rostlin se dávka zvýší na 30 mm.

Závlaha cibulových zelenin. Je nutná na vysychavých půdách, kde podmiňuje úrodu. Potřeba vody je zvláště vysoká v první polovině vegetace, kdy nedostatek vláhy zpomaluje růst. V této době se zavlažuje pravidelnými menšími závlahovými dávkami (20 mm), jejichž počet (4 – 7) závisí na počasí.

Závlaha zahrady – luskové zeleniny. Kritickým vláhovým obdobím je druhá polovina období kvetení, tj. tvorby plodů. Závlaha v tomto období zvyšuje výnosy. Do doby kvetení je nutná závlaha pouze při nedostatku vláhy v půdě. Závlahové dávky se volí menší (20 mm), ale častější.

Závlaha zahradních ovocných stromů a vinné révy

Závlaha jádrovin. Jabloně i hrušně se zavlažují v období od května do srpna, zejména v červnu a červenci. Závlaha v srpnu a později do opadu listí prodlužuje vegetaci a nepříznivě ovlivňuje vyzrávání plodů a dřeva. Podzimní zálivka po opadu listí v případě sucha je důležitá pro dobré přezimování. Nejvhodnějším způsobem je brázdový podmok. Při závlaze postřikem nesmí být rozdíl mezi teplotou vzduchu a vody větší než 8 – 10 °C. Závlahová dávka musí zabezpečit provlažení půdní vrstvy do hloubky 30 – 60 cm, proto se dodává 50 mm vody i více. Mladé výsadby do plodnosti se zavlažují podle potřeby od června do srpna. Jejich vláhová potřeba je asi o 20% menší než u plodné výsadby. Zavlažuje se méně často, ale důkladně, závlahovými dávkami 50 mm a většími.

Závlaha peckovin. Brosvkoně se zavlažují podle potřeby od května až do 15 dnů před předpokládaným termínem sklizně. Meruňky se zavlažují podle potřeby v květnu a červnu, kdy dostatek vláhy ovlivňuje vývoj plodů, v červenci se závlaha přeruší a v srpnu se závlahou ovlivňuje tvorba květních pupenů. Třešně a višně se zavlažují podle potřeby v květnu (ovlivnění tvorby květních pupenů) až do 14 dnů před sklizní a po sklizni se pokračuje až do konce srpna. Švestky a ušlechtilé slívy se zavlažují od května do sklizně podle potřeby. V suchém období může závlaha postřikem způsobit u červeného a modrého ovoce pukání plodů.

Závlaha zahrady – drobné ovoce. Rybíz, angrešt a maliník se zavlažují podle potřeby od května do srpna. Výnos ovlivňují zejména závlahové dávky před dozráním a během dozrávání. Závlaha v červenci zabezpečuje také vývoj květních pupenů. Postřikem se zavlažuje v ranních hodinách. V scuhém období však může postřik způsobit praskání plodů. Závlahové dávky činí 30 – 40 mm.

Závlaha jahodníku. Zahrada se zavlažuje se podle potřeby od května do počátku září (4 – 6 závlahových dávek). Závlaha krátce před květem zvyšuje počet plodů. Největší vláhová potřeba je v době vývinu plodů a v době sklizně, kdy se také závlahou nejvíce ovlivní výnos. V době sklizně je možno zavlažovat jen tehdy, když jsou plody podložené, a to v dopoledních hodinách, aby plody rychle oschly. Závlaha koncem léta má význam pro zesílení kořenů a dobré přezimování rostlin. Velikost závlahových dávek se volí 20 – 30 mm. Při zakládání výsadby je účelné záhon 1 – 2 dny předem důkladně zavlažit a po výsadbě podle potřeby zavlažovat každý 3. – 4. den závlahovou dávkou 20 mm. Nejvhodnější je závlaha brázdovým podmokem.

Závlaha révy vinné. Závlahou zahrady v období diferenciace květních pupenů v květnu a před počátkem růstu bobulí v červnu se zabezpečuje výnos v následujícím roce. Výlučný vliv na výnos v daném roce má závlaha v období růstu bobulí v červenci a počátkem srpna a při jejich dozrávání v srpnu a září. Zavlažuje se méně často většími závlahovými dávkami, tj. 50 mm i více.

Jalovec a rez hrušňová

Rod jalovec (Juniperus) představuje skupinu jehličnatých dřevin, bez kterých si již okrasné zahrady neumíme představit. Jsou to dřeviny efektní, velmi rozmanité, tolerantní k zásahům pěstitele. Samotných druhů je známo kolem šedesáti, kultivarů je mnohonásobně více. A stejně jako u všech ostatních dřevin a bylin i u jalovců nastávají chvíle, kdy je jejich pěstování bez potíží, i chvíle, kdy řešíme nejrůznější problémy. Na jeden dosti závažný se nyní zaměříme. Rez hrušňová (Gymnosporangium sabina) je houba, která má specifický cyklus, střídá totiž hostitele dva (je tzv. dvoubytná). Přes zimu jsou jejími hostitely právě některé druhy jalovců, kde přezimuje ve dřevě větví, na těchto napadených rostlinách pak zjara vytváří oranžové výrustky, ze kterých se šíří tzv. zimní výtrusy na hrušně. Na listech hrušní se posléze tvoří svrchu oranžové skvrny a naspodu pohárkovité plodnice. Na podzim se pak houba stěhuje zpět na jalovce pomocí tzv. letních výtrusů. K nákaze hrušní nemůže dojít bez hostování na jalovci.

Prevencí proti této chorobě je především izolace obou jejích hostitelů dostatečnou vzdáleností. Ta však významně závisí na klimatických podmínkách v kritické době šíření výtrusů. Zaprvé spory klíčí obtížněji za suššího počasí a dobře za počasí teplého a vlhkého, a zadruhé významně napomáhá jejich přenosu směr a intezita větru. Jestliže jsou tedy podmínky pro rez příznivé, je potřeba větší vzdálenost mezi oběma hostiteli. Minimální vzdálenost je proto udávána asi 150-200 metrů, i při podmínkách pro rez velmi příznivých by k významnému napadení nemělo dojít ve vzdálenosti nad 500 m.

Dále můžeme z plánované výsadby vyloučit kritické druhy či kultivary anebo stávající výsadbu postupně obměňovat za jalovce, které nejsou hostiteli rzi hrušňové. To předpokládá určitou disciplinovanost nejen od vlastích pěstitelů, ale také od prodejců, kteří by měli na tento problém pamatovat a informovat kupující, a rovněž od projektantů a realizátorů, aby vlolili v rizikových lokalitách vhodné druhy a kultivary jalovců. V soukromých zahradách je samozřejmě velmi podstatné, pokud mezi sousedy funguje domluva na prevenci proti chorobě tam, kde to situace vyžaduje. Při údržbě veřejné zeleně je stejně tak potřeba věnovat rostlinám náchylným k této chorobě zvýšenou pozornost a v případě jejich napadení pak kompetentně rozhodnout o dalším postupu.

Co tedy dělat v případě, že na jalovcích objevíme tuto chorobu? Jalovce jsou v současné době tak významnou složkou okrasné zeleně, že asi není možno jednoduše doporučit odstraňování všech napadených jedinců; to závisí na konkrétním případu, na možnostech řešení problému, na rozhodnutí pěstitele. K úplnému odstranění napadených rostlin asi většina pěstitelů přikročí až v případě, kdy by byla výrazně snížena jejich estetická hodnota. Do té doby se můžeme bránit odstraněním zasažených větévek a opakovaným preventivním postřikem fungicidním přípravkem koncem léta a na podzim. Použít lze například přípravky Dithane, Baycor, Novozir. Je však třeba připomenout, že postřik pouze zabrání nové infekci, stávající problém nevyřeší. V případě, že se tato choroba již výrazně projevuje na celkovém vzhledu rostlin, neměli bychom ale dále otálet a napadené jalovce odstraníme.

Výše uvedené problémy se rzí hrušňovou se především týkají rizikových lokalit, to znamená míst, kde jsou současně pěstovány hrušně i jalovce (například zahrádkářské kolonie). Takových lokalit je bohužel velké množství a tak by pěstitelé měli průběžně kontrolovat zdravotní stav svých rostlin (u jalovců zejména duben – květen, kdy se tvoří oranžové výrustky na větévkách), protože tato choroba nemusí být na první pohled vůbec patrná.

Než si řekneme jaké jalovce jsou náchylné k napadení touto houbou, je třeba poznamenat, že následující výčet nemá být žádnou černou listinou rostlin, kterých se po přečtení článku co nejdříve zbavíme. Slouží k upozornění na případný problém, a tudíž dává možnost jeho včasného řešení. Dále je nutné říci, že stejně tak jako různé odrůdy hrušní mohou být jednotlivé kultivary zmíněných druhů jalovců na napadení nestejně citlivé. Jalovce, které mohou být hostitelem rzi hrušňové jsou: j. chvojka (J. sabina), j. prostřední (J. media), j. čínský (J. chinensis), j. skalní (J. scopulorum) a někdy také j. viržinský (J. virginiana). Dle Státní rostlinolékařské správy jsou v našich podmínkách nejvýznamějšími hostiteli J. media PFITZERIANA a PFITZERIANA AUREA; i přesto, že se často uvádí jako hlavní a někdy i jediný hostitel jalovec chvojka, je napadán méně často než výše uvedené rostliny. Z našich kultivarů jsou velmi náchylné J. media GOLD SOVEREIGN a SWISSGOLD, J. sabina BLUE DANUBE a TAMARISCIFOLIA, J. chinensis KETELEERII a ROBUSTA GREEN, a “pouze” náchylné jsou kupříkladu J. media OLD GOLD, MATHOT, ROCKERY GEM, J. sabina ARCADIA, BROVEMOOR a BUFFALO či J. scopulorum BLUE HEAVEN. Odolné jsou z této skupiny třeba J. media HETZII, MINT JULEP, PLUMOSA AUREA a PFITZERIANA GLAUCA, J. chinensis BLAAUW a SAN JOSÉ.

Hostiteli rzi nejsou např. tyto jalovce: J. communis, J. conferta, J. horizontalis, J. procumbens, J. squamata.

V dalších odstavcích bychom si krátce představili výše uvedené jalovce a některé jejich kultivary; jsou zde připomenuty důležité znaky, podle kterých bychom mohli kritické druhy poznat, avšak problematika určování jalovců je značně složitá, komplikována vysokým počtem kultivarů zcela odlišného vzhledu, než mají původní druhy. Obsáhnout celé množství nebo alespoň významnou část dotčených rostlin není možné, a stejně tak je třeba připomenout, že náchylnost na rez hrušňovou není u řady kultivarů dostatečně prozkoumána a pěstitelé mohou mít tedy i svoje vlastní zajímavé poznatky, za jejichž sdělení budeme rádi.

Juniperus sabinajalovec chvojka; doširoka rozkladitý keř, nejčastěji nepřesahující 150 cm výšky, tvořící však rozsáhlé porosty. Juvenilní listy (listy mladých rostlin) jsou jehlicovité, adultní (listy starších rostlin) šupinovité. Protože byl často pěstován v klášterních zahradách (i před více než půl tisíciletím), známé je i jeho druhé jméno, chvojka klášterská. Rostliny jsou prudce jedovaté, větve po rozemnutí páchnou (na rozdíl od podobného, rovněž keřovitého, ale nižšího jalovce plazivého – J. horizontalis; ten je příjemně aromatický a není hostitelem této rzi). Z kultivarů, které jsou v ČR nabízeny, jmenujme třeba ARCADIA (vysoký kolem 40 cm, světle zelený a poléhavý, vůči rzi náchylný), BLUE DANUBE (široký, nízký, modrozelený, vůči rzi velmi náchylný), FEMINA (samičí, do 1 m vysoký, široce rozkladitý, tmavě zelený, větévky vystoupavé, vůči rzi náchylný), MAS (až 130 cm vysoký s větvemi vystoupavými a posléze překloněnými, namodralý), TAMARISCIFOLIA (do 1 m vysoký, větve vodorovně v několika patrech uspořádané, asi nejznámější kultivar, vůči rzi velmi náchylný) či VARIEGATA (slaběji rostoucí jalovec s bělopestrými větévkami, vůči rzi náchylný).

Juniperus x media – jalovec prostřední; zřejmě kříženec J. sabina a J. chinensis, tvoří keře do nejčastěji 2 m vysoké; listy jsou šupinovité a většinou vstřícné, juvenilní šupinovité a většinou po třech. Pod tímto jménem se sdružuje vegetativně množená skupina kultivarů.

Juniperus chinensis – jalovec čínský; jsou to keře do 3 m vysoké nebo až stromy 20 m vysoké, velmi proměnlivé. Listy převážně šupinovité, na okraji mají bělavý lem (na rozdíl od dalších stromovitých druhů J. virginiana či J. scopulorum), juvenilní jehlicovité a často po 3. U nás je často pěstován, velmi rozšířen a oblíben, pěstuje se již po staletí.

Následuje výčet některých kultivarů, které nabízejí tuzemské školky; jedná se o výčet společný pro oba výše uvedené jalovce vzhledem k tomu, že mohou být v literatuře i ve školkách řazeny pod oběma jmény:

BLAAUW (může mít keřovitý i sloupovitý tvar, rostliny jsou modrošedé, vůči rzi odolný).
GOLD STAR (široce keřovitý a dost hustý, asi 90 x 240 cm velký, na jaře a v létě se žlutými špičkami).
GOLDEN SAUCER (stěsnaný a široký, olistění světle zelené a při rašení žluté). IOWA (široce kuželovitý a modravě zelený).
KURIWAO GOLD (kompaktní, vejcovitý, jehlice světle zelené, na špičkách výhonů zlatožluté až zelenožluté).
MATHOT (modrozelený, vzrůstem podobný PFITZERIANA, ale hustěji větvený, všechny listy šídlovité).
MINT JULEP (široký s větvemi obloukovitě odstávajícími, svěže zelený, až 2 m vysoký, vůči rzi odolný).
MONARCH (stromovitý, úzce kuželovitý, velikost asi 6 x 2 m, sivozelený).
OBELISK (štíhlé, sloupovité, často poněkud nepravidelně rostoucí, větve a větévky vystoupavé, roste zvolna).
OLD GOLD (široce keřovitý a poměrně stěsnaný, výška 1-1,5 m, olistění žluté až bronzově žluté či žlutozelené, vybarvení vytrvává i v zimě).
PFITZERIANA (široce rozkladitý, až 3 m vysoký stejně široký či širší, světle zelený, vůči rzi náchylný).
PFITZERIANA AUREA (široce rozložitý, mladý výhony žluté, starší spíše zelenožluté, vůči rzi velmi náchylný).
PFITZERIANA COMPACTA (stěsnaný a plochý, do 1 m vysoký, světle zelený, vůči rzi velmi náchylný).
SAN JOSÉ (zakrslý, do všech směrů rozestálý, kolem 80 cm vysoký, modrozelený, vůči rzi odolný).
SPARTAN (robustní, pyramidální, rychle rostoucí, tmavozelený, velikost až 5 x 1,8 m).
STRICTA (kuželovité, velmi hustě větvené s vystoupavými větévkami, modrozelené).

Juniperus scopulorum – jalovec skalní; jedná se o dřeviny stromovité, až 12 m vysoké, s kuželovitou korunou, slabě čtyřhrannými letorosty a šupinovitými, tmavozelenými, žlutozelenými či sivými listy bez bělavého lemu. Borka v tenkých pruzích odlupčivá a hnědá až šedá. Samčí šištice mají šest tyčinek. Nejznámějším kultivarem je SKY ROCKET (koruna štíhle kuželovitá, jehlice modrošedé, výška až 8 m). Dále se můžeme ve školkách setkat třeba s kultivary BLUE ARROW (modré, úzké a vzpřímené) či MOONGLOW (vzpřímeně rostoucí, až 6 x 3 m velký). Pro všechny kultivary uvedené u J. scopulorum platí, že mohou být někdy řazeny i jako kultivary J. virginiana.

Juniperus virginiana – jalovec viržinský, je to největší jalovec, stromovitý a v domovině (USA, Kanada) až 30 m vysoký, u nás kolem 20 m. Koruna je kuželovitá, letorosty čtyřhranné, borka v pruzích odlupčivá a červenohnědá, šupinovité listy bez bělavého lemu. Samčí šistice mají 10-12 tyčinek. Z kultivarů můžeme uvést třeba:

BURKII (asi 3 m vysoký, široce sloupovitý až kuželovitý).
GLAUCA (až 10 m vysoké, hustě větvené, šedozeleně zbarvené).
GREY OWL (keřovitý, s vystoupavými větvemi, stříbrošedý a asi 300 x 180 cm velký).
TRIPARTITA (nepravidelně větvený modrozelený keř kolem 3 m vysoký se strnule vystoupavými větvemi).

Nemoci, odchylky a paraziti slepic

Kde hledat pomoc

Možná to zní podivně, ale jakmile se vám zdá, že vašim slepicím něco chybí, je nejlepší se obrátit na jiného, zkušenějšího chovatele. Chovatelé slepic, a to hlavně ti, kteří už se chovu věnují mnoho let, nastřádali často větší množství zkušeností a znalostí o slepicích a jejich nemocích než průměrný veterinář, protože ti se často specializují na kočky a psy. Pokud žádného zkušeného chovatele neznáte, nevěříte takovému zdroji nebo vám zkušenější chovatel nedokáže poradit, svěřte se veterináři. Vyplatí se předem si zjistit, který veterinář ve vašem okolí se často zabývá slepicemi.

Škrkavky

Když slepice začnou hubnout a trpí průjmem, je to většinou příznak začervení. Je výhodnější nečekat na tyto příznaky a zvířata preventivně odčervovat, a to každých šest měsíců. Slepice se totiž nakazí červy velice snadno, a to zvlášť ty, které příjdou do styku s volně žijícím ptactvem. Odčervovací prostředky pro slepice se dají snadno rozpustit ve vodě nebo zamíchat do krmiva. Hubnutí a průjem mohou být také příznaky kokcidiózy.

Prevence
Klíčem k předcházení mnohých nemocí je hygiena, větrání, prostor, dostatek pohybu a činnosti, co nejméně stresu a správná výživa.

Příznaky nemocí
– svědění
– lysá místa (ne vždy)
– hubnutí
– průjem
– známky ochrnutí
– nateklé nohy s odstávajícími šupinami
– přerušení snášky
– schoulené sezení (s naježeným peřím)
– odlišná barva trusu
– nechutenství

Čmelíci

Čmelíci se ve dne skrývají v prasklinách a skulinách a v noci vyrazí za hostiteli, tedy slepicemi spícími na hřadech. Živí se krví slepic. Kromě toho, že mohou přenášet různé smrtelné nemoci, mohou oslabit zvláště mladá zvířata a zvířata se sníženou odolností. Určitou ochranou proti čmelíkům je správné postavení kurníku. Stěny a podlaha kurníku mají být co nejhladší, aby se daly co nejlépe čistit. Čištění je třeba provádět pravidelně a důkladně. Pokud už čmelíky v kurníku máte, upravte kurník tak, jak je uvedeno výše, a ošetřete slepice prostředky proti parazitům podle rady veterináře. Tento parazit bývá dost vytrvalý, takže je léčení třeba několikrát opakovat.

Vši

Existují různé druhy vší, ale všechny se chovají stejně. Způsobují hostiteli ukrutné svědění, slepice se začne škrábat a klovat a brzy se jí v peří objeví holá místa. Vši jsou pouhým okem viditelné a existují proti nim veterinární léky, které je třeba opakovaně aplikovat do úplného vyhubení parazitů.

Perožrout, peříš, zápeřník

Těchto několik obtížných cizopasníků se prožírá peřím slepic, takže zvířata poměrně rychle vypadají dost zdecimovaně. Zbavit se těchto cizopasníků je dost obtížné, nikoli nemožné. V každém případě je třeba vyprázdnit kurník a přestěhovat slepice někam jinam. Kurník důkladně vyčištěte a dobře natřete roztokem karbolínu. Slepice je třeba ošetřit směsí 10 dílů lihu, 1 dílu kafrového lihu a trošky salátového nebo olivového oleje. Hlavně ocas a křídla je třeba tímto prostředkem doslova promáčet. Opakujte jednou týdně, vždy ve stejný den. Když zjistíte, že peří začíná normálně růst a neobjevují se žádná nová lysá místa, mohou se zvířata vrátit do původního kurníku. Pozor: v kurníku už nesmí páchnout karbolín, to by totiž špatně dopadlo. Pro slepice je pach karbolínu velmi jedovatý.

Blechy

Nejen psy a kočky obtěžují blechy, také slepice je mohou dostat. Jsou pouhým okem dobře viditelné, a pokud odkryjete peří, okamžitě utečou, někdy uskočí, protože nesnášejí světlo. Blechy se živí slepičí krví a působí velké svědění, což vede k tvorbě lysin, hubnutí a celkově špatnému zdravotnímu stavu. Blechy je třeba likvidovat ve dvou liniích. Jednak je třeba hubit parazity na slepičím těle, a to speciálním sprejem nebo práškem proti blechám, jednak je třeba vystříkat a jinak ošetřit kurník. Zaměřit se jen na slepice, nebo jen na kurník nemá smysl.

Vápenka

Vápenka je u slepic poměrně běžná choroba, která se projevuje “zvápenatěním” nohy. Slepice, které trpí tímto onemocněním, nemají pěkné hladké nohy, ale tlusté, s šedavými otoky mezi “šupinami” na nohou. Šupiny se někdy odchlipují. Vyléčení zvápěnatěných nohou je dlouhodobá a pracná záležitost. Nejdříve je třeba nohy dobře změkčit, čehož docílíme silnou vrstvou mazlavého mýdla nebo glycerínu. Tento prostředek nechejte na noze působit po dobu dvou dnů. Potom dejte nohy do vlažné vody a kartáčujte je pevným kartáčem dočista. Po vysušení nohu namažte prostředkem proti vápence od veterináře. Také kurník je třeba celý ošetřit prostředkem proti vápence.

Kokcidióza

Kokcidie se usazují ve střevech hostitele. Šíří se trusem, nákaze se proto dá předejít dodržováním hygienických zásad. Nemoc může mít mnoho podob, od celkového úpadku a ochrnutí až po absenci vnějších příznaků. Mladá drůbež následkem nákazy kokcidiózou často uhyne. Při podezření na kokcidiózu veterinář nejprve odebere vzorek trusu a prozkoumá ho. Pokud se prokáží kokcidie, je třeba zahájit léčbu medikamenty. Kokcidie jsou poměrně odolné vůči dezinfekci, takže často pomůže až nasypání silné vrstvy vápna na podlahu kurníku. Paraziti se pak vymetou ven i s vápnem. Při nákaze kokcidiózou pečujte zvýšeně o dobrou hygienu a když vstupujete do nenakažených kurníků, noste přezůvky. Nenavštěvujte kurníky jiných chovatelů.

Rýma (akutní koryza)

Rýmu způspobuje bakteriální infekce. Nakažená drůbež těžce dýchá až sípá, slepice mají vlhké nosní dírky a oteklá víčka. Pokud si takových příznaků všimnete u vašich slepic, spojte se s veterinářem. Nemoc se dá úspěšně léčit antibiotiky.

Pěstování a roubování jiřin

Roubování jiřin

Ze všech květin snad nejlehčeji se pěstuje jiřinka. Lze ji vypěstovat ze semene, která tím samým rokem vydá nádherné květy a často i nové druhy. Nejoblíbenější způsob jest množení hlízami a řízky čili odnoži. Byl jsem svědkem, jak ulomená větévka téměř půl metru vysoká, zapíchnutá jen do země se ujala. Málokdo však ví, že možno jiřinky též roubovat a že není ani zapotřebí té péče, jako při roubování růží neb stromků. Jiřinky možno roubovati na třikrát. Z jara, když jiřinkové sazenice zbavím všech loňských nahnilých a nalomených kořenů a takto pročištěné sazenice založím do písku, vybéřu z odřezaných kořeny s dlouhými krčky a uložím také do písku. Jakmile na sazenicích počnou narůstati výhonky, podle síly sazenice ponechám 1, 2 až 3 a ostatní jak dosáhnou délky 5 cm u hlízy, odříznu. Hledím vždy bráti výhonek, kde jsou dva těsně vedle sebe. Vyndám z písku kořeny, seříznu nejprve krček kořenu, pak roub a přiložím na sebe a ováži pevně lýkem. Roubence založím do připravené bedničky tak, aby celý obvaz byl zahrnutý pískem. Bedničku dám do stínu. Kdo má pařeniště, může založiti tam bez bedničky a když sesílí a není se obávati mrazu, vysazuji ven na připravený záhon. Lýko v zemi strouchniví, netřeba jej tedy povolovati. S počátku vršky trochu uvadnou, v 8 až 10 dnech však se zvedají a počínají růsti. Druhý způsob jest roubovati na výhonky přímo na sazenici. Postup je tentýž, jenže místo na kořen roubujeme na výhon. Děje se tak na jiřinky jednoduché neb poloplné, abychom zlepšili květ, neb dostali dva různé květy na jednom keři. Roubuje se, když výhonky dosáhly výše asi 10 cm, a to blízko u země. Roubovaný výhon se ve vzrůstu opozdí, ale kvete zase, když hlavní výhon již odkvétá.

Třetí způsob možno prováděti, když jiřiny již nasazují květ, ba i když již kvetou. Nelíbí-li se nám květ, možno vršky seříznouti blíže ke kmenu a naroubovat vršky z jiřin cennějších. A konečně se stane, že se nám náš miláček větrem či jinou nehodou v půli přelomí a zůstane nám jen ubohý pahýl. Tu tento rovně seříznu, z každé strany stvol naříznu do polovice dužniny, přiříznu výhonek, roub, z obou stran zasadím pevně dolů a ováži těsně lýkem. Pak dutý střed zalepím štěpařským voskem. Roub možno, je-li silnější, seříznouti na očko, ujme se také.

Prvé dva způsoby roubují se v dubnu, květnu, další možno prováděti v červnu až červenci, neboť jest zapotřebí 6 týdnů, aby roub dospěl do květu. Je-li suché jaro i léto, jest nutno roubované místo obaliti mechem a tento udržovati stále vlhký. Jak pozorujeme, že roub roste a sílí, tedy asi třetí týden, povolíme lýko, na roubovanec přivážeme slabší loučku a k této připevníme roub, který není dobře srostlý, aby se neulomil.

Jiřinkáři, zkuste – pěstování jiřin!

– Vsaďte na jeden záhon dvě sazenice stejného druhu jiřin. Půdu pro ně připravte stejně. Pro jednu sazenici přidejte před sázením do půdy malou hrstku draselné soli a hrstku superfosfátu. Hnojivo zadělejte do půdy na plochu 1 m. Druhou jiřinku zasaďte bez hnojení. Sledujte potom rozdíl ve vzrůstu těchto dvou jiřinek.

– Jiřinky pěstuji již 13 roků a mohu potvrditi, že úspěch záleží na složení hlíny, do které se jiřinka vsadí. Opatřete si hlínu ze starého kompostu, smíchejte ji se starou lesní hlínou a promíchejte vše pískem. To je ta pravá hlína pro jiřinky. I ty nejlacinější druhy se vyvinou veliké a krásné.

Chcete se chlubiti krásnými jiřinami?

Nuže! Pak saďte koncem května jen mladé rostlinky jiřin. Zde právě nejvíce chybuje mnoho zahrádkářů. Obyčejně lidé myslí, že čím větší hlíza, tím větší a krásnější bude i jiřinka. Ale praxe ukazuje pravý opak. Největší a nejlépe vybarvené květy dávají jiřiny jedno až dvou-leté. A pak postupně rok od roku květ stává se menším a barva jeho není už tak výrazná.

Rostliny sázejte do loni vyhnojené půdy, případně přidejte do půdy dobrého kompostu. Jiřiny mají rády slunce. Ve stínu rostou hodně do dřeva, jsou řídce olistněné a nikdy květ není tak náležitě plný. Rostliny sázejte na 80 cm, hlízy na 1 m od sebe. Po vyrašení ponechte rostlině jen jeden výhon a ostatní bez milosti odstraňte. Jakmile rostlina vytvoří květní poupata, ponechte vždy na každém výhonku to největší poupě a další, která se nalézají v úžlabí prvních dvou listů pod poupětem, vyštípněte.

Jakmile začnou jiřinky vykvétati, potřebují hodně vody k vytvoření květu. A tu jest nutno vydatně zalévati, zvlášť je-li v tu dobu sucho. Jen tak udržíte květy v jejich plné kráse. Chybí-li jim v době květu voda a fouká-li k tomu ještě suchý východní nebo jižní vítr, můžete sami pozorovati, jak květům mnohdy ještě nevykvetlým zasychají květní plátky a takový květ zůstane pak zakrnělý. Jiřinky zalévejte vždy jen konví a jen ke kořenům. Některé druhy jiřin nesnesou postřik hadicí a květy po takové zálivce rády vyblednou. V době květu nesmíte také zapomenout občas jiřinky přihnojit tekutým hnojivem. Vykvašený slepičinec se sazemi tu dělá pravé divy.

Ovocné šťávy, mošty, sirupy, šťávy pařené

Následující článek je z roku 1956.

Ze všech druhů ovoce můžeme získat šťávu, která je zdravým a příjemným nápojem. Neslazené nebo málo slazené ovocné šťávy dobře hasí žízeň. Ovocný cukr, obsažený ve šťávě, jesnadno stravitelný, proto jsou šťávy vhodné pro výživu dětí a rekonvalescentů.
Šťávy vyrábíme různým způsobem:

Šťávy přírodní neboli mošty, které vyrábíme z ovoce bez přísady cukru, získáváme pařením plodů, drcením a lisováním ovoce.
Šťávy zahuštěné cukrem čili sirupy, které získáme svařením vylisované šťávy s cukrem.
Na šťávy je vhodné ovoce dobře vyzrálé, šťavnaté, zdravé. Nahnilé a plesnivějící ovoce zanechává ve šťávách zatuchlou příchuť a podporuje jejich zkázu.
Ovoce přebereme, odstraníme nejedlé části, jako pecky, slupky, stopky a jadřince. Ovoce, které se mytím nepoškodí, opereme.

ŠŤÁVY PAŘENÉ

Pařením připravujeme šťávu z menšího množství (nejvýše z 5 kg) měkkého ovoce, jako zahradních jahod, rybízu, malin, ostružin, borůvek nebo višní.

Kyselé ovoce můžeme pčisladit dříve, než je dáme pařit, neboť přimíšený cukr pomáhá vyluhovat šťávu. Na 5 kg ovoce stačí 5-20 dkg cukru. Do měkkého ovoce přidáme cukr asi 2 hodiny předem. Abychom ušetřili cukr, můžeme míchat kyselé ovoce se sladkým. Také chuťově bývá míchaná šťáva lepší. Tak kombinujeme na příklad maliny a rybíz nebo jahody a rybíz, borůvky a ostružiny a pod. Vinné hrozny však musíme dříve rozmačkat s troškou vody a nechat je 4-5 hodin odležet.

K paření potřebujeme velký dobře smaltovaný nebo pocínovaný hrnec nebo z nouze i pocínovaný zavařovací hrnec. Plátno velikosti asi 60 x 60 cm, hlubokou mísu nebo hliníkový kastrol na zachycení odpařené šťávy a podložku pod tento kastrol, aby nestál přímo na dně hrnce. Může to být dřevěná nebo kovová mřížka. Nůž, lžíci, naběračku, nálevku, všecko pokud možno z nerezavějícího materiálu.

Do hrnce dáme asi 8 cm vysoko vody, mřížku a sběrnou nádobu na šťávu. Přes hrnec položíme plátno, které prohloubíme a pevně uvážeme provázkem kolem hrnce. Chceme-li mít šťávu čistou, pak dáváme plachetky dvě. Druhou uvážeme také na hrnec, avšak prohloubíme ji méně, tak, aby mezi oběma byla mezera. Do hořejší dáme ovoce. Přikryjeme pergamenovým papírem, na který teprve přijde dobře přiléhající poklice. Hrnec postavíme na oheň a obsah udržujeme v mírném varu 1-2 hodiny, podle tvrdosti a šťavnatosti ovoce. Horkou parou se vyluhuje šťáva, která pomalu stéká přes plachetky do podstavené nádoby. Je-li plátno dvojité, šťáva bývá čistá. Mívá však poněkud varnou chuť, která se ztrácí teprve delším odležením.

Láhve, do nichž hotovou šťávu přeléváme, musíme dobře vymýt v horké sodové vodě a usazeniny vyčistit štětkou. Čisté a vypláchnuté láhve nahříváme v troubě do té doby, než je budeme plnit, nebo je ponecháme v horké vodě v hrnci, aby při plnění vařící šťávou nepraskly.

Připravené předehřáté láhve plníme vypařenou horkou šťávou až po 4 cm od hořejšího okraje a hned uzavíráme předem vyvařenými novými korkovými zátkami. Starých upotřebených zátek nesmíme použít. Vyřízneme žlábek v korku a převážeme zátky provázkem nebo drátkem, aby při pasteraci nevylétly. Láhve postavíme na podložku do teplé vody, třeba do zavařovacího hrnce. Přidáme k nim ještě jednu láhev naplněnou pouze vodou, do které upevníme provrtanou zátkou teploměr. Teploměr nám přesně ukazuje teplotu šťávy v láhvi, která je jiná než teplota vody, v které se vaří. Zahříváme, až rtuť dostoupí 75 °C. Odtáhneme nebo upravíme plynový plamen, aby se teplota udržela na stejné výši po 20 minut. Potom láhve vyjmeme a necháme pomalu vychladnout.

Povazujeme-li láhve celofánem, můžeme je naplnit téměř až po okraj; aby byl obsah láhve dobře chráněn, povazujeme ji dvojitým celofánem. Mezi obě vrstvy nasypeme ještě poprašek kyseliny benzoové, takže se vytvoří jakýsi filtr. Celofán příliš nenapínáme. Láhve uskladníme do čisté vzdušné spíže, kde v zimě nemrzne a kam nesvítí slunce.

MOŠTY

Mošty jsou přírodní jemné šťávy připravené vylisováním zdravého dokonale zralého chutného ovoce. Aby byl mošt chutný, barevně pěkný a aby byl výtěžek dobrý, musíme ovoce na mošt vybírat, a ne brát padané ovoce. Ze všech druhů ovoce nezískáme mošt lahodné a vyrovnané chuti. Jenom jablka a vinná réva nám dávají mošt, který nepotřebuje žádné úpravy. Většina moštů je chutnější, jestliže je “scelujeme”, upravujeme, mícháme sladký nebo mdlý mošt s moštem kyselým, na příklad jahody-rybíz nebo sladké černé třešně s pravými višněmi. Příliš kyselé mošty, jako je například rybízový, ředíme čistou pitnou vodou; úbytek cukru, vzniklý tím, že jsme přidali vodu, doplníme cukrem. Rybíz je ovocem velmi vhodným pro výrobu ovocných moštů, neboť má krásnou barvu. Ještě lepší barvou vyniká rybíz černý, toho však přidáváme do moštu jenom část, protože má zvláštní, pro nás nezvyklou kořennou vůni. Také višně jsou cenným materiálem pro mošty. Višňový mošt kromě krásné granátové barvy voní příjemně po jádrech. Rovněž borůvky a ostružiny jsou velmi vhodné pro výrobu moštů. Méně se hodí hrušky, které jsou mdlé chuti, avšak přidávány v poměru 1:3 k jablkům dávají mošt lahodné chuti. Ze švestek a rynglí se mošty vyrábějí jen zřídka. Šťáva z tohoto ovoce je slizovitá, na mošty méně vhodná. Avšak nejčastějším materiálem na mošty jsou jablka. Mají být šťavnatá a zralá nebo dozrávající. Jablka příliš drobná i příliš veliká jsou nevhodná, ani jablka strupovitá, zakrnělá a zaschlá se nehodí. Padaná jablka sbíráme, aby nepřejala zápach hlíny. Sebraná ukládáme do košů nebo do laťových beden, kde je necháme na slunci ještě několik dnů dozrávat. Toto zrání zvýší stupeň cukru v ovoci, usnadní lisování šťávy a zvýší výtěžek.

Ovoce opereme těsně před lisováním, aby nehnilo. Tvrdé ovoce pereme tak, že je ponoříme v koši do větší kádě a mícháme tyčí, aby se všechno propralo. Měkké ovoce bychom tímto způsobem rozbili, proto není-li ovoce znečištěno prachem, hlínou a podobně, splachujeme je jen pod sprchou nebo na sítě pod vodovodem. Lesní ovoce je choulostivé na styk s vodou a také bývá většinou čisté, proto raději od praní upustíme.

Drtič ovoce je první nutnou pomůckou, kterou potřebujeme při výrobě moštů. Drtit větší množství jablek na ručním ovocném mlýnku je zdlouhavá práce, vylisovaná šťáva je načernalá, je cítit železem a výtěžek šťávy je malý. Lisy jsou různé velikosti a součástky mají být z nerezavějících kovů.

Lis může být malý, tak zvaný košový, který má podobu koše nebo štoudve. Někdt bývá připojen přímo k drtiči. Jiný lis je plachetkový, kde se drť stejnoměrně rozhrnuje po plachetce vložené do rámečku. Rohy plachetky přehodíme přes drť v podobě psaníčka. Tyto ploché balíky naskládáme na sebe a lisujeme tlakem shora.

Filtrování šťávy se dělá zejména ve větších moštovnách, v domácnosti stačí jednoduchá filtrace přes pytlík nebo dvojitou hustou utěrku nebo filtrační papír. Zakalený mošt je stejně chutný jako mošt čirý, a proto se nemusíme příliš namáhat s čiřením moštu. Například jablečná šťáva zachycená přímo od čepu je výborná: šťáva z rajčat by ztratila většinu svých hodnot, kdybychom ji zbavili kalovin.

Ustáním odstraňujeme většinu hrubých kalovin obsažených ve šťávě. Používáme k tomu vysokých nádob, ovšem zcela čistých, ať už kameninových, smaltovaných (pozor, neoprýskaných), nebo i skleněných. Nádoby povážeme a necháme ve tmě a ve studenu, až se kaloviny usadí u dna. Někdy naopak kaloviny vystoupí na povrch. V teplém počasí nesmíme mošt nechávat dlouho, protože by nám mohl zkvasit. V domácnosti necháváme mošt usazovat 12, nejvýše 24 hodin. Takto sedimentovaný mošt stáhneme hadičkou a lijeme do pytlíku nebo jiného filtru. Nejjednodušeji si pořídíme filtr tím způsobem, že na obrácenou židli uvážeme dvě plátěné utěrky, dostatečně husté, ale již trochu oprané. Horní bude méně proláklá a spodní více. První část nalité šťávy proteče volně, aniž se čistí. Musíme je proto přečistit znovu, až se filtr zanese jemným kalem, tak aby protékala čistá šťáva.

Předem si připravíme láhve vymyté v sodové vodě, vypláchnuté čistou horkou vodou. Nové, nepříliš průlinčité korkové zátky vyvaříme ve vodě a můžeme je namáčet do kyseliny benzoové. Dále musíme mít k práci po ruce zátkovačku, sterilovanou horkou vodou, zavařovací hrnec a teploměr, který prostrčíme provrtanou zátkou do láhve s vodou. Filtrovaný mošt nalijeme do lahví asi 4 cm pod horní okraj. Otevřené láhve s moštem i láhev s teploměrem postavíme do hrnce a zalijeme vodou asi 40°C teplou tak vysoko, jako je tekutina v lahvích. Teploměr prostrčíme otvorem v poklici zavařovacího hrnce a zahříváme. Zahřátím zajišťujeme mošt před kvašením. Aby byla pasterisace úplná, musí být šťáva zahřátá na 75°C, a to i uprostřed láhve; tuto teplotu musíme udržet nejméně 20 minut. Potom láhve jednu po druhé vyndáme a stavíme na dřevěnou desku. Ihned uzavíráme dřevěnou zátkovačkou. Zazátkované láhve klademe dnem vzhůru do hlubokého koše nebo do bedny, aby i vzduch, který je mezi hladinou moštu a zátkou, horkem se vysteriloval. Láhve zakryjeme pokrývkou, aby vydržely co nejdéle teplé. Po vychladnutí hrdla lahví neprodyšně uzavřeme: rozpustíme parafin v malém hrnečku a hrdla lahví do něho namáčíme nebo přetahujeme hrdla gumovými kloboučky, po případě povazujeme dvojitým celofánem. Mezi obě vrstvy celofánu můžeme nasypat trochu kyseliny benzoové, která vytvoří ochrannou vrstvu.
Láhve s moštem ukládáme ležmo v chladné temné místnosti.

OVOCNÉ SIRUPY

Sirupy jsou mírně zahuštěné, značně cukrem přislazené ovocné šťávy. Na sirupy vybíráme ovoce zralé, s jemnou vůní a lahodnou chutí.

Ovoce vylisujeme nebo jen rozmačkáme nebo rozdrtíme.
Rozmačkané ovoce, jako maliny a rybíz, necháme den zakryté stát, až mírně zkvasí. Šťáva se dobře vylouží a dostane navinulou chuť. Vylisovanou šťávu povaříme, tvořící se pěnu sbíráme. Na každý kilogram ovoce přidáme 50-60-100 dkg cukru a necháme rozpustit, plníme do vyvařených sklenic a zazátkujeme nebo jen povážeme. Sirupy pijeme vždy zředěné pětinásobným až šestinásobným množstvím vody.

SYROVÉ OVOCNÉ ŠŤÁVY KONSERVOVANÉ KYSELINOU

Nevařené šťávy děláme podobně jako ovocné sirupy hlavně z bobulovin. Ovoce rozmačkáme, zalijeme vodou a kyselinou citrónovou (na 1 kg ovoce asi 10 g kyseliny). Necháme několik dní stát. Ovoce pustí šťávu, kterou procedíme, přidáme cukr – na každý litr 1,5 – 2 kg cukru – a trochu kyseliny benzoové. Syrovou šťávu naplníme do lahví. Tímto způsobem konservovaná šťáva má krásnou barvu i vůni, je však méně hodnotná.

Nemoci králíků a jak je léčit

Tento zajímavý článek je z roku 1938.
Nemoce králíků a jak jim zabrániti.

Nic nemůže chov drobného zvířectva tak ohroziti a poškoditi, jako nemoce nakažlivé, které mnohdy za několik dní zničí výsledky naší dlouhé práce a námahy. Chov kožešinových zvířat, a to v prvé řadě chov králíků, bývá často ohrožován různými nemocemi, které mohou vypuknouti v každé králíkárně, tedy i v té, jež je co nejvzorněji vedená Již předem zdůrazňuji, že nebezpečí onemocnění králíků bude tím menší, čím více bude králíkárna hygienickou, čím více bude chovatel věděti, jak má nemocem předejíti a jim zabrániti. K tomu je přirozeně zapotřebí, aby znal průběhy a příznaky jednotlivých nemocí, které nejčastěji králíky postihují. Onemocnění králíků je velké množství a mnohé z nich nejsou dosud ani vědecky prozkoumány, ba ani ne popsány. Proč? – Králík není totiž zvířetem tak vzácným a drahým, aby se vždy k churavému zvířeti volal zvěrolékař a proto pokouší se obyčejně o jeho léčení majitel sám, přirozeně s různým zdarem. V četných případech pacient hyne po mnoha dnech neodborného léčení a pokusech se strany majitele provedených, ačkoliv nejlepším lékem by vlastně bylo včasné odstranění churavého zvířete.
K nejzhoubnějším chorobám králíků, se kterými se v životě setkáváme, nutno počítati: Kokcidiosu, nadmutí, slintavku, ušní svrab, sněť slezinnou.

Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).

Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.

Slintavka objevuje se u králíků tehdy, je-li na ně přenesena od nemocných krav nebo vepřů a projevuje se nakažlivým zánětem sliznice ústní neobyčejně rychle se rozšiřujícím. Nemocnému zvířeti neustále vytéká z tlamy lepkavá tekutina, která slepuje srst na krku, prsou a na předních nohách. Králík je při tom smutný, nežere, posedává v tmavých místech a nezakročí-li se včas, pak rychle hyne. Nemoc je celkem zdlouhavá, nepříjemná, léčení samo je dosti namáhavé a spočívá v desinfekci tlamy a srsti. Nejjednodušším prostředkem je narůžovělý roztok hypermanganový, chlorová voda, kterou si připravíme tím způsobem, že jednu lžíci chlorového vápna rozpustíme ve třičtvrtě litru vody. Roztokem tímto nasákneme malou hubku a tou vytíráme 5-6kráte denně až do vyléčení tlamu a slepená místa srsti.

Ušní svrab vyvolávají rychle se rozmnožující drobní roztoči, kteří napadají ušní boltce králíků. Nemocní králíci potřásají neustále hlavou a škrábou se v uších. Bližší prohlídkou boltců zjistíme, že nalézají se v nich četné strupy a sedliny krve, v nichž nachází se tisíce roztočů, jimiž se nemoc roznáší. Zastaralé a dlouho trvající onemocnění může přivoditi smrt králíka, naproti tomu choroba včas zjištěná může se během několika dnů vyléčiti. Vnitřek uší natírá se papírkem nebo štětcem namočeným v 10proc. kreolínové masti anebo v tabulovém oleji a to tak často a tak dlouho, až jsou boltce zdravé. Výborně působí též směs glycerinu a kyseliny karbolové. Strupy je nutno vždy spalovati, neboť jimi se nákaza šíří.

Sněť slezinná je nejnebezpečnější a nejprudší nakažlivou chorbou králičí, která se však na štěstí poměrně zřídka vyskytuje. Nemocní králíci nežerou, dostávají třesavku, vysokou horečku, zrychlený a krátký dech, křeče, po nichž následuje ochrnutí celého těla a smrt. Upozorňuji, že nemoc tato je přenosná také na člověka a proto doporučuji co největší opatrnost, aby se králíkář nenakazil. Nemocní králíci se vůbec neléčí, naopak všichni churaví králíci musí býti utraceni a spálení. Králíkárna má býti vždy spálena a nikdy nemá býti použita pro další chov.

Mimo nakažlivé nemoce, které jsem zhruba dosud popsal, je ještě dlouhá řada chorob více nebo méně nebezpečných, z nichž mnohé mohou způsobiti hojně škod chovatelům. K nejběžnějším nemocem patří zácpa, průjmy, křeče, ochrnutí, tubrkulosa, chřipková rýma, nemoc pohlavní, prašivina a favus.

Zácpa je nejběžnější chorobou či příznakem choroby, která se vyskytuje hlavně u králíků krmených převážně krmivem suchým a u králíků málo se pohybujících. Mívají velká břicha, nepokojně pobíhají a špatně žerou. Proti zácpě králíků se nejlépe osvědčuje krmení zelené a šťavnaté píce v létě, v zimě nevařené mrkve a řípy, kalomel, teplé mléko s přimíšeným sirným květem.

Průjmy vznikají nesprávným krmením a nevhodnou vadnou potravou. Výkaly mohou se státi až vodnatými, často k nim bývá přimíšena také krev, králící rychle vysilují a hynou. Průjem nemusí přirozeně pocházeti z chyb dietetických, nýbrž může býti toliko příznakem řady jiných chorob: jako tuberkulosy, kokcidiosy atd. Léčení spočívá předně na změně potravy, krmí se píce výhradně suchá, dobré seno, chléb, zrní, vařená rýže nebo oves. Výborným prostředkem je svatojánský chléb, černý žitný chleb, sušený celer a vrbová kůra, která se podává buď jako čerstvé vrbové větvičky, anebo jako vařená kůra ve vodě. Stejně dobře působí také tinktura opiová, nebo živočišné uhlí.

Křeče vyskytují se dosti často u králíků jako poruchy nervové, rheumatické, anebo jako příznaky jiných chorob. Králíci nemohou se pohybovati a válí se doslova z místa na místo. Doporučoval bych vtírati do těla nemocného zvířete nějaké lihové mazání a dáti jej bezpodmínečně do tepla. Stává se někdy, že králík za křečovitého svíjení se rychle nám před zraky hyne, třebaže ještě před půl hodinou byl vesel a zdráv. Při takovém křečovitém záchvatu končícím okamžitou smrtí jedná se buď o mrtvici, o otravu jedovatými rostlinami v potravě, aneb o otravu uměl. hnojivy.

Ochrnutí napadá nejčastěji velké odrůdy, na příklad: belgické obry, strakáče, ale i menší stříbřité králíky, kteří jsou chováni v tmavých a dusných kotcích. Příčinou ochrnutí je téměř vždycky choroba ledvin. Nemocný králík nejistě se pohybuje, potácí se a nakonec se po zemi pouze plazí. Doporučuji masírovati měkčím kartáčem vícekráte denně nemocného králíka kafrovým lihem a umístění jeho ve vzdušné a teplé králíkárně.

Chřipková rýma je běžným nakažlivým onemocněním podporovaným nachlazením. Nemocný králík frká, kýchá a při tom vytéká mu hojně hlenu z nosu. Hlen tento je nakažlivý a jím přenáší se choroba na zdravá zvířata. Churavý králík má se ihned odděliti, do teplé místnosti přenésti, vlažnou vodou má se nos vícekráte za den očistiti a zaprašovati balonkem práškovou kyselinou borovou.

Tuberkulosa začíná většinou katarem horních cest dýchacích a projevuje se kašlem suchým a krátkým, který bývá provázen výtokem z nozder a z tlamy králíka; králík ztrácí chuť k žrádlu, dýchá namáhavě a často dostává průjem, což svědčí o zachvácení. Onemocnění toto je absolutně nezhojitelné a králíky je nutno pozabíjeti, při čemž nesmí se zapomenouti na příslušnou desinfekci.

Nemoce pohlavních ústrojů vyskytují se nyní poměrně velice často, ačkoliv před pěti až šesti léty nebylo o nich téměř ničeho slyšeti. Onemocnění projevuje se zánětem, zvředovatěním pohlavního ústrojí a hisavým výtokem a je způsobováno choroboplodným zárodkem t. zv. Spirochaetou cuniculi, který je velmi blízkým pžíbuzným spirochaet, jež vyvolávají syfilis nebo-li příjici lidí. Nemoc napadá jak samce, tak samice, chorá zvířata špatně žerou, zvolna hubnou a slábnou, až konečně za jeden až dva roky hynou. Stává se často, že při této chorobě nelze prostým okem zjistiti žádných změn a nemoc lze prokázati teprve krevní zkouškou, jako u člověka. Doba, která uplyne mezi vniknutím zárodku do zdravého těla a mezi objevením se prvních příznaků choroby obnáší dva až čtyři měsíce. Léčení: v prvním stupni nemoce omezujeme se na desinfekci, která se provádí tím způsobem, že se pohlavní ústrojí důkladně vymyje 3% roztokem kyseliny borové a zvředovatělá místa se potřou jodovou tinkturou; pokročilejší choroba se léčí roztokem resorcínu a dávkami benzolu ostrušíkového dle živé váhy králíka vypočtenými. U velmi cenných kusů s úspěchem se v poslední době používá injekcí neosalvarsanových.

Prašivina počíná obyčejně na hlavě, rozšiřuje se na krk, hruď, přední nohy a může postihnouti celý povrch zvířete. Srst na místech postižených vypadává, tvoří se malé puchýřky hnisem vyplněné, které praskají a zasychají ve strupy anebo mokvají. Nemocné zvíře je vždy nutno odděliti, isolovati, králíkárnu je nutno vřelým louhem sodným vymýti a po uschnutí vybíliti hašeným vápnem. Při počátcích choroby potírají se strupy vaselinou, glycerinem, aby změkly a pak je pomocí mazlavého mýdla a teplé vody opatrně odstraňujeme. Poté potíráme zachvácená místa kartáčkem neb pírkem po 3 dny 2krát denně směsí stejných dílů petroleje a lněného oleje, za týden se králík vykoupe, v teple osuší a v případě potřeby se totéž léčení opakuje. Dobře se také osvědčilo seslabené vídeňské dehtové mazání, jehož hlavní součástí je dehet, líh a sirný květ.

Favus, čili moučnivka je rovněž kožní chorobou králíků, vyvolávanou plísní, zvanou Achorion Schoenleini. Na postiženém místě tvoří se v srsti zaokrouhlené, přesně omezené větší neb menší skvrny, v jejichž středu srst vypadává a později pokrývá se bělavým práškem (jako moukou), který pochází z výtrusů plísně. Nemoc zůstává obyčejně omezena na hlavy, na nohy, někdy ovšem zachvacuje celé tělo. Nákaza tato vyskytuje se nejčastěji u králíků ve stáří do 3 měsíců, jakmile dosáhnou stáří 5 měsíců, pak náhle sama zmizí. Někdy dosahuje však takového stupně, že zvířata hynou seslábnutím. Léčení spočívá v potírání chorých míst vatou, namočenou ve slabém roztoku sublimátu, kyseliny karbolové, kreolinu. Králíci obyčejně uzdraví se do týdne. Upozorňuji zase, že choroba tato je přenosná na člověka a proto je třeba velké opatrnosti. Nakažlivé nemoce králíků jsou velmi nebezpečné už proto, že nákaza se rychle přenáší na všechny kusy v králíkárně. Abychom tomu zabránili, musíme králíky občas prohlížeti a zpozorujeme-li u některého známku nemoci, pak musíme jej ihned bez odkladu léčiti. Správná diagnosa a vhodný způsob léčení je ovšem důležitý. Když zjistíme, že některý králík málo žere a sedí skrčený, máme jej hned z králíkárny odebrati, dáti do nějaké prázdné a od králíkárny více vzdálené bedny. Tam jej máme delší dobu pozorovati a léčiti, jakmile poznáme, jakou nemocí je postižen. Včasným odstraněním churavého králíka zabrání se často nakažení a vyhynutí celého chovu.

Všeobecně o léčení možno říci, že nejlépe je králíky těžce nemocné nebo nápadně již vyhublé neléčiti vůbec, lépe je takové kusy z chovu odstraniti, aby se předešlo ještě větší škodě. Pro králíkáře platí, že lépe je nemocem předejíti, nežli je namáhavě léčiti. Když jsou králíci pak krmeni vydatnou a zdravou potravou, zamezí se mnohým chorobám. Nutno dbáti, aby chovní králíci nepocházeli z chovů zamořených nějakou nemocí, nebo zdegenerovaných pokrevní plemenitbou. Koupení králíci buďtéž vždy dobře prohlédnuti a delší dobu pozorováni, jestli snad nejsou nemocní. Pouze úzkostlivou čistotou a opatrností podaří se nám králíky udržeti zdravé.

Výchova kuřátek

Použije-li se k líhnutí vajec vlastní produkce, začíná starost o kuřátka vlastně již před snesením násadových vajec. Kromě všech požadavků kladených na dobré a zdravé nosnice a kromě řádného oplodnění vajec musíme se postarati také o to, aby zárodek našel ve vejci všechny předpoklady k řádnému vývinu. Dobře vyvinutá a dobře vylíhlá kuřátka dávají předpoklad pro další zdárný vývin. Slepice, od nichž nasazujeme vejce, mají míti k disposici dostatek minerálních látek, hlavně vápníku, aby i zárodek našel ve vejci dostatek těchto látek k vytvoření kostí a peří. Velmi důležitá je pastva a není-li jí, tedy přikrmování zelenou pící, hlavně naklíčeným ovsem, jehož lecithin je důležitý při vývinu a výživě nervového systému. Tyto okolnosti jsou důležité zvláště pro chovatele, jichž drůbež je uzavřena na malých, často k tomu ještě vydlážděných dvorcích.

Staré pravidlo, že co se zamešká v mládí, ničím se již nedá dohonit, je u kuřat právě tak pravdivé, jako u všech zvířat. Vylíhnutá kuřátka necháme nejméně 24 hod. hladovět. Po této době se jim předloží první krmení a čistá, odražená voda. Mléko se v prvních týdnech nemá předkládat. Za krmivo se nejlépe hodí jemný kukuřičný, pšeničný neb ječmenný šrot, z něhož se mouka vyssála. Význam kukuřice při výchově kuřat není dosud doceněn a proto nemá kukuřičná drť v krmení scházet. Krmí-li se proso, má se již z úsporných důvodů krmit neloupané. Krmivo nemá býti nikdy jednostranné, neboť čím častěji a čím více změny kuřátka mají, tím více žerou a rostou. Aby kuřátka měla stále dosti a různé potravy, je nejlépe zhotovit pro ně z několika prkének samočinné krmítko, které se naplní na několik dnů následující směsí: 40 proc. kukuřičného šrotu, 25 procent čistých, hrubých otrub pšeničných, 25 procent vyssátého šrotu ječmeného, 10 procent treskové moučky a něco rozdrceného dřevěného uhlí. Tato směs se samozřejmě musí dobře promíchat. Dostatek čisté vody a říčního písku musí míti kuřátka stále k disposici. U odrostlejších kuřat, která mají býti rychle vykrmena, se osvědčuje méněcenná rýže vařená v mléce. Rýže se může krmit jen tam, kde jsou laciné druhy k dostání.

Jednou ze základních podmínek zdárné výchovy kuřat je slunce a pastva. Všelijaká skla, o nichž se tvrdí, že propouští ultrafialové paprsky, se v praksi dosud neosvědčila a nedoznala také rozšíření a proto musíme klásti celou váhu na působení přímých slunečních paprsků. Čím více přímých paprsků jarního slunka a čím více pastvy při správném krmení, tím lepší výsledky v každém směru.

Mrtvá kuřata ve vejcích – umělá líheň – kvočna

Proč jsou kuřata ve vejcích mrtvá?

Co mrzutosti ba i nadávek zde bývá, shledá-li chovatel, že po vylíhnutí zůstalo mu značné procento kuřátek nevylíhnutých, ač ta jsou plně vyvinutá, ale mrtvá. Stane se nám toto pod kvočnou tam, kde tato nachází se v místnosti příliš suché, někdy zase tím, že slepice z vajec málo sletovala, že seděla jako přikovaná jak říkají naše hospodyňky. Stane-li se nám však případ tento v líhni, musíme hubovati sami na sebe, neboť bylo naší vinou, že jsme líheň neopatřili dostatečnou vlhkostí, což zejména za suché povětrnosti zanedbati nesmíme. V uvedených případech následek nevylíhnutí je nedostatek vlhkosti, následkem čehož obalová blána se přilepí na kuře a zaviňuje pak nedostatek pohybu. V horším bývá toho následek ztvrdnutí skořápky do té míry, že buď odolá proklování anebo zaviní nedostatek kyslíku, čehož přirozený následek v obou případech jest uhynutí kuřete, neb jiného mláděte, dle toho o čí vejce se jedná.

Bychom ztrátám takto vzniklým předešli, staráme se o dostačující vlhkost. Tu napomáháme si kropením, vzduchováním, což zejména ku konci doby líhnutí nesmíme opomenouti. Proto jest důležité dobu nasazení tak i líhnutí míti v náležité patrnosti a pak nemůže se nám státi, by kuřátka se nám nevylíhla, dbali-li jsme o dostatečnou vlhkost a vzduchování.

Umělá kvočna zvonová.

Kuřátka vylíhnutá v umělé líhni často dají mnoho starosti a zlosti jak je řádně odchovati; obyčejně zastydnou a je po radosti. Zacházejí pak najednou nebo jedno po druhém. Tomu možno zabrániti pouze účelně seřízenou a dobře prosperující kvočnou. Těchto umělých typů je velmi mnoho. Z mé vlastní dlouholeté pěstitelské zkušenosti doporučuji při odchovu hejna do 50 až 100 kusů kuřat kvočnu zvonovou. Sestává z drátěného válce asi 40 cm vysokého, který stojí na zemi, do něhož zasouvá se horem petrolejová lampa. K válci jest připevněn plechový kotouč 1 m v průměru, který se na kraji schyluje niže a jest tam podepřen na 3 plechových nožkách. Na tomto zevním okraji kotouče jsou kroužky, které drží látkovou oponu, která splývá až na podlahu místnosti. Vnitřní okraj kotouče v šíři drátěného válce jest vyříznut. Na tuto část, vlastně na kotouč, položíme ještě jiný trochu menší kotouč téhož tvaru, ale i v prostřed plný a kvočna je hotová, poněvadž se to podobá zvonu, říkáme jí zvonová.

Do lampy koupíme si u obchodníka s drůbežnickými potřebami holandský hořák, který je uplně bez jakéhokoliv cylindru, spaluje všechny plyny a nekouří. Od lampy, která má široký knot, zahřejí se oba jí kryjící kotouče a sálají teplo nejen dolů, ale i na všechny strany. Kvočna postaví se do malé místnosti s podlahovou plochou asi 4 m, která má ve stěnách velká okna a ve stropě ventilaci. Plechové kryty s válcem drátěným zhotoví levně každý místní klempíř, látku kolem připevníte si sami třeba z pytloviny, hořák objednejte a máte kvočnu zaručenou.

Brambory pěstování, odrůdy, sadba, hnojení, nemoci

Pro zahrádkáře je nejvýhodnější pěstovat brambory

Když se použijí vhodné odrůdy a dodrží se správné agrotechnické zásady, lze rané brambory ve vhodných podmínkách sklízet již od poloviny června. Pěstujeme velmi rané a chuťově velmi dobré odrůdy ‘Jara’ (nejranější), ‘Hera’ (má zvláště velké hlízy) nebo ‘Saskia’. Pro zahrádkáře je vhodná též stolní lahůdková odrůda ‘Keřkovské rohlíčky’, oblíbená zvláště k přípravě salátů. Dává však nižší výnosy hlíz.

Velmi rané sklizně lze dosáhnout jen předklíčenou sadbou

K výsadbě používáme jen celé, zdravé, stejně velké hlízy váhy 50 – 80 g. Nejvhodnější je, můžeme-li každoročně používat novou sadbu z vyšších bramborářských oblastí. V teplých krajích brambory totiž trpí virovými nemocemi, které roznášejí mšice; sadba z virózních rostlin dává pak nižší výnosy.

Vybrané hlízy klademe koncem února v jedné vrstvě na lísky od ovoce. Korunková část hlízy, na níž je více oček, má směřovat vždy nahoru. Pokud mají hlízy již před nakličováním dlouhé bílé klíče, olámeme je.

Lísky umístíme ve světlé a vzdušné místnosti s teplotou 12 – 15 °C. Během předkličování, které trvá asi 6 týdnů, lísky po týdnu přemisťujeme tak, aby hlízy měly dostatek světla. Občas můžeme hlízy i pokropit. Předkličováním se mají na hlízách vytvořit krátké (1 – 2,5 cm dlouhé), silné, sytě zbarvené klíčky. Hlízy se slabými niťovými klíčky vyřadíme.

Před výsadbou hlízy otužíme tím, že je po několik dnů uchováme v místnosti s teplotou 6 – 8 °C.

Ještě ranější sklizeň poskytují hlízy zakořeněné

Předklíčenou sadbu zasypeme zlehka asi 7 až 10 dní před výsadbou (ne dříve) přiměřeně vlhkou směsí rašelniy a kompostu. Hlízy vytvoří kořínky, s nimiž je pak sázíme. Aby se kořínky při vyzvedávání hlíz nepotrhaly, můžeme hlízy na lísce oddělit od sebe papírovými proužky nebo je zasypat zeminou v papírových krabičkách, hrnkách nebo v rašelinových kořenáčcích. Takto můžeme připravit jen část sadby pro nejranější sklizeň.

Brambory lze předkličovat i v polyetylénových sáčcích

Nejlepší jsou sáčky nebo hadice široké 26 cm a dlouhé 75 cm. Aby v nich brambory mohly dýchat, je nutno udělat do fólie průbojníkem ve vzdálenosti 10 x 10 cm otvory průměru 7 – 12 mm. Naplněné sáčky se uzavřou hliníkovým drátem nebo jutovým provázkem a zavěsí na světlém místě (za příznivých klimatických podmínek i venku).

Krájet nebo nekrájet bramborovou sadbu?

Nekrájet! Nožem se totiž snadno přenášejí virové choroby z jedné hlízy na druhou. Jsme-li však při nedostatku sadby přece jen nuceni hlízy krájet, pak je krájíme podélně, aby každá část hlízy měla přibližně stejný počet oček. Při krájení napříč by totiž na korunkové části byla většina oček, kdežto na pupkové části, kde byla hlíza spojena s mateřskou rostlinou, by jich bylo jen nepatrně. Nůž při krájení dezinfikujeme ve formalínu, abychom zabránili přenosu virových chorob.

Sázíme-li krájené hlízy bez naklíčení (u pozdnějších odrůd), musíme je nechat několik dní na vzduchu, aby řezné rány zaschly a vytvořila se na nich korková vrstvička.

Jak připravíme půdu pro brambory

Pro brambory jsou nejlepší lehčí až středně těžké, vzdušné a dostatečně vlhké půdy. Těžké půdy vyžadují časté kypření za vegetace; přemokřené půdy se pro brambory nehodí.

Dobrých výnosů lze dosáhnout jen na půdách bohatých humusem a živinami. Proto při podzimním rytí pohnojíme půdu dobře proleželým chlévským hnojem (3 – 5 kg/m2) a hnojivy reformkali (2,5 – 3 dkg/m2) a superfosfátem (2 – 3 dkg/m2). Místo chlévského hnoje můžeme použít dobrý kompost, a to buď na podzim, nebo současně s průmyslovými hnojivy až na jaře. Použijeme-li místo reformkali draselná hnojiva obsahující chlór, musí to být nejméně 14 dní před výsadbou, aby se chlór, který brambory nesnášejí, vyplavil do spodních vrstev půdy. Tato hnojiva nejsou pro brambory příliš vhodná.

Na jaře půdu ihned po oschnutí urovnáme. Několik dní před výsadbou ji pohnojíme síranem amonným (1 – 1,5 dkg/m2), prokypříme do hloubky 12 – 15 cm a uhrabeme.

Předklíčené brambory vysazujeme zpravidla v polovině dubna

V teplejších oblastech lze s výsadbou začít i dříve, v méně příznivých polohách je však nutná i pozdější výsadba, když je půda dostatečně prohřátá (na + 7 °C) a nehrozí již mrazy. Při nepříznivém počasí je proto lépe ponechat naklíčené hlízy ještě několik dní na lískách, než je sázet do studené půdy.

Nejrychlejší je výsadba do brázd, které děláme 60 cm od sebe motyčkou nebo tažným brázdičem do hloubky 8 – 10 cm, nejlépe několik dní před výsadbou, aby se půda prohřála. Předklíčené nebo zakořeněné hlízy do nich klademe opatrně na vzdálenost 25 – 30 cm od sebe korunkovou částí vzhůru. Ke každé hlíze můžeme přidat lopatku kompostu s přídavkem superfosfátu. Pak brázdy z obou stran zahrneme zemí. Použijeme k tomu nejlépe širokou motyku, s níž pracujeme tak, že jdeme v řádku pozpátku a děláme nad hlízami nízké hrobky. Jejich povrch pak zlehka utužíme lopatou.

Jak ošetřujeme rané brambory za vegetace

Výsadba brambor do hrobků umožňuje, abychom půdu mezi řádky kypřili dříve, než brambory vzejdou. Je to nutné zejména na těžších půdách, vytvoří-li se na povrchu po dešti škraloup.

Jakmile brambory vzejdou, přihnojíme je ledkem (1 dkg/m2) a okopeme. Hrozí-li v té době mrazy, můžeme mladé rostliny zcela přihrnout zemí. K ochraně proti mrazům lze použít i polyetylénovou fólii. Jestliže mrazy poškodí nať, přispěje k rychlé regeneraci přihnojení ledkem.

Během vegetace přihrneme dvakrát zem k rostlinám, poprvé když jsou 8 – 10 cm vysoké, podruhé když dosáhnou výšky 15 – 20 cm. Vytvoří se tak asi 20 cm vysoké hrůbky, které podporují lepší zakořenění rostlin a lepší tvorbu hlíz. Půdu mezi řádky až do zapojení porostu plejeme a kypříme. Zasucha, zejména na počátku tvorby hlíz (začátkem června), brambory zavlažujeme, nejlépe do brázd. Současně je chráníme proti chorobám a škůdcům.

Brambory mají četné choroby a škůdce

Rané odrůdy jsou náchylné na plíseň bramborovou (fytoftoru), která napadá rostliny za vlhka a tepla. Rostliny přihnojené dusíkem jsou proti ní méně odolné. Na listech (obvykle od špiček a okrajů) se od června objevují hnědé až černé skvrny, které někdy zachvátí celou nať. Naspodu listu bývá bílý houbovitý povlak. Na hlízách jsou hnědě šedé proláklé skvrny, které se šíří dovnitř dužniny. Ochranou proti této chorobě jsou včasné a opakované postřiky Novozirem a Kuprikolem.

Rakovina brambor se projevuje nádorovitými výrustky na hlízách i na podzemních a nadzemních lodyhách. V obcích zamořených touto chorobou se nesmějí pěstovat odrůdy k ní náchylné, a to ‘Rajka’ a ‘Bintje’. Ostatní odrůdy čs. sortimentu jsou vzdorné proti rakovině.

Virové nemoci brambor se projevují na listech světle žlutými skvrnami, jejich zkadeřením nebo svinováním a způsobují snižování výnosů až o 20 %. Přenáší je mšice a jiný savý hmyz, jehož hubení je jedním z hlavních ochranných opatření. Důležitá je i výsadba zdravého nevirózního sadbového materiálu.

Ze živočišných škůdců je nejvážnější mandelinka bramborová, jejíž brouci i larvy ožírají listy.
Nejúčinnější je sběr škůdců. Pozor však na kukly slunéčka!

Háďátko bramborové

Poškozuje kořeny bramborů, které hynou, takže rostlina je nucena tvořit stále nové kořeny. Napadené rostliny tvoří málo hlíz. Světle žluté, později až tmavohnědé kulaté samičky, velké asi 1 mm, lze spatřit na kořenech napadených rostlin. Ochrana proti škůdci vyžaduje používat zdravou sadbu a nesázet brambory po sobě (nebo po rajčatech, která bývají také napadena háďátkem) dříve než za 4 roky.

Co dělat, pokud slepice nemůže snést vejce

Co činit, nemůže-li slepice vejce snésti a trpí-li výklopem?
Článek z roku 1913.
Objeví-li se u slepice případ, že nemůže vejce snésti, dejme jí spolknout pilulku revňovou (k dostání v lékárně), uzavřeme ji do zvláštní místnosti a postavme tam nádobu s čerstvou vodou. Snesla-li pak slepice vejce, je nebezpečí odstraněno; jinak hleďme jí napomáhati. To se děje tím způsobem, že jedeme dobře naolejovaným ukazováčkem skrze kloaku do vejcovodu.

Opakujeme-li to několikráte, snese slepice vejce co nevidět. Cítíme-li při tom, že je vejcovod hodně ochablý, vstříkněme do něho vlažný 2 – 3procentní roztok tanninový. Hleďme to provésti co nejobezřeleji tak, aby roztok tanninový zcela přesně do vejcovodu vnikl. Stahuje-li se vejcovoc ještě silně dohromady, smíchejme vařené luční semeno s makovým olejem a vstříkněme směs tu do vejcovodu. Nevyšlo-li by proti všemu očekávání vejce ven, hleďme je prstem zachytiti a jemným posunováním vytlačiti.

K tomu cíli položíme slepici naznak a nechme jinou osobou křídla a nohy její držeti. Cítíme-li, že skořápka vejce se rozdrtila, tu upusťme od každého pomáhání, neboť by tím vejcovod mohl být poškozen. Po vyjítí vejce doporučuje se vstříknout do vejcovodu slabý as 1/2 – 1procentní roztok kamencový. Často bývá slepice při obtížném snešení vejce postižena výklopem vejcovodu a kloaky. Abychom docílili vyléčení, omyjme čistě vyklopené části a koupejme je ve vlažném 3procentním roztoku tanninovém. Také stejná část vinného octa a stejná část vody je dobrým prostředkem k umývání.

Nyní se pokusme prstem dříve v oleji smočeným vniknouti do vejcovodu a pak za slabounkého tlaku vyklopené části tam vpraviti. Je-li tlak velmi silný, nechejme slepici spolknouti opiovou pilulku (0.1 – 0.2 opia obsahující). Tyto pilulky můžeme několikrát za den dáti. Povolilo-li tlačení, poskytněme pak slepici několik dní jen velmi málo zobu, ale dostatečné množství vody.

Nemoci slepic – průjem, zácpa, červi, roztoči a další

Tento článek pochází z roku 1918.

Střevní katar (průjem) slepic. Onemocnělá slepice musí se od zdravých odděliti a dostane nejprvé trochu ricinového oleje, aby rozložené látky co možná rychle se z těla odstranily. Zvířeti dá se 1/2 kávové lžičky ricinového oleje, který se s chlebem upraví na pilulku. Za nápoj dává se slepici svařená voda, v níž se rozpustí na prášek utlučená skalice zelená a sice na 100 g vody dá se půl g skalice.

Železitá voda prospívá velice slepicím a je současně dobrým prostředkem proti průjmu jejich. K tomu účelu rozřeďme 1 g skalice zelené ve 200 g vody. Slepice nerady pijí tuto vodu pod širým nebem a proto dává se jim do kurníku. U slepic průjmem trpících zbarvuje se po napití trus už po několika hodinách do tmava a stává se pevnější.

Věší-li slepice hlavu, dávejme jim denně pilulky, které se připraví ze síry, vepřového sádla a černého utlučeného pepře a pokračujme tak v léčbě, až se stav jejich zlepší. Do pitné vody vhoďme zvířatům několik železných rezavých hřebíků, aneb vařme kůru dubového a třešňového stromu as 2 hodiny a přidávejme dvakrát týdně něco tohoto odvaru k pitné vodě.

Jak se zasílá živá drůbež? K zasílání drůbeže užívá se košíků z vrbového, řídce pleteného proutí s hustým dnem, který se k ochraně zvířat plachtovinou obšije. Dno pokryje se senem neb dřevěnou vlnou. Trvá-li cesta, kam se drůbež zasílá, jen jeden den, není třeba přidati drůbeži zobu, aneb se přidá jen rozříznutá řepa aneb do mléka namočená žemlička, když byla zvířata zobem nakrmena. Při delší dopravě upevní se v košíku malé hrnéčky s vodou a zrním, a přidá se něco zelené píce. Drůbež zasílá se obyčejně po železnici co “rychlozboží”. Na košík připevní se etiketa se slovy “Živá drůbež”.

Zácpu stižené slepice sedí smutně v koutku, pozbývají žravosti a snaží se nadarmo nutkáním trus vytlačit. K odstranění tohoto zla podávejme nemocným slepicím jemně rozkrájenou cibuli (neb česnek) s máslem smíšenou. Kdyby prostředek ten selhal, dejme pacientům čajovou lžičku ricinového oleje aben na špičku nože revňového na prášek utlučeného kořene. K tomu se přidává měkký zob a hodně zeleniny.

Jak poznáme pohlaví malých kuřátek? Na tuto otázku zaslal nám p. Vrat. Sojka, říd. učitel ve výsl. následující odpověď: Kuřátko samičí stojí dle mého pozorování většinou se svislou hlavou a ve vodorovném postavení; naproti tomu nese kuřátko samčí hlavu vzhůru a vypíná prsa, tak že mezi krkem a začátkem ocasu vzniká sedlo. Postava u mladých kohoutků byla by tedy už vznešená, jako u starých kohoutů.

Aby slepice nesly vejce se žloutky pěkně červenými, dávejme jim, kde to možno, do měkkého zobu (uvařených bramborů atd.) na prášek utlučené skořepiny vařených raků.

Je kapounování kohoutků účelné čili nic? Dokud nebyly ještě známy antiseptické prostředky, byly ztráty při kapounování, zvláště nákazou rány, dosti značné. V novější době vznikají ztráty vlastně skoro tím, že kohoutek tu a tam při operaci vykrvácí; ale i tato ztráta není veliká, neboť takováto zvířata dlužno považovati za zabitá, t. j. ztrátou krve usmrcená. Je nyní otázka, má-li kapounování reální a hospodářskou cenu. Mohli bychom se odvolati při tom už na starořímského labužníka Kukulla (74 – 64 před K.), jenž ve svém líčení vytýkal, že kapoun značně líp chutná než maso kohouta sebe lépe krmeného. Také všude, kde jsou zastoupeni za naší doby labužníci ve větší míře, zejména v Paříži, platí se za kapouna mnohem vyšší ceny, než za kohouta sebe lépe krmeného. Ve Štýrsku zanášejí se hospodyně kapounováním mladých kohoutů a tamější kapouni vyvážejí se téměř do všech zemí evropských, kde se dosti draho prodávají.

Červ průduškový u slepic. Slepice stižené tímto příživníkem otvírají široko zobák a chňapají po vzduchu, kýchají často, činí polykací pokusy a hubnou vůčihledě vzdor dobré chuti k žrádlu. Příčinou této nemoci je červ v průdušce, která je někdy úplně naplněna těmito cizopasníky. Nemoc ta se snadno pozná, poněvadž neustálé chňapání a krku natahování jsou neklamnými toho příznaky. Co prostředek k odstranění těchto příživelníků, které možno při bedlivém pozorování spatřiti co žluté hlavičky, doporučuje se zavésti pírko, jehožto praporeček až na špičku je odstraněn, do průdušnice, tam je otočit a červíky, kteří se tím z průdušky odtrhnou, ven vytáhnout. Dobře učiníme, když pírko to napřed vstrčíme do oleje aneb roztoku solného. Místo pírka můžeme rovněž užiti k tomu účelu dvojitého žíněného oka, jímž se také červi ti dobře vytahují. Avšak operace ta vyžaduje velké zručnosti, neboť poranění přístroji těmi mohlo by míti i smrt zvířete v zápětí. Mimo to dávejme slepicím do pitné vody kafr, vápno, sodu, kyselinu salicylovou v teplém máčeném krmivu (čajová lžíce pro 25 slepic). Nemoc ta je nakažliva, a radno vždy nemocné zvíře od zdravých oddělit.

Jak zbavíme slepice roztočů. Jak známo, zažírají se drobouncí cizopáskové – roztoči slepicím pod kůži neb ožírají jejich peří, trýzníce je neustále. Je více prostředků k vyhubení roztočů, avšak zcela jednoduchý je tento: opatřme si v materiálních obchodech lacinější mycí houbu a rozřežme ji dle toho, kolik bidélek v kurníku je umístěno, na jednou tolik kousků. Na to přivažme kus houbičky zrovna pod každý konec bidélka těsně nad nosičem jeho. Roztoči užívají četných dírek v houbě k svému úkrytu a zalézají tam za svítání. Nyní se cizopáskové snadno zničí. Houbičky se odvážou, hodí do vařící vody, notně vymačkají a osuší, čímž značnou část roztočů zahubíme. Po usušení se houbičky na oba konce přivážou opět ráno, hodí do vařící vody a tak se pokračuje, až není po roztočích ani památky. Možná, že by chomáček pazdeří tutéž službu vykonal, načež by se vždy i s roztoči tam ukrytými spálilo. Aby roztoči se k slepicím nedostali, namočí se houbičky do petroleje neb karbolinea a připevní se nití na konce každého bidélka.

Kolik vápna obsahuje kuřátko ve vejci? Harcourt a Fulmer vyšetřovali, jak mnoho vápníku a kyseliny fosforečné, je obsaženo ve vejcích různých plemen slepičích a jak mnoho jich vnímá zárodek – nastávající to kuřátko. Oba učenci vyšetřili, že obsahovalo-li kuře 0.16g vápna, nemohlo žíti a že při 0.21g vápna jevila se u kuřete zvláštní životní síla. Vápenný obsah přirozeně vylíhnutých kuřat byl vždy o něco vyšší než takový obsah kuřat pomocí líhně vylíhnutých. Jedenáctého dne bylo vápno ve vejci a žloutku vypotřebováno; pak musí zárodek žíti od skořápky. Až dosud se nevědělo, proč je jedenáctý den při líhnutí tak kritický; on jím také vždy zůstane, není-li zárodek s to vyměsiti látku kyselině močové podobnou a tím rozpustiti vápno skořápky pro sebe. Dále bylo dokázáno, že kuřátka při suchém líhnutí jsou vápnem chudá, tedy nebezpečí v šanc vydána.

Barva žloutků slepičích vajec závisí hlavně na způsobu zobu, ale domněnka, že by barva žloutku měla vliv na cenu a obsah vejce, nezdá se býti správná. Jistý zob má určitý účinek na barvu žloutku. Dobrým zeleným zobem a zrním krmené slepice nesou silně zbarvená vejce. Krmením slepic kukuřicí a garnátovým šrotem nabudeme červeně zbarvených žloutků, krmením ovsem docílíme více žlutých žloutků, hmyzem a červy krmené slepice nesou vejce s pomerančovočerveným žloutkem. Lépe zbarvené žloutky chutnají většinou lépe než bledé a zdají se býti cennější.

Slepice mechelenky, malineské

Článek z roku 1913.

Každá liška svůj ocas chválí a která ho nemá, říká, že je líp bez něho. Podobně má každý chovatel slepic rád svůj druh slípek a považuje ho za nejlepší. I nastává tedy otázka, který druh slepic je nejlepší a nejužitečnější?
Odpoveď na otázku tu je snadná. Nejlepší druh je ten, který snáší vejce v zimě a hodí se nejlíp k výkrmu.
Malínská slepice, již Němci nazývají “mechelnskou”, požívá v kruzích drůbežnických co dobrá nosička vajec v zimě a co výborná masitá slepice nejlepší pověsti.

Malínská slepice (francouzsky Coucou de Maline) pochází z Belgie a odvozuje své jméno od města Malína (německy Mecheln). Více než 10 let tomu co byla slepice ta uvedena do Německa a také k nám.

Malineské slepice vyskytují se hlavně ve dvou barvitostech a sice v bílé a krahujcovité. Zcela ojediněle objevují se v Belgii také jinobarevné slepice malínské. Krahujcovité jsou nejtěžší a také pro praktickou barvu nejvíc zastoupeny. Tato krahujčí barva nesmí se stotožňovati s pruhy slepice plymútky; tmavé skvrny v krahujcovité barvě malínských slípek představují jaksi jen stín, neboť peří malínských slípek je bujné a sypké, proto také teplé a mohou se i v nejtužší zimě v kurníku z tenkých prken chovati, jsou-li jen před průvanem chráněny.

Slepice malineské vzdorují velice mrazu a jsou skromné. Letora jejich je klidná a důvěrná. Sedí záhy na jaře na vejcích a jsou dobrými matkami a průvodkyněmi. Dostačí pouze nízká ohrada, aby se jim zamezil přístup k zapovězeným místům.

Slepice dosahují váhy 3 – 4.5 kg, kohout 3.5 – 5 kg. Klidná letora jejich přispívá podstatně k tomu, že zvířata při mírné spotřebě zobu dosáhnou vysoké váhy. Slepice mechelenky rostou velice rychle, vykrmí se velmi brzy, a kuřátka jsou v krátké době tak masitá, že slouží za výtečnou pečeni.

Maso malínských slepic je nevšedně lahodné a malínští kapouni požívají evropské pověsti. Jednotlivá masová vlákna jsou stejnoměrně tukem prorostlá, ba i starší kohouti poskytují skutečně dobrou pečeni.

Ale slepice mechelenky nehodí se pouze k chovu na maso, nýbrž jsou i dobré nosičky, zejména v zimní době, avšak není radno je kukuřicí k tomu cíli krmiti.

Vejce jejich jsou nahnědlo-žluté barvy, střední velikosti; vynikají zvláštní libochutí a tvoří lahůdku na každé tabuli a jelikož jsou na podzim neb v zimě snášena, jsou ve vysoké ceně a všude hledána.

Že jsou malínské slepice pilnými nosičkami, dokázal Fr. Otoo v Dolních Lesnicích u Drážďan. Při zevrubné kontrole sklopnými kukaněmi zjistil, že tři jeho malínské slepice snesly v prvním roce snášení 210, 204 a 197 vajec.

Jahody – pěstování, sázení, sběr, hnojení, nemoci, odrůdy

Jahodník lze pěstovat až do nadmořské výšky 700 m

Nejvhodnější jsou mírně otevřené slunné polohy, ve vyšších polohách se sklonem k jihu a jihozápadu, v nižších sušších polohách k západu nebo i k severu (jsou vlhčí). Svahy otevřené k východu jsou v nižších polohách méně vhodné, protože rostliny na nich trpí jarními výsušnými větry. Jahodník lze pěstovat i na dočasně zastíněných místech. V uzavřených mrazových polohách trpí v době květu (zvláště raně kvetoucí odrůdy); plody tam bývají často napadeny houbovými chorobami a slimáky. V chladnějších polohách vysazujeme jahody před jižní nebo jihozápadní zdi, před pásové výsadby ovocných stromů nebo keřů nebo je chráníme kryty z plastických fólií.

Jahodník se spokojí i s mělkou vrstvou ornice

Má totiž své kořeny blízko pod povrchem půdy, většinou do hloubky 15-20 cm. Nejlépe se mu daří na nepříliš vlhkých hlinitopísčitých půdách bohatých humusem a živinami a prostých vytrvalých plevelů. Pro ranější odrůdy jsou vhodnější lehčí záhřevné půdy, pro pozdnější odrůdy hlinitější a vlhčí půdy. Jílovité, zamokřené nebo kamenité půdy jsou pro jahodník nevhodné, a proto vyžadují úpravy. Hladina podzemní vody nemá být výše než 50 cm pod povrchem půdy. Nevhodné jsou půdy silně kyselé, silně vápenité nebo čerstvě hnojené vápnem, na nichž jahodník trpí chlorózami (žloutenkou) listů. Kyselé půdy (pH po 5) proto vápníme 2 roky předem. Bylo-li to opomenuto, lze před výsadbou použít síran vápenatý, který nepůsobí chlorózu.

Vysazujte jahodník včas

Při výsadbě sazenic v červenci nebo počátkem srpna dosáhneme již v prvním sklizňovém roce dobrých výnosů. Proto sazenice vysazujeme po hrášku, jarním salátu, ranných kedlubnách, špenátu, cibuli apod. Čím pozdější je výsadba, tím nižší bude sklizeň v příštím roce. Po polovině září bychom jahodník již neměli vysazovat.

Na stejný záhon by jahodník měl přijít po 4-6 letech; dříve je to možné jen tehdy, byl-li předchozí porost zcela zdravý.

Ihned po sklizni předplodiny půdu zryjeme do hloubky 20 cm. Pokud jsme předplodinu nehnojili chlévským hnojem, zapravíme do zryté půdy dobře rozleželý kompost v dávce nejméně 5 – 7 kg na 1m2. Čerstvý chlévský hnůj je nevhodný. Před výsadbou zapravíme do půdy i průmyslová hnojiva: na 1m2 buď 6-8 dkg citramfosky či cereritu, nebo z jednoduchých hnojiv 1,5-2,5 dkg síranu amonného (nebo ledku amonného s vápencem), 3-4 dkg superfosfátu a 5,5-7 dkg reformkali (nebo poloviční množství síranu draselného). Draselná hnojiva obsahující chlór jsou pro jahodník nevhodná.

Při přípravě půdy odstraníme všechny podzemní části vytrvalých plevelů. Sázíme nejlépe týden až 14 dní po přípravě půdy.

Sázíme jen dobře vyvinuté a zdravé sazenice

Odebíráme je pokud možno za podmračného počasí od zdravých a velmi plodných jednoletých, nejvýše dvouletých rostlin, které jsme si při sklizni označili kolíky. Pozor na rostliny, které sice hodně kvetou, ale neplodí! Mají totiž jen samčí květy. Silné sazenice mají mít nejméně 3 – 4 dobře vyvinuté listy, velké listové srdéčko, silný kořenový krček a dobře vyvinuté kořeny. Nejlépe je, můžeme-li sazenice vyrýpnuté sázecí lopatkou s dostatečně velkým kořenovým balem sázet ihned na připravený záhon. Před výsadbou jim zkrátíme šlahoun na 1 cm a odstraníme poškozené listy. Pokud jsou zakoupené sazenice ovadlé, namočíme jim kořeny na několik hodin do vody a pokropíme listy. Rostliny sázíme tak, aby kořenový krček byl v úrovni okolní půdy. Hluboko sázene rostliny špatně rostou, mělké výsadby s obnaženými kořeny trpí suchem. Vysazené rostliny dobře zavlažíme.

Pro podzimní nebo jarní výsadbu je vhodné si sazenice předpěstovat

Nemáme-li volné záhony pro včasnou letní výsadbu, předpěstujeme si sazenice na zvláštním záhoně, jehož půdu doplníme rašelinou, u těžších půd i pískem, aby v ní sazenice vytvořily mohutný kořenový systém. Na připravený záhon vysazujeme sazenice hustě do řádků vzdálených 20 – 25 cm a v řádcích 10 – 15 cm od sebe. Rostliny podle potřeby zavlažujeme. Za slunného počasí je v době, než se ujmou, též stíníme rákosovými stínovkami nebo chvojím, jež rozprostřeme na dráty napnuté nad záhonem. Zůstanou-li sazenice na přípravném záhonu přes zimu, můžeme je za silných holomrazů chránit pokrývkou z chvojí. Na záhony přesazujeme sazenice s velkými kořenovými baly, aby přerušení ve vývoji bylo co nejmenší.

Pěstujte osvědčené povolené odrůdy jahodníku

‘Překvapení tržnice’ (‘Surprise des Halles’ – vyslov Sýrprýz dézal) je nejranější a přitom velmi plodná odrůda, odolná i za vlhka proti hnilobě plodů. Plody má méně sladké. Doporučuje se, aby její podíl v celkové výsadbě činil 20%, ve vlhčích oblastech až 50%. Spon při tradiční výsadbě je 60 – 70 x 30 cm.

‘Senga Sengana’ je nejvýnosnější a nejjakostnější u nás pěstovaná odrůda, s plody sladce navinulé chuti, velmi vhodnými k zavařování. Za vlhka trpí plody dosti hnilobou. Zraje 10 dní po ‘Překvapení tržnice’. Její podíl ve výsadbě se doporučuje 60% i více. Spon při tradiční výsadbě je 80 x 40 cm.

‘Maryša’ je výnosná čs. odrůda, odolná proti hnilobě, méně však proti přísuškům a roztočíku. Má protáhlé, velmi chutné plody, které zrají týden po ‘Překvapení tržnice’. Spon při tradiční výsadbě je 70 – 80 x 30 cm.

‘Libuše’ je o 3 – 4 dny pozdnější, ale sladší než ‘Překvapení tržnice’. Snáší i sucho. Je vhodná ke konzervování.
‘Karmen’ dává vysoké výnosy s velkým podílem výběrových plodů. Je sytě červená a aromatická, vhodná především pro přímý konzum, ale i ke konzervování.

Ostatní v menším rozsahu pěstované odrůdy nedosahují výnosy, jakostí a odolností proti škůdcům a chorobám povolených odrůd: ‘Senga Precosa’, zraje téměř tak brzo jako ‘Překvapení tržnice’, plody má sladké, ale měkké, a výnosy nízké.

‘Senga Gigana’ má velké plody, ale nízké výnosy. Čs. odrůda ‘Dobruška’ má plody velké, ale náchylné k hnilobě. Rostliny brzo stárnou, a proto se hodí jen pro 1 – 2leté výsadby.

‘Pocahontas’ má poněkud jakostnější plody a méně trpí hnilobou než ‘Senga Sengana’, dává však nižší výnosy. Vyžaduje chráněné polohy s dostatkem srážek. Při silnějších holomrazech vymrzá. Málo odnožuje.

‘Asieta’ se kvalitou plodů odolných proti hnilobě vyrovná ‘Senga Senganě’, má však nižší výnosy.
‘Miezi Schindler’ je stará odrůda s tmavými, aromatickými, pozdě zrajícími plody. Dává nízké výnosy, a protože má jen samičí květy, musí se pro jejich opylení vysazovat spolu s jinými odrůdami.

Jak ošetřujeme jahodník během roku

Vysazené rostliny podle potřeby zavlažujeme a okopáváme. Na zimu k nim mírně přihrneme zem; nesmíme však zakrýt srdíčka, aby nezahnívala. V místech s holomrazy je vhodná přikrývka chvojím, delší slámou nebo rákosem.

Na jaře rostliny očistíme od skvrnitých a zaschlých listů a přihnojíme je buď zředěnou močůvkou (1:4), nebo zkvašeným drůbežím trusem (1:6). Před květem rostliny pohnojíme ledkem amonným s vápencem (1,5 dkg/m2); pokud však jsou rostliny bujné, nepřihnojujeme je, aby plody příliš nepodléhaly hnilobě. Od květů do sklizně zásadně nepoužíváme draselná hnojiva, neboť by mohla způsobit okrajovou spálu listů. Postřiky mikroelementy na list zvyšujeme odolnost proti botrytidě (bór, zinek) a vymrzání (mangan – působí též na vyšší tvorbu vitamínu C).

Během vegetace (s vyjímkou období od počátku kvetení do konce sklizně) půdu několikrát mělce kypříme. Po sklizni a brzo na podzim současně při okopávce přihrneme mírně zem k rostlinám, čímž podpoříme tvorbu nových kořenů. Podle potřeby zavlažujeme, zvláště po odkvětu, po sklizni a koncem léta.

Zavlažování přispěje k vydatnému nasazení květních pupenů pro příští rok. Proti vysýchání půdy a na ochranu plodů před znečištěním a hnitím půdu nastýláme posečenou trávou, slámou řezanou na kousky 8-10 cm, dřevitou vatou nebo pásy plastické fólie, které přichytíme k zemi háčky. Velmi vhodné jsou drátěné stojánky. V době květu děláme podle potřeby opatření proti mrazíkům.

Po sklizni odebereme pro další výsadbu vhodné sazenice a ostatní odnože odstraníme. Dřívější odstraňování šlahounů je zbytečné, protože rostliny znovu vytvářejí nové.

Při okopávce po sklizni zapravíme do půdy průmyslová hnojiva ve stejném množství jako před výsadbou.

Sežínat nebo nesežínat listy jahodníku?

Sežnutím listů po sklizni se rostliny vyčerpávají, a to tím více, čím později k tomuto zásahu dojde. To se pak v příštím roce projeví poklesem výnosu. Proto ve zdravých porostech listy nesežínáme. Toto opatření by mohlo být vhodné ve starších zanedbaných porostech, napadených např. skvrnitostí listů, kde by se sežnutím listů mohl ozdravit porost. Listy by se však měly sežnout hned po sklizni, rostliny přihnojit rychle učinkujícími hnojivy a zavlažovat, aby se dobře vyvinuly nejen nové listy, ale i základ květních pupenů pro příští rok.

Při tradičním způsobu pěstování se jahodník ponechává na záhoně zpravidla tři roky

Sazenice sázíme obvykle do řádků vzdálených od sebe podle vzrůstnosti odrůd a podle úrodnosti 60 – 80 cm, v řádcích 20 – 60 cm od sebe. Také je lze vysazovat do sponu 75 x 75 cm po 3 – 4 sazenicích ve vzdálenosti 10 cm od sebe; u silně vzrůstných odrůd postačí 2 sazenice. V místech s vysokou hladinou podzemní vody sázíme na hrůbky vyvýšené 20 – 30 cm nad okolní terén.

V příštím roce po sklizni odstraníme všechny šlahouny a ponecháme jen původní rostliny. Ošetření ve třetím roce je podobné. Ponechá-li se výsadba ještě čtvrtý rok, jsou výnosy zpravidla podstatně nižší než v předchozích letech. Takto se pěstuje jahodník většinou ve vyšších vlhčích polohách a v podkultuře.

Pásové výsadby dávají vyšší výnosy

O plodnosti jahodníku rozhoduje kromě dobrého prostředí a správného ošetřování i stáří rostlin. Staré rostliny jsou zpravidla málo plodné. Vyšších výnosů lze proto dosáhnout pěstováním jahodníku v řídkých pásových výsadbách. Rostlinám vysazeným do širších řádků ponecháme ve druhém a třetím roce i několik odnožových rostlin, takže se vytvoří souvislý, avšak řídký pás jahodníku. Tímto způsobem se prodlouží životnost porostu, dosáhne se vyšších výnosů a zabrání znečišťování plodů zemí. Nesmíme však připustit, aby výsadba přehoustla. Proto mezi jednotlivými odnožovými rostlinami v pásu zachováme vzdálenost 10 – 15 cm. Aby se matečné rostliny nevysilovaly, je vhodné po zakořenění odnožové rostliny přerušit mezi nimi spojení.

Pro zahrádkáře jsou nejvhodnější husté jednoroční, popřípadě kombinované dvouleté výsadby

Silné sazenice jahodníku vysazujeme na dobře vyhnojené záhony od poloviny července nejpozději do poloviny srpna v hustém sponu, a to řádky na vzdálenost 35 – 40 cm od sebe, v řádcích na 15 – 20 cm. Ošetřování je stejné jako u řídkých řádkových výsadeb. Plody na jednoletých rostlinách dříve zrají, jsou velké a nepodléhají tak snadno hnilobě, protože mají dosti slunce a rostliny byly vysazeny na záhon nezamořený výtrusy plísně. Rostliny v prvním roce také tolik netrpí roztočíkem. Po sklizni se odeberou sazenice, vysadí nový záhon a stará výsadba se zruší. Výhodou jednoročního způsobu pěstování je, že odpadá pracné čištění záhonů po sklizni a na jaře. Nevýhodou je práce spojená s každoroční výsadbou a velká spotřeba sazenic, což však u zahrádkářů nedělá potíže.

Jestliže po sklizni každý druhý řádek jahodníků vykopeme, dostaneme řádkovou kulturu s normální vzdáleností řádků, v nichž ponecháme i mladé zakořeněné rostliny, takže se vytvoří úzký pás dvouletých a jednoletých rostlin. Ve dvouleté výsadbě zrají plody poněkud později, takže sklizeň jahod je pak rozložena na delší časové období. Nejlépe je tedy mít na polovině plochy hustou jednoroční a na druhé polovině proředěnou dvouletou výsadbu.

Při pěstování jahodníku lze také použít plastické fólie

Má to několik výhod: plody se chrání před znečištěním, uspoří se práce s pletím a kypřením půdy a dosáhne se o 3 – 4 dny dřívější sklizeň.
Sazenice se buď sázejí do fólií (nejlepší jsou černé), kterými se předem pokryjí celé záhony nebo jen jednotlivé řádky, popřípadě se pásy fólií dodatečně pokrývá půda mezi vysázenými řádky.

Jak vypěstujeme rané jahody

Předpěstované sazenice rané odrůdy ‘Překvapení tržnice’ vsadíme po třech týdnech do hrnků průměru 10 – 12 cm do zeminy, která je směsí poloviny kompostu a poloviny staré, dobře zetlelé pařeništní země s drnovkou.

Hrnky s rostlinami zapustíme do záhonu a soustavně je přihnojujeme, zvláště slabým roztokem superfosfátu. Přihnojování dusíkem omezíme, aby se netvořily listy na úkor násady květních pupenů. Od poloviny září přestaneme přihnojovat a zalévat, aby rostliny dobře vyzrály. Počátkem října přeneseme hrnky na bezmrazé místo pod přístřešek, kde vystavíme rostliny nízkým teplotám. V polovině ledna je přeneseme do skleníku teplého 2 °C; teplotu postupně zvyšujeme na 12 – 15 °C. V době květu udržujeme ve skleníku teplotu 22 – 24 °C, aby pyl dobře vyzrál. Květy uměle opylujeme. Po odkvětu teplotu ve skleníku opět snížíme. Abychom vypěstovali rané a velké plody, neponecháváme na jedné rostlině více než 8 – 10 plodů. Později vykvetlé kvítky vyštípneme. Plody dozrají v polovině dubna.

Rané sklizně můžeme dosáhnout také tím, že na záhon s časně vysazenými sazenicemi posadíme koncem ledna přenosný pařeništní rám nebo tunelový kryt z plastické fólie.

Jak se pěstují stále plodící a měsíční odrůdy jahodníku

Stále plodící odrůdy se pěstují podobně jako jednou plodící. Protože tvoří menší trsy, vysazují se v poněkud hustších sponech. Po celkem malé červnové sklizni se po 6 – 8týdenním odpočinku dostavuje druhá, která trvá až do zámrazu. Poslední plody však zpravidla neuzrají; proto je vhodné počátkem října květy a malé zelené plody vyštípat, aby se podpořilo dozrání zbylých plodů. K urychlení dozrání je vhodné rostliny přikrýt přenosným pařeništním rámem nebo fóliovým krytem. Vyšší plodnost ve druhé polovině vegetace vyžaduje přihnojení a závlahu po první sklizni. Protože rostliny bývají náchylné na vymrznutí, je vhodná přikrývka z chvojí. Výnosy stále plodících a zvláště měsíčních jahod jsou nižší než u jahod jednou plodících.

Ze stále plodících povolených odrůd se u nás pěstuje ‘Red Rich’ (vyslov red rič) se středně velkými aromatickými plody, malou schopností odnožování a tvorbou plodů až do zámrazu. Odrůda ‘Sonjana’ bohatě odnožuje a tvoří plody i na nezakořeněných odnožích, které se buď vyvazují na podpěry (tzv. špalírový způsob pěstování), nebo se při pěstování v bálkonových truhlíčcích nechají volně splývat. Na rostlině se ponechá 4 – 5 šlahounů, které se po doplození odstřihnou a spálí. Čsl. neodnožující stále plodící odrůda ‘Věra’ a měsíční odrůda ‘Rujana’ mají menší plody připomínající chutí lesní jahody. Množí se ze semen a lze je použít na zahrádce jako obrubníkové rostliny.

Jak sklízíme jahody

Jahody sklízené za horka rychle měknou a kazí se. Proto je sbíráme nejlépe zrána, jakmile po rose aspoň částečně oschly, nebo až k večeru. Vybarvené, ale ještě pevné plody trháme opatrně s malou stopkou a klademe je do mělkých loubkových košíků nebo lísek. Plody bez stopek se snadněji kazí. Po sběru uložíme jahody ihned do chladu. Při sběru trháme současně i poškozené a napadené plody, které dáváme do zvláštní nádoby, a pak je vysypeme do asanační jámy.

Jak chráníme jahodník proti chorobám (nemoci jahod)

Nejvážnější chorobou je plíseň šedá (botrytida), působí za deštivého a teplého počasí zvláště ve stinných polohách a v přehoustlých porostech hnilobu plodů; zrající plody bývají pokryty šedivým povlakem, nezralé mají hnědavé skvrny. Proti nemoci botrytidě, která zničí někdy i polovinu úrody, děláme celý soubor ochranných opatření. Ve vlhčích polohách zakládáme výsadbu v řidších řadách ve směru S – J, přičemž používáme proti nemoci botrytidě odolnější odrůdy (např. ‘Překvapení tržnice’). V předjaří očistíme rostliny od starých listů, porost udržujeme bez plevelů, plody podkládáme a hnijící pravidelně sbíráme. K chemické ochraně se používá postřik 0,2% roztoku Herylu 80 na začátku květu a podruhé po 7 – 10 dnech. Stříkáme do srdéček, na listy, květy i na půdu mezi řádky. Používají se též přípravky Euparen (0,25%) a Benlate (0,03 – 0,05%).

Proti nemoci houbové skvrnitosti listů (náchylná je ‘Senga Sengana’) pomáhá jarní sběr a pálení starých listů a postřik ihned po sklizni 0,75% roztokem Kuprikolu nebo 0,5% roztokem Novoziru N 50.

Nemoc žloutenku listů na vápenitých půdách léčíme přihnojením půdy zelenou skalicí a síranem draselným (obojí po 50 – 100 g na 1m 2) a organickými hnojivy.

Ochranu proti virózám, projevujícím se hlavně okrajovým žloutnutím nebo kadeřavostí listů, je použít sadbu ze zdravých matečných rostlin a postřiky proti savému hmyzu, který virózy přenáší.

Ze škůdců je nejvážnější roztočík jahodníkový

Tento pouhým okem sotva patrný žlutavý pavouček saje uvnitř mladých srdéčkových listů, které se pak špatně rozvíjejí, zkrucují, rostliny jsou zakrslé a málo plodí, při silném napadení předčasně odumírají. Preventivní ochranou je používání sadby ze zdravých matečných rostlin. Silně napadené trsy vytrháváme a pálíme. Chemická ochrana záleží v postřiku 0,4% roztoku Metationu E 50 na jaře při rašení a pak po týdnu (nejpozději před začátkem tvorby poupat); dva postřiky v týdenním intervalu uděláme po sklizni (v červenci). Zvlášť důkladně stříkáme do středu trsů. Z cizích přípravků lze použít Thiodan a Diazinon. Poprašování rostlin Gamacidem nebo Dynocidem je hygienicky nevhodné (zvláště po odkvětu).

Proti sviluškám stříkáme Arafosfotionem nebo Metationem. Květopas jahodníkový nakusuje květní stopky a jeho larva vyžírá poupata. Ochranou je postřik Thiodanem (0,15% roztok) nebo Metationem (0,4% roztok) v době poškození prvních poupat. V místech ohrožených ponravami ošetříme půdu před výsadbou Gamacidem (1 – 1,5 kg/ar) nebo dvojnásobným množstvím Supergamu. Slimáky ničíme Limacidem.

Líhnutí káčat – kvočna slepice a umělé líhnutí

O líhnutí káčat.

Před nasazením necháme kvočnu rozseděti ze 3 dny, aby hnízdo prohřála a aby si zvykla na okolí. Před tím ovšem jsme ji zbavili příživníků. U slepičích vajec má býti hnízdo nízko, ale u kachních přímo na zemi. Dostane se vejcím velmi potřebného vlhka. Čím více vlhka, tím lepší výsledek. (Kachna divoká má hnízdo téměř na vodě!) Suchem vyschne blána pod skořápkou, ba přímo ztvrdne a bývá příčinou odumření mnohých dobrých zárodků, neb i zadušení téměř již hotových káčátek, připravujících se k naklobání. Nemohou proraziti ztvrdlou blánu a hynou. Zachlazení vajíček se nebojte, ovšem že vejce nesmí ležeti přímo snad na kamenné podlaze.

Pod kvočnu normální velikosti dáváme 9 až 11 nás. vajec, pod velkou i 13. Více nedoporučuji, protože se vejce pak nestejně zahřívají a způsobují nestejné líhnutí. Vejce objednaná, došlá poštou či přinesená, ponecháme vybalena po 36 hodin v chladnější místnosti se stejnoměrnou teplotou v naprostém klidu a teprve po uplynutí této doby je vložíme pod kvočnu. Nejlépe na noc.

S násadou zacházíme tak jako se slepičí, pouze s malým rozdílem ve vlhkosti. Denně v určitou hodinu, nejlépe hned ráno, slepici z hnízda vyndáme, necháme ji napít, nazobat a vykálet. Po tomto výkonu pokropím vždy vejce vlažnou čistou vodou a slepici pak okamžitě vrátím na hnízdo, by se vejce příliš neochladila. Po 7 dnech vejce prohlédneme; (pod baterkou, která jest v krabici s vyřezaným otvorem příslušné velikosti), vejce čistá, neoplozená, uvaříme a vrátíme zpět prodávajícímu, nebyla-li ovšem přiložena vejce hned náhradní k zásilce (20%). Nevrátí-li se prodávajícímu vejce zpět do 12 dní, odpadá jeho odpovědnost.

Doporučuji nasaditi vždy současně kvočky dvě, a pak po prohlídce, bylo-li více vajec čistých, dáti je pod jednu. Po této prohlídce více s vejci zbytečně nemanipuluji (otřesy!). Po 20 dnech kropíme vejce 2krát denně. Jednou ráno a večer. V 26-28 dnech se nám počnou káčata líhnouti. Káčátka, líhnou-li se nestejně, vyndejme a uložme do vystlané ošatky neb košíku za kamna neb na pec, neboť potřebují tepla. Jenom pozor, by se horkem nezadusila! Skořápky vždy hned pečlivě z hnízda odstraňme. Kachňátka odebírejme jen dvakráte denně, by naklobaná neutrpěla. Líhnou-li se najednou, ponechejme je jen klidně pod kvočnou, neboť tam jest jim nejlépe, a my omezme se jen na odstraňování skořepin. Mnoho však naklubaným káčátkům nepomáhejme, neboť obyčejně více jim uškodíme jak prospějeme. Delší prakse jest tu nejlepším rádcem…

24. – 25. den, tedy před líhnutím, dávají se obyčejně vejce do nádoby s vlažnou vodou, by se uvidělo, kolik jest káčátek živých. Živoucí se převracejí, kývají, mrtvé nejeví vůbec známky pohybu. Nedělávám to obyčejně, nejsem tolik zvědav. Pracuje-li se však rychle, by se vejce příliš neochladila, nemůže celá tato procedura vejcím uškodit. Kachňata, která se nám 29.dne nevylíhnou, jsou již jen nedochůdčata, se kterými bychom se zbytečně zlobili.

Při líhnutí umělém jest se říditi nezkušeným přesně dle návodu. Líheň též 2-3 dny před vložením vajec vytápěti.

Dobrá kvočka, zárodky a dostatečná vlhkost nám dobrý výsledek zaručí. Pospíšil, Stupava.

Užitkovost a chov koz – mléko, maso, kůže, hnůj

O koze.

Článek z roku 1935.

O významu chovu koz nemáme ani dnes ještě spolehlivějších statistických dat. Příčin toho je mnoho a nebude snad bez zájmu se zmíniti aspoň o některých. Chovatelem koz je výhradně “malý člověk” a u toho zvláště na venkově nacházíme dosud málo porozumění pro kontrolu chovu i kontrolu užitkovosti. Hlavní příčinou však je okolnost, že užitek koz, a sice mléko, maso, kůže, střeva a hnůj, nemohou býti žádnou institucí řádně zjištěny, poněvadž velká většina z nich je úplně neb aspoň z velké části spotřebována chovateli samými. Je až překvapující, jak málo koz se zabije na veřejných městských jatkách, které by nejpřesněji mohly sestaviti statistiku spotřebovaného kozího masa. Snad nejméně kůzlat spotřebuje chovatel sám a přece z toho ohromného množství kůzlat, dovezených na měststké trhy, se zabije na jatkách jen nepatrné procento. Rovněž kozí mléko nepřijde jako takové skoro vůbec do obchodu a jeho přimíšení ve větším množství do mléka kravského pozastavují nejen mlékárny, ale i městské dozorčí úřady. Proto je možno užitkovost chovu koz odhadnouti jen velmi nepřesně. Má se za to, že užitkovost koz obnáší asi čtyřnásobek hodnoty koz, to znamená, že koza v ceně 100 Kč přináší v průměru přibližně asi za 400 Kč užitku ročně.

Nejdůležitějším produktem chovu koz jest mléko. Význam kozího mléka je zvláště v dnešních hospodářsky zlých dobách veliký. Kozí mléko tvoří dnes vedle brambor hlavní složku výživy nezaměstnaných dělníků v městských předměstích a na venkově. Nebýti dnes tak velkého množství koz chovaných nejslabšími třídami společenskými, mstila by se dnešní doba daleko hůře na těchto třídách a hlavně na jejich podvýživou trpících dětech. Dalším dobrem kozího mléka je jeho lehká zažívatelnost, způsobená jemňoučkým rozdělením tuku a jemná jeho vločkovitost při srážení. Ze zdravotního hlediska se nedá přezírati skutečnost, že tuberkulosa, bacily nakažlivého pometání a jiné choroby jsou u kozy řídkou vyjímkou. S klidem se dnes připouští, že v krajích, kde se děti krmí výhradně kozím mlékem, je jejich úmrtnost menší. Též jakost kozího mléka se stále zlepšuje, předně zušlechťováním chovu, dále hygieničtějším ustájením a ošetřováním a konečně účelnějším krmením. Jen v některých venkovských krajích nepostupuje zušlechťování chovu a zvyšování dojivosti dosud tak rychle, jak by bylo žádoucí. Též máslo a sýry z kozího mléka jsou výtečné, ale musíme se ještě hodně učiti zacházeti s kozím mlékem hygienicky. Hlavně správné krmení a rychlé a naprosto čisté odstředění čerstvého mléka a stlučení sladké smetany je nutné, nemá-li máslo míti nepříjemnou příchuť.

Dalším produktem chovu koz je maso. Zmínil jsem se již, že počet na veřejných jatkách poražených koz není v žádném poměru k množství skutečně chovných koz. U nás se vžila jakási zaujatost proti požívání kozího a ovčího masa. A přece sděluji našim hospodyňkám, že neznám chutnějšího masa nežli maso skopové. A při tom musím na sebe prozraditi, že jsem značně vybíravým. Kozí maso se ve svém složení (cca 75 proc. vody, 19 proc, bílkovin, 3 proc. tuku, 1.5 proc. soli) i ve své chuti velmi přibližuje masu skopovému. Je světlejší nežli maso skopové a není tak tučné a dá se připravovati na mnoho způsobů stejně jako maso skopové. Nesmí ovšem býti z nějaké zhublé “stoleté” babičky. Maso kůzlat je nejen chutné, nýbrž i lehce stravitelné a může se podávati i pacientům. Škoda jen, že naši chovatelé nenechají kůzlečí maso “dozráti” a kůzlata předčasně zabíjí neb k zabití odprodávají.

Chov koz poskytuje ještě kůže, které se zpracují na vojenské tornistry, jemné rukavičky, safian a pod. Kozí a ovčí střívka zpracována, jsou dobře placena uzenáři. I kozí hnůj je cenným hnojivem a počítá se, že cca 20 kg dobrého kozího hnoje nahradí 100 kg hnoje kravského.

Žádáme-li od kozy větší užitkovost, hlavně však více mléka, musíme kromě zušlechťování plemen definitivně súčtovati se zastaralými názory na ošetřování a krmení koz. Stáj pro kozy musí býti prostorná, vzdušná a světlá. Ventilace v kozích chlévech je dosud věcí skoro neznámou. Teplota ve stáji nemá klesnouti pod 8 °C a v létě nemá vystoupiti nad 15 °C. Koryto nejlépe kameninové, aby se dalo lehce a dokonale čistiti. Žebř zavěšený v takové výšce, aby koza mohla pohodlně z něho žráti. Vysoko zavěšené žebře způsobují vadné postavení noh a prohnutí hřbetu. Proběhnutí a proskočení, byť jen na dvorečku, je velmi žádoucí, a to nejen v létě, nýbrž i za slunných dnů zimních. Čistota ve stáji, vzdušnost stáje a pravidelné ošetřování koz je nejlepší zárukou nejen zdraví, nýbrž i nejlepší ochranou proti nepříjemné příchuti kozího mléka. Pravidelné denní kartáčování koz, hlavně v zimě musí se státi všude samozřejmostí. Vemeno se má častěji umýti slabými mydlinami a před každým dojením aspoň čistým hadrem otříti. Dokonalé vydojování a dojení vždy ve stejnou dobu podporuje dojivost. Kontrola dojivosti koz by se měla zavésti v každé obci s větším množstvím koz, může si ji však prováděti každý chovatel sám. O krmení jsem psal v minulém ročníku.
Dr. T.

Neprospěšnost křížení české husy s husou čínskou anebo kadeřavou

Článek z roku 1935.

Z jiných ras husí, které rovněž byly u nás ke křížení s českou husou používány, jest nutno ještě uvésti husu čínskou (labutí) a husu kadeřavou. Čínská husa, které bylo ovšem v menší míře u nás používáno ke křížení s českou husou (kříženci byli málo plodní) nežli všech ras předchozích, zaváděna byla hlavně v severozápadních Čechách. Ke křížení lákala hlavně pro význačnou elastičnost a jemnost svého peří a známou svou otužilost (vedle husy sibiřské jest nejotužilejší rasou husí vůbec). Jelikož však jde o husu i geneticky velmi vzdálenou naší huse české (vznikla zdomácněním divoké husy čínské), zvrhlo se záhy toto křížení ve velmi pestou směsici nejen různých exteriérových, ale i produkčně málo vyhovujících typů. Ze stejného důvodu, jako předchozí křížení, prováděno bylo i křížení české husy s husou kadeřavou, jejíž význačná jakost krycího peří (široký prapor, složený z velmi pružných paprsků, jemný a zahnutý osten) sváděla mnohé chovatele k vypěstění i u husy české. Avšak poměrně malá váha a pozvolné dospívání zvířat, při poměrně veliké spotřebě krmiva (spotřebuje se ho příliš mnoho pro tvorbu peří) způsobily, že toto křížení prováděno bylo u nás většinou jen ojediněle a záhy bylo od něho upuštěno. Pokud pak jest kadeřavá husa ještě u nás chována, provozován jest její čistokrevný chov více pro ozdobu, nežli pro užitek. Zásadně se nedoporučuje křížení české husy se žádnou odrůdou. Ing. J. Hlouška

Chov české slepice zlaté kropenky

Následující článek je z roku 1935.

Ústav pro plemennou biologii stát. výzkumných ústavů pro produkci živočišnou v Praze doporučil svým stanicím v Libějovicích a ve Valečově chovati českou slepici zlatou kropenku a podle dnešního standardu prováděti plemenný výběr jednak se zřetelem k tomuto standardu a produkci užitkové, nejen co do počtu vajec, ale i váhy, neboť jest prokázáno, že tak zv. rasy krajové, domorodé, či autochtonní jsou nejlépe přizpůsobeny přirozeným i hospodářským podmínkám každého kraje, neboť jsou v tomto kraji od dávna chované.

Požádali jsme obě stanice o lask. sdělení výsledku těchto chovů. Došlá sdělení jsme upravili v tento článek pro poučení našich čtenářů. Obě sdělení jsme upravili tak, aby se stejná látka v nich neopakovala.

Pan inž. Jindra ze stanice v Libějovicích píše, že poslání výzkumných stanic zemědělských má se i v chovu drůbeže nejprve vztahovati na zušlechťování našich domorodých ras. Mnoho těchto domorodých ras i u drůbeže bylo u nás zcela, mnohé pak do značné míry zničeno křížením rasami cizími, kteréžto na jedné straně může přinésti s sebou ztrátu původní individuality osobní. Je samozřejmé, že zušlechťovací proces autochtonních ras postupuje velmi pomalu, takže režie s chovem jest poněkud dražší, nežli u ras propěstěných a k nám dovezených. Hospodářská cena domorodých plemen všeho domácího zvířectva a tudíž i krajových ras drůbeže spočívá hlavně v biologických kvalitách. Jest proto třeba využíti jejich předností, které spočívají v jejich dokonalém přizpůsobení hospodářským i přírodním podmínkám, v jejich skromnosti, nenáročnosti na potravu a odolnosti vůči nepříznivým životním podmínkám a nákazám.

Mimo to jsou krajové rasy charakterisovány též harmonií tělesných tvarů, dobrou plodností a malou úmrtností mláďat. Krajové rasy jsou neocenitelné hlavně tam, kde je dosud nízká úroveň chovatelská a kde se chov provádí dosud primitivně a extensivně. Tam, kde se dobře osvědčily rasy kulturní, tam třeba netřeba ovšem zaváděti rasy domorodé, ale vedle vhodnosti těchto krajových plemen pro chovy méně pokročilé, dlužno v nich spatřovati i fond zdravé životní energie, nesmírné důležitosti národohospodářské pro produkci živočišnou.

Podle určitých sklonů každé krajové rasy možno produkci v dosti krátkém čase značně zvýšiti. Zlepšení chovu lze docíliti pečlivým výběrem plemenným na základě zkoušek užitkovosti a posouzení zevnějšku, za použití příbuzenské plemenitby a vyloučení křížení, jakož i zlepšením životních podmínek chovu, t. j. především krmením a zavedením dokonalejších způsobů odchovu mladých zvířat. Zdejší stanice ve svých pokusech za účelem propěstění chovu české zlaté kropenky provádí tak zvané zušlechťovací křížení, t. j. že pro domácí chov slepic získaných od kontrolovaných nosnic, jež vynikly nejlepší nosností a největší váhou vajec, zakupuje se plemenný kohout této rasy, který byl jiným pěstitelem, výběrem bezvadného kohouta od nejlepší slepice zrozeného získán.

Tento postup má hlavně za účel zabrániti škodlivým následkům blízké příbuzenské plemenitby, neboť jest prokázáno, že častokráte a neúčelně opakovaná krevní plemenitba zaviňuje rychlou degeneraci chovu, jejíž škodlivé účinky projevují se nejdříve ve formě těla a způsobu opeření, kteréžto vlastnosti zdárnou prosperitu regenerační akce a tím i užitkovost chovu podlamují. Degenerované zvíře slábne, nohy se křiví, prsa se tenčí a tělo slábné. Peří, hlavně v křídlech, obrací se při vzrůstu, roste obráceně a opeřování kuřat není již tak dokonalé. Ponecháme-li tudíž k chovu slepice z předešlého roku, je nutností obnova kohouta nepříbuzného, jinak za příznaků výše uvedených nastává rodová degenerace.

Stanice ve svých pokusech s českou zlatou kropenkou hledí zlepšovati užitkovou výkonnost a proto k další plemenitbě volí jen jedince z nejdokonalejších rodičů. Drůbeži poskytuje se dostatek výběhu, na který jest velice náročná a dostatek zelené pastvy. Rovněž důležité je složení podávaného krmiva, které má obsahovati potřebné živiny a v takovém množství, jakých drůbež potřebuje. To se děje podáváním směsí krmiv (pšeničné otruby, kukuřičný šrot, ječný šrot, rybí moučka, krevní moučka a dřevěné uhlí). Jako lehké plemeno vyznačuje se česká zlatá kropenka náročností na velký výběh, špatně sedí na vejích, nekvokavostí, létavostí a dobrou plodností. Prováděná kontrola nosnosti umožňuje zjistiti rozvržení snůšky vajec na jednotlivé měsíce a snaha každého dobrého pěstitele musí také směřovati k tomu, aby snůška vajec v zimním období, kdy tato jsou nejdražší, byla také co největší.

Na stanici byl také proveden pokus o vývinu kuřat po dobu 12 týdnů od vylíhnutí za současné kontroly spotřebovaného krmiva v jednotlivých týdnech. Do pokusu vzato bylo celkem 11 kuřat, množství spotřebovaného krmiva každého týdne odváženo a zjišťován každého týdne váhový přírůstek celého pokusného stáda. Pokusem bylo zjištěno, že největší váhový přírůstek pokusných kuřat dostavil se v 6. až 8. týdnu a který činil v 8. týdnu 840 g u 11 kusů.

Pan inž. K. Jorda ze stanice Valečova píše, že česká slepice zlatá kropenka je původem krajová selská slepice z Českomoravské vysočiny.

Na Německobrodsku počal s jejím výběrem Škoda, z jehož chovu valečovská slepice vzala původ. Česká zlatá kropenka je otužilá, zdravá slepice, hodící se do drsného podnebí Českomoravské vysočiny. Závadou je její menší postava a v důsledku toho také menší velikost vajec. Odstranění těchto dvou nedostatků je chovatelským cílem valčovského chovu, při čemž dbá se toho, aby dosavadní cenné vlastnosti otužilost a zdraví této typické české slepice zůstaly zachovány. Výsledky dosavadního výběru jeví se takto:

Průměrná váha vajec celého kmenového stáda činila v roce 1931 54.7 g, v roce 1933 již 58.8 g, průměr u slepice č. 16, která nese nejtěžší vejce, činil v roce 1933 – 68 g. Nejvyšší nosnost ve stádě zjištěna byla u slepice č. 9 v roce 1932 200 kusů, v roce 1933 – 171 kusů vajec. Průměr roční nosnosti celého stáda zvýšil se ze 100 kusů v r. 1931 na 126 vajec v r. 1933.

Výběr chovného materiálu u české zlaté kropenky s chovatelským cílem na větší váhu vajec a větší nosnost, setkává se se značnými potížemi, neboť slepice s větší váhou vajec mají zpravidla podprůměrnou snůšku. Také opatřování vhodných kohoutů ke křížení je obtížné a bude trvati značnou dobu, než kmenové stádo valečovské české zlaté kropenky, které po stránce zdravotní, dále exterierově a barvou je již typické a vyrovnané, ustálí se i po stránce užitkové.

Bylo by si přáti, aby chovy české zlaté kropenky nalezly rozšíření hlavně v drsných horských oblastech, kam svou otužilostí patří, aby tak alespoň u tohoto druhu hospodářského zvířectva měli jsme svoji vlastní původní českou rasu, když u jiných druhů bohužel to již není možno.

Nejvyšší nosnost slepic

Článek je z roku 1935.

Snese-li mi mladá slepička za prvních 12 dní 10 vajíček, bývá moje radost spojena s obavou, že mi taková výborná nosnice uhyne, aniž uhradí krmné dávky vynaložené na dobu do její dospělosti. Specialisoval jsem se na nejlepší nosnice a při tom volil jsem k chovu jen slepice, které nesly veliká vejce. Nasazoval jsem po léta vejce od čistokrevných druhů i různých kříženců 68 – 75 g těžká. Z těchto velkých vajec vylíhlo se vždy asi polovice slepiček, polovice kohoutků, takže domněnka, že z velkých vajec líhnou se jen kohoutci, nebude správnou.

Mladé slepičky nesly již první vejce 58 – 60 g těžká, v březnu pak dosáhla jejich vejce váhy až 70 g.
Zdánlivě slibné výsledky neměly dlouhého trvání a brzy nestačil jsem pojídati nepodařené produkty svého šlechtitelského umění. Konečný výsledek mých prvních pokusů bych označil za žalostný.

U slepic, které nesly veliká vejce, nastal často výhřez kloaky, u nejlepších nosnic, byť i nesly jen 54 g těžká vejce, dostavovala se porucha vejcovodu, takže žloutka bez skořápky hromadila se v dutině břišní.
Přesto zůstala mi vždy po dvě léta v chovu některá vynikající nosnice, od níž jsem dále nasazoval, a takový trvalý výběr přinesl již výsledky lepší.

U leghornek a islandek udává se v inzerátech nosnost 250 vajec ročně i více. Koupil jsem si několik takových násad, ale průměr nosnosti pohyboval se kolem 180 vajec ročně. Když z 30 slepic snese jedna 250 vajec, to ještě neopravňuje k podobné inzerci. Prodávající si podle všeho myslí, když to nesnesou slepice, tak to snese papír. Kde kdo uvádí nejvyšší možnou i nemožnou nosnost, ale nikdo se nezmíní, že obyčejně slepice, která snese 200 až 220 vajec, má vejce jen 50 – 55 g těžká. Tak malá vejce jsou na trhu těžko prodejná.

Dnes je jisto, že primát v nosnosti dobyly leghornky a islandky. Jest třeba upozorniti, že mezi islandkami jsou kmeny málo kvokavé, jiné zase vyznačující se velikou kvokavostí, takže se v létě někdy celé hejno rozkvoká a ustává v nešení. Pak nezbývá nic jiného, než zabraňovati kvokavosti. Kdo si chce tuto práci aspoň částečně ušetřiti, chová z polovice leghornky, z polovice islandky, aby měl též dostatek masitých kuřat.

Uvedu ještě, jak ubližujeme slepicím, čítáme-li pouze vajíčka. Jedna nosnice snesla mi za rok 180 vajec o váze 10.150 g. Nejmenší vejce vážilo 46 g, nejtěžší 61 g. Druhá nosnice snesla jen 136 vajec, celkem 9.330 g, nejmenší 59 g, nejtěžší 76 g. V snůšce je značný rozdíl, 44 vajec, ve váze poměrně malý, 820 g a jedná se vlastně pouze o 13 vajec, jimiž se druhá nosnice stává s první úplně rovnocennou.

Vypěstovati si kmen o stejnoměrné vyšší nosnosti s velkými vejci není tak snadné a vyžaduje až i 6 roků a přísnou kontrolu. Miloš Novák.

Usmrcujte zvířata tak, aby o tom nevěděla, neb i zvíře má cit!

Zprávy ze světa:

[wp_rss_multi_importer category=”3″]

Jak vychovávám rané husy

Článek z roku 1935.

Především věnuji důkladnou péči výběru plemenic (matek) a husáka. Za plemenice vybírám vždy největší a nejsilnější husy z houfu, ovšem z těch nejranějších. Husáka vybírám výměnou u sousedek, ovšem opět u těch, které mají husy rané. Po celou zimu krmím ovsem a drobením z otrub a bramborů. Zavírám na noc do teplého chlévka. V druhé polovici ledna začínají husy snášeti první vejce. Tyto ukládám do košíku do suché vzdušné místnosti s nepříliš vysokou teplotou. Husy nechávám snášeti vejce do hnízd připravených na místech, kde husy budou sedět, případně bude upravena i hrázka pro housata. Snášejí-li jinde a pak se jinde nasazují, obyčejně nechtějí seděti a utíkají z hnízda. Po snesení 12 – 15 vajec nasazuji husy do slaměných hnízd, vystlaných hrachovinami a otavou. Po dobu sezení krmím husy častěji za den zrním a pod. Nejraději však vezmou kousky chleba. Pozor na čerstvou vodu!

Po vysezení krmím prvé dny rozsekaným, na tvrdo vařeným vejcem. Třetí až čtvrtý den přeměním na drobení z chleba, vejce a rozsekaných kopřiv. Toto potrvá opět jen několik dnů. Pak připravuji drobení z vařených, oloupaných a rozstrouhaných brambor a pšeničných otrub s rozsekanými kopřivami. Později mohou býti otruby zaměněny šrotem. Ovšem musím též zakládati na noc a v noci vstávati a dohlédnouti, mají-li dosti drobení, dolíti vody (studené) a doplniti suché podestýlání. Velice důležité jest, aby housata měla teplou místnost, sucho a po celou noc světlo. Již třetí neb čtvrtý den dávám housata na sad, je-li sníh, odmetu jej a po ohřátí sluncem je teprve dám ven. Varuji jen před podáním zmrzlé neb ztuchlé krmě housatům, nebo jejich vysazením na zmrzlý trávník.

Vývinu housat velmi prospívá podávání zelené trávy; není-li jí, tedy zeleného žita neb pšenice, čerstvě na poli natrhané. Během třetího týdne počínám přidávati housatům vařeného ovsa, který přimíchám do drobení, jak výše uvedeno; dbám, aby v krmivu měla stále dosti kopřiv a zeleného krmení. Čtvrtý týden krmím již s přídavkem ovsa syrového. Venku na pastvě též, není-li jej dostatek, tedy na drobno rozkrájenými syrovými brambory. Doporučuji, aby v tuto dobu, kdy jim nalévají brčka v křídlech, nebyla zaháněna daleko na pastvu, jelikož daleká cesta je unaví a pak křidélka vlekou po zemi. Při tomto postupu krmení a ošetřování husí získala jsem již v 6 týdnech za rané husy cenu, jaká bývá placena touž dobou za husy i o 14 dní starší, jelikož je moje předčí tělesnou váhou, velikostí a množstvím peří.

[wp_rss_multi_importer category=”2″]

Zužitkování ovoce – brusinky, ryngle, bezinky – recepty

Zužitkování ovoce.

Recepty v článku jsou z roku 1935.

Brusinky

Brusinky v cukru. 1 kg brusinek, půl kg krystal. cukru, 3 cm skořice. Přebrané brusinky se vyperou a dají na síto odkapati. Na kameninový rendlík se dá vrstva brusinek, vrstva cukru a kousek skořice. Brusinky se dají do trouby nepříliš horké a přikryjí se poklicí. Když vypustí šťávu, zamíchá se jimi, poklice se sundá a po chvíli se vybírají do sklenic. Šťáva se na plotně 5 minut povaří, při čemž se pěna sbírá a vychladlá naleje na brusinky. Druhý den se láhve pováží pergamenem a vaří v páře 10 minut. Je-li dobrý sklep, není třeba jich ani v páře vařiti. F. Jůzlová.

Brusinky se švestkami. Poměr: 4 kg brusinek, 1 kg švestek, 1.25 kg cukru. Do rozvařeného cukru dáváme brusinky a jakmile se začnou vařiti, přidáváme švestky. U obého necháme zahoustnouti a studenou nalijeme na ovoce, které máme již střídavě srovnáno v lahvích. Láhve ovážeme a uschováme.

Zavařené brusinky Pectosou. Očištěné brusinky vypereme a dobře odkapané na strojku rozmělníme, přidáme menší část cukru, trochu vody a po uvedení do varu vaříme 10 min. Pak přisypeme větší díl cukru, vaříme 2 minuty, přidáme Pektosu, necháme 3 vteřiny vařiti a zamícháné brusinky nalijeme rychle do vyhřátých sklenic a zavážeme. Množství: 2 a půl kg brusinek, 2 a půl kg cukru, půl lahvičky Pectosy.

Ryngle a švestky.

Ryngle v cukru. Ryngle se zbaví stopek neb se stopky ustříhnou, narovnají do sklenic, zalijí husto svařeným cukrem a vaří v páře při 100° 40 minut. 1 litr vody 70 dkg cukru. Mohou se také ve vařící vodě napařiti, než se rovnají do sklenic.

Zelené ryngle. Poměr: 2 kg rynglí, 40 dkg cukru, půl litru vody. Neúplně zralé ovoce se vypere, popíchá dřevěným párátkem a namočí se do vody s přídavkem hrášku kamence, aby zůstalo zelené. Po dvou hodinách se ryngle složí do sítka, ponoří do vařící vody, vyndají se a dají okapati. Poté se srovnají do lahví, zalijí studeným roztokem cukru III. stupně, láhve se uzavřou a vaří v páře. Menší láhve 20 minut při 75°, litrové 25 minut.

Zelené švestky v cukru. Zelené švestky, které se teprve začínají zabarvovati, se čistě otrou, od stopek se očistí a dřevěným párátkem se do každé švestky píchne, dají se do vařící vody a uvaří do měkka. Potom se na 24 hodin uloží do studené asi dvakrát vyměněné vody. Následujícího dne se trochu svaří cukr ve váze ovoce, naleje se na okapané ovoce a nechá opět přes noc státi. Třetího dne se šťáva sleje, přidá ještě 5 dkg cukru na 1 kg ovoce, svaří se, až se od dirkované naběračky ponořené do roztoku odfoukne veliká bublina, švestky se do toho dají a vše dobře povaří. Horké dává se do sklenic, studené pováže.

Bezinky

Vaření bezinek. Odrolené bezinky se umyjí a dají se do kamenného hrnce rozvařiti. Pak se skrz cedník rukama vymačkají a dají se ještě jednou vařiti. Zahuštěné se zadělají: 3 lžíce mouky jako na šlichtu, za 1 Kč perník, cukr dle chuti, nové koření, hřebíček, skořice hodně, zázvor, také něco pepře, ne mnoho. Jí se to studené. Nakrájí se do toho chleba a jeto nejen dobré, ale i zdravé.

Ovocný ocet

Ovocný ocet. Ze zbytků po pasírování ovoce (rybízu, malin, borůvek) dáme tuto kašovinu do okurkové láhve. Na 1 kg kašoviny půl kg cukru dolijeme pod hrdlo vodou a necháme u tepla kvasit tak dlouho, až všecka kašovina vystoupne nahoru a zase klesne ke dnu. Pak opatrně scedíme, dáme do lahví a používáme k zavařování ovoce nebo k pití do vody.

Ovocné šťávy – výroba párou

Tekuté ovoce

Článek z roku 1935.

Přírodní lihuprosté ovocné šťávy byly velmi výstižně pojmenovány tekutým ovocem a lze říci, že tento název jim plným právem přísluší, neboť jsou-li vhodným způsobem připraveny, obsahují všechny ušlechtilé, cenné a hodnotné látky, jež původně byly v plodech obsaženy. Zejména jsou to ovocné cukry, kyseliny, látky nerostné a zvláště sloučeniny některých zásaditých prvků životodárných, jakož i látky krve a kostitvorné a určité množství vitaminů, o jejichž důležitosti pro život i zdraví dnešního člověka netřeba se podrobněji ani zmiňovati. I součástky barevné a vonné zůstanou ovocné šťávě uchovány. Pouze nerozpustný škrob, vyskytující se ostatně jen v ovoci nezralém a dále buničina čili celulosa, prakticky pro lidské ústrojí téměř nestravitelná, ba mnohdy proň přímo obtížná, zůstanou ve zbytcích plodů, z nichž ovocná šťáva byla vyrobena.

Některé novodobé způsoby pracovní a velmi dokonalé pomůcky i zařízení, zejména neobyčejně jemné, t. zv. bakteriální filtry a elektrolytické přístroje umožňují vyrobiti, správněji uchovati, ovocnou šťávu v přírodním stavu, takže skutečně lze pak hovořiti o tekutém a zušlechtěném ovoci. Škoda jen, že tato zařízení, ač značně dokonalá, svými rozměry a zvláště cenou nejsou přístupna široké veřejnosti, zejména jednotlivým domácnostem, kde jsme nuceni dáti přednost jednoduchému a spolehlivému způsobu pracovnímu a levným, všem drobným zájmům dostupným pomůckám, jež však porovnány s dřívějšími, mnohde dosud vžitými a namnoze zastaralými metodami výroby ovocných šťáv kvašením, vařením a pod., přec jen představují značný pokrok, umožňujíce vyrobiti lahodný a zdravý ovocný nápoj.

Velmi jednoduchým a spolehlivým způsobem, který zejména poslední dobou získává značné obliby, je výroba ovocné šťávy pařením plodů. Za tím účelem byly sestrojeny a do obchodu uvedeny praktické přístroje. Jsou však poměrně drahé a v domácnosti můžeme se bez nich obejíti a věc zaříditi mnohem levněji a jednodušeji. Nepotřebujeme k tomu mnoho: velký, čistý hrnec, raději vyšší – velmi dobře se hodí hrnec zavařovací z pocínovaného plechu – dále jeden nižší, emailovaný (neoprýskaný) nebo porculánový hrnec či kastrol, tak, aby se dal vložiti na dno předešlého, pak kus řídkého plátna, kus hustého plátna nebo flanelu a velký arch pergamenového papíru.

Při práci postupujeme následovně: ovoce očistíme, zbavíme nakažených míst, odvážíme, opláchneme a na sítě necháme odkapati. Mezi tím nalejeme do velkého hrnce, jenž slouží k vývinu páry, něco vody, asi tak na 5 prstů, a na dno postavíme drátěnou nebo dřevěnou vložku (mřížku), na ni pak menší hrnec, sloužící k schytávání šťávy. Nemáme-li takovou vložku, již si ostatně velmi snadno můžeme zhotoviti – poslouží nám co její náhrada i hluboký talíř, obrácený vzhůru dnem. Pak namočíme husté plátno, vyždímáme a položíme na okraj pařáku tak, aby bylo prohloubeno a vytvořilo nálevkovitý filtr. Přes něj položíme řidší plátno, podobně upravené, ale tak, aby mezi oběma tkaninami bylo dole asi 5 cm volného prostoru. Obě plátna motouzem pevně přivážeme kolem okraje hrnce. Na hoření plachetku klademe připravené ovoce, vrstvíme je střídavě menším množstvím krystal. cukru. Toho přidáváme dle libosti, ale vždy pouze tolik, aby chuť šťávy stala se lahodnější. Plody kyselé vyžadují více cukru, ale i zde nutno dbáti zásady, že cukru nikdy nemá býti přespříliš, aby svojí ostrou sladkostí nezastíral přirozenou jemnou chuť ovoce. U většiny plodů postačí 10 – 15, nejvýše snad 20 dkg krystalového cukru na 1 kg ovoce. Pouze u rybízu možno přisladiti více, asi tak 30 dkg.

Když horní filtr je ovocem naplněn, položíme přes okraj pařáku navlhčený pergamenový papír a přes něj pevně nasadíme poklici, aby pařák byl uzavřen. Má-li poklice otvor pro teploměr, ucpeme jej zátkou. Pařák s počátku postavíme na mírnější, později na prudší oheň a všimneme si, kdy voda začne vařiti. Od té chvíle počítáme 1, nejvýše 1 a půl hodiny, po kterouž dobu udržujeme ve varu. Pro měkké šťavnaté ovoce, jako jsou maliny a jahody, stačí i 3/4 hodiny. Plody tvrdší, peckaté a zejména ovoce jádrové – jež před pařením nutno pokrájeti – vyžadují více času.

Během této doby ovoce účinkem páry popraská, bunice se rozruší a pouštějí šťávu, která rozpouštějíc cukr, protéká, čistí spodním filtrem a shromažďuje v podstavené nádobě. Účinkem horké páry šťáva se i sterilisuje a rozkladné zárodky se umrtví. Když paření je ukončeno, přístroj otevřeme a šťávu ještě za horka plníme do čistých lahví z dobrého skla, které tak snadno nepraskají. Zbytky ovoce, které zůstanou na horním filtru, zužitkujeme při vaření marmelády nebo povidlí.

Přípravě lahví dlužno věnovati náležitou péči a pozornost. Nejlépe učiníme, když den před tím namočíme je do sodové vody (5 dkg sody na 1 litr vody), aby všechna nečistota se uvolnila. Pak láhve důkladně opláchneme, vložíme do nádoby s čistou vodou, zároveň s pařákem postavíme na plotnu a necháme vyvařiti. Stejné učiníme s pomocnou nálevkou i naběračkou, jež budeme při plnění potřebovati. Do horkých lahví plníme pak šťávu a každou nádobu ihned uzavíráme čistou, vypařenou zátkovačkou a dobrými korky, které jsme předem aspoň 20 minut povařili. K přechovávání šťávy možno použíti vinných nebo pivních lahví. Velmi dobře se též osvědčí láhve od sodovky s patentním uzávěrem, jehož gumový kroužek nutno sejmouti a povařením v sodové vodě, případně namočením v lihu sterilisovati.

Uzavřené láhve stavíme dnem vzhůru nebo pokládáme ležmo do většího koše, vyloženého nějakou látkou, jíž nakonec láhve i překryjeme. To činíme za tím účelem, aby volná prostorka v láhvi – t. zv. komůrka – jakož i korek stýkali se s horkou šťávou a tím byly zničeny rozkladné zárodky, jež náhodou by tam mohly ulpěti. Když láhve poněkud vychladnou, ořežeme hladce povrch korku a hrdla namočíme do horkého parafinu nebo směsi 1 dílu včelího vosku a 3 dílů parafínu, aby uzávěr jejich byl vzduchotěsný. Láhve se šťávou přechováváme ležmo ve vzdušné a chladné skladce nebo ve vhodném, čistém sklepě, kde šťáva se uleží, uzraje a získá na chuti i jakosti.

Postupujeme-li naznačeným způsobem a při zachování pečlivé, všestranné čistoty, vyrobíme trvanlivou a velmi chutnou ovocnou šťávu, jež skutečně zasluhuje názvu “tekuté ovoce” a které zůstanou uchovány všechny dobré vlastnosti i cenné látky plodů. Štávu lze píti buď čistou nebo ve směsi s vodou, minerálkou, sifonem i s mlékem. Vždy dává velmi chutný, osvěžující nápoj, který zasluhuje vřelého doporučení a v zájmu ovocnictví i národního zdraví co největšího rozšíření. – (státní výzkumný ústav ovocnicko-vinařský v Praze Dejvicích, Na cvičišti č. 2 pošle vám proti zaslání 1,50 Kč ve známkách spisek: “Zužitkování ovoce výrobou nekvašeného moštu.” Najdete v něm podrobný popis pro výrobu tekutého ovoce. Prof. L. T. Steinblink.

Pěstování jahodníku – bio metoda

Jahodník. Jahody jsou nejoblíbenější bobulové ovoce našich zahrádek. Nevyrovnatelnou chuť a vůni jahod marně hledáme u nádherných velkých plodů, které zakoupíme na trhu. Je to způsobeno především tím, že plně dozrálé plody jsou špatně transportovatelné a jahody se sklízejí nedozrálé, ale také způsobem pěstování. Ve vlastní biozahrádce se můžeme zase dopracovat k tomu nezapomenutelnému jahodovému aróma. Biometoda pěstování vychází z toho, že i vyšlechtěné velkoplodé jahodníky mají obdobné požadavky na prostředí jako lesní jahody – humózní lehkou půdu s mírně kyselou reakcí a bohatou nastýlkou.

Pro záhon jahod zvolíme tedy osluněné, ale chráněné místo. Do doby výsadby upravíme půdu tak, aby byla humózní, kyprá, vlhká a lehce nakyslá. Nejlepší předplodinou jsou rané brambory, které zanechávají půdu dobře propracovanou a čistou. Ihned po sklizni brambor začneme záhon připravovat pro výsadbu jahodníku. Do půdy dodáme organická hnojiva – nejlepší je dobře uleželý chlévský hnůj nebo vyzrálý kompost. Můžeme přidat také sušený kravinec nebo směs různých živočišných mouček. Připravený záhon namulčujeme lesní hrabankou, listím nebo rašelinou až do výsadby. Zdravé, silné sazenice s nepoškozeným srdíčkem vysazujeme od srpna do poloviny září. Čím dříve je zasázíme, tím větší sklizeň budeme mít již v prvním roce. Rostliny totiž stačí do zimy řádně zakořenit a vytvořit základy květních pupenů. Při pozdější výsadbě založí méně plodonošů a v příštím roce budeme sklízet méně jahod.

Na záhon široký 120 cm vysázíme sazenice 25 – 30 cm od sebe do dvou řádků, vzdálených 50 – 60 cm. Jamku naplníme zralým kompostem, můžeme k němu přidat trochu kamenné moučky, nakonec nalijeme zákvas kopřiv.

Důležitá je hloubka výsadby. Srdíčko má být v úrovni povrchu půdy, “utopené” sazenice zahnívají, příliš mělce sázené usychají.

Po výsadbě se snažíme nastýlkou vytvořit nebo alespoň napodobit přírodní charakter lesní půdy. Nejlépe se k tomu hodí polozetlelé listí, drcená kůra, různý odpad dřeva (hobliny, kousky větévek) a lesní hrabanka. V takovém prostředí se jahodníku dobře daří a jahody jsou mimořádně chutné a aromatické. Vhodné je i namulčování vrstvou rašeliny, která zadržuje vláhu a přitom dodává mírně kyselou reakci půdě.

Široký meziřádek využijeme pro pěstování plodin, které jsou vhodnými sousedy pro smíšenou kulturu s jahodníkem (česnek, hlávkový salát, pór, keříčkový fazol, ředkvička, špenát, brutnák – nevhodní sousedé jahod jsou košťáloviny). Během vegetace doplňujeme nastýlku, pod kterou se půda udržuje vlhká a kyprá. Tím se podstatně omezí pletí a hlavně kypření povrchu, při němž se často poškodí mělce uložené kořeny. Jestliže za déletrvajícího sucha musíme zalévat, pak nejlépe ráno dostátou vodou přímo ke kořenům. Večerní zálivka totiž podporuje rozvoj houbových chorob, jimiž bývají jahody často napadány. Proti nim se osvědčuje preventivní postřik odvarem z přesličky a přihnojování zákvasem z kopřiv smíchaným s cibulovým výluhem. Preventivně působí také smíšená kultura s česnekem.

Pokud již na podzim rostliny začínají vytvářet odnože, musíme odnože odstraňovat, aby se rostliny nevysilovaly. Na jaře odstříháme zaschlé listy a přihnojíme zákvasem z kopřiv. Před dozráváním plodů nastýláme čistým materiálem, např. hoblinami, slámou, jehličím nebo trávou. Plody jsou pak čisté a mohou se jíst neomyté přímo ze záhonu. Při sklizni si označíme rostliny, na nichž je nejvíce a nejpěknějších plodů. Po sklizni odstraníme staré a zaschlé listy, ponecháme jen srdíčko, popř. odnože z označených rostlin, které dopěstujeme na sazenice – nejvýše 5 odnoží z jedné rostliny. Vydatně přihnojíme kompostem a organickými hnojivy. V dalším roce ošetřujeme jahodník stejně jako po výsadbě. Při správném ošetřování můžeme jahodník ponechat na stejném stanovišti 2 – 3 roky, mnohdy i déle. Jestliže začne výrazně klesat jejich plodnost, založíme zavčas nový záhon.

V případě, že nemáme dostatek vhodného nastýlacího materiálu, zakryjeme záhon černou fólií s prostřiženými otvory, do nichž vysázíme ve dvou řadách sazenice na vzdálenost asi 40 cm. Po stranách fólii připevníme dlaždicemi nebo prkny, která zároveň slouží jako cestičky. Odpadá prakticky veškeré pletí, odnože se snadno odstraňují a pod fólií se udržuje vláha, protože brání jejímu výparu. Přihnojujeme tekutými hnojivy ke kořenům do otvorů ve fólii. Plody jsou čisté a sklizeň vysoká. Porost ponecháme 2 – 3 roky. Nevýhodou tohoto způsobu je monokulturní pěstování.

Jahody se dají také dobře pěstovat na vyvýšených záhonech ve smíšené kultuře s vhodnými sousedy. Tady však musíme počítat s pravidelnou a vydatnou zálivkou.

Měsíční jahodníky vysazujeme na okraje záhonů. Neodnožují a vyznačují se menším vzrůstem, proto stačí výsadba na vzdálenost 25 cm. Plodí od června do pozdního podzimu a na stejném stanovišti vydrží až 6 let. Množí se nejčastěji výsevem brzy na jaře nebo dělením trsů koncem léta.

Stáleplodící jahodníky se pěstují stejně jako velkoplodé. Během vegetace vytvářejí mnoho květů, ovšem část plodů se nevyvine, proto raději drobnější plody vyštipujeme. Po první červnové sklizni přichází po krátké době druhá sklizeň, která trvá až do zámrazu.

Z velkoplodých odrůd bohatě plodí robustní ‘Senga Sengana’, báječnou chuť a vůni má dnes již méně pěstovaná ‘Mieze Schindler’, stará odrůda z “babiččiny zahrádky”, velmi raná a odolná proti botrytidě je rovněž již dávno pěstovaná ‘Surprise des Halles’ (‘Překvapení tržnice’). Stálým šlechtěním vzniklo mnoho nových, odolných a chuťově vynikajících odrůd, vhodných jak k přímému konzumu, tak i ke konzervaci, např. ‘Dagmar’, ‘Korona’ a ‘Roxana’, a každoročně se objevují noví šlechtěnci. Ze stáleplodících jahodníků uveďme alespoň odrůdy ‘Rena’, ‘Lidka’ a ‘Ostara’, vhodné zvláště do zahrádek. Stará osvědčená odrůda měsíčního jahodníku je ‘Rujana’.

Jahody v květináčích

Článek z roku 1935.

Kdo má pařeník, může si napěstiti jahody o mnohem dříve než venku. Pěstují se ve volné půdě nebo v květináčích. V poslední době zavádí se kultury rychlení jahod hlavně u velkých měst, kde se mohou vyplatiti. Takové pěstění v pařeníku jest velmi jednoduché, ale úroda je vždy pozdější než při pěstění v květináčích a na teple. Naše čtenáře bude zajímati pěstění jahod v květináčích, které jsem ve velkém a s plným zdarem prováděl a jak obrázek ukazuje, docílil jsem na rostlinách více plodů než listů. To se dociluje jen draselným pohnojením.

K ranému pěstění musí býti i raný druh. Nejlepší býval a jest Laxton Noble, ale musí býti správný, jinak výsledek neuspokojí. K pěstění vybíral jsem si z nejplodnějších matečních rostlin ty nejsilnější mladé rostliny, hned jak narostly a nasadil je do malých hrnečků do dobré, uleželé, pařeništní půdy, hrnečky nastavěl do pařeníku a zastínil je. Jakmile dostatečně zakořenily, daly se do 10 – 12 cm květináčů. Půda z polovice pařeníková a z polovice kompostní jest nejlepší a přimísil jsem do ní sušených kravinců, případně rohové moučky. V květináči musí zůstati 2 cm místa na zalévání. Květináče se zapustily do země a na plné slunko.

Aby rostlina se řádně vyvinula, musí míti stále dostatek výživy a nesmí zaschnouti a ani půda zkysnouti. Když kořínky dosáhnou hrnce, počne se rostlina tekutě hnojiti. S počátku jen slabou močůvkou, později silnější. Nejlepší jest dáti do zahrady nádobu, do ní kravinců, trusu slepičího a holubího a doplniti vodou. Každý týden se hnojí dvakráte až třikráte.

Počátkem srpna se rostlina ještě jednou přesadí do téže směsi jako prve, ale do větší nádoby. Rostlina musí kypěti zdravým a bujným listem. Je-li vadná třeba ji prohlédnouti, jak na kořenu, tak i v listech a vadné odstranit neb takové se nehodí k rychlení. Též všechny mladé šlahouny musí se ihned odstraňovati.

Asi v polovině září, když je rostlina plně zakořeněna, přestane se hnojiti a méně se zalévá a připravuje na odpočinek, který pro zdar rychlení je nutný. V říjnu květináče s rostlinami se vydělají z půdy a položí se na zem a přestane veškeré zalévání. Na zimu se staví do hlubokého pařeníku, kde nesmí zamrznouti a nesmějí tam býti myši; při mírném počasí se větrají.

Již v únoru možno teplý pařeník o 20 až 25% založiti a rostliny nastavěti co možno nejblíže k oknům; též mezi jiné kultury je možno dáti, ale vždy co nejvýše. Všechny vadné listy se uříznou, kořínky prohlédnou a vadné odstraní. Za 14 dní počne se opět s přihnojováním, ale tekutina nesmí býti nikdy studená. Takto ošetřené rostliny přinesou již v dubnu zralé plody.

Z umělých hnojiv se může bráti draselná sůl, superfosfát a něco ledku, ale smí se dávati jen slabé roztoky, neboť mladé kořínky se hned spálí a jest jistější bráti přirozená hnojiva. Josef Hošek.

Připomínky

Po sklizni malin vyřežte všechny loňské výhony, jež přinesly plody. Tím se velmi pěkně vyvinou letošní výhony a zajistí se úroda pro příští rok.

Jahodové šlahouny odřezujte, aby se mateční rostlina nevysílila. Nenechte jahodové záhony zahoustnout.

Máte-li na vinné révě žlutý list, pohnojte ji roztokem soli draselnaté. Hrst soli draselnaté rozpustí se ve vodě a tou se réva zaleje.

Z ozdobných keřů ořežte okvětí. Tato práce se musí provést tak jako tak, a učiníte-li to nyní, keře se nezeslabí vývinem semene.

Škůdce máku

Ničitel máku. Jakmile se objevil květ na máku, ihned jsou v něm maličcí černí broučci. Tito broučci, jak se zdá, makovičkám neškodí. Mimo těchto jsou ve květě broučci šedí, jako vika velcí, s dlouhým rypáčkem, propichují makovice. Prosím o radu, jak tomuto hmyzu čeliti.

Krytorypec běloskvrnný (Ceutorrhynchus maculalba) škůdce máku. Přezimovavší brouci objevují se již během vývoje kultur ještě před květem a ožírají v této době povrchové pletivo stonků a řapíků listových, čímž povstávají podélné, zaschlé, tmavší jizvy. Tento způsob žíru není rostlinám nebezpečný, stačí brouku k plnému vývoji, hlavně k dozrání pohlavních orgánů, takže již na počátku květu jsou brouci schopni klásti vajíčka. Samička klade otvorem dovnitř bělavá vajíčka v neurčitém počtu. Na makovicích objevují se hnědo-černé skvrny nebo stroupky vytvořené vytékající šťávou rostlin, která na vzduchu zasychá a černá. Vylíhlé larvy vyžírají uvnitř makovic tvořící se přepážky a hlavně mladá semena. Když dospějí, opouští makovice a kuklí se v zemi. Ochrana proti tomuto škůdci jest velice obtížná a spočívá jedině v hubení brouků, nejlépe v době kladení, když jsou většinou na kvetoucí rostlině nebo ničením larev seřezáním velmi silně napadených makovic a spalováním. Při větších plochách zdá se tento mechanický způsob hubení téměř neproveditelný a závisí spíše od kalkulace práce. Při řídce setém máku na 40 – 50 cm, jest pchůzka kulturou bez větších škod pošlapáním a polámáním možná a dle zkušeností je při intensivním sbírání tento zákrok rentabilní, uvážíme-li, že zahubením mnoha tisíc brouků zavčas ještě před vykladením vajíček, snížíme nejen intensitu napadení letošní kultury, ale zároveň také možnost většího výskytu v příštím roce. Seřezávání makovic bylo by nutno provésti v době, kdy je předpoklad, že alespoň velká většina brouků je již vykladena. Tento termín řídí se různými okolnostmi, především počasím, setbou, polohou místa, ale dá se dobře odpozorovati a kontrolovati nařezáváním a prohlížením stavu dospělosti larev. Zkoušky, při nichž použito bylo některých přípravků jedovatých nebo kontaktních, obsahujících hlavně prášek na hmyz, prokázaly, že podobné zákroky jsou nevhodné, neúčinné a naopak škodlivé, poněvadž jsme pozorovali, že zvláště práškovitý přípravek na hmyz hubil včely, které s ním v poprášených květech přišly do styku. Hubení brouků nebo larev může býti jen tehdy plně úspěšné, je-li provedeno zároveň také u jiných majitelů napadených makových kultur, dle možnosti v co nejširším okolí. Z cizích zamořených pozemků mohou brouci přelétnouti na kultury nezamořené. Dobrou službu při hubení tohoto škůdce a mnohých jemu podobných prokazují pojízdné kurníky s drůbeží, která bývá vyvezena při každé obdělávce půdy na pole. Je možné, že kukel nebude si drůbež tolik všímati, poněvadž tyto jsou obaleny hlínou a podobají se hrudkám a ujdou tak pozornosti. Je nesporné, že škůdce, hlavně v půdě žijící, proti němuž jsou technické zákroky nemožné, hubila nejvíce hrabavá pernatá zvěř, hlavně koroptve, kterých jest stále ještě málo k udržování přírodní rovnováhy.

Pilatka třešňová

Pilatka je vosička černě zbarvená, 4-5 mm dlouhá, 11 mm v rozpětí. Klade vajíčka od června až do října na listy. Larvy asi 1 cm veliké jsou podobné slimáčkům. Jsou špinavě zelené, povlečené úplně černým inkoustovým hlenem. Housenice skeletují listy s vrchní strany. Kromě na hrušních vyskytují se i na kdoulích, malinách, meruňkách, slívách, švestkách, nejčastěji však na třešních. Když larvy dorostou, zalézají do země, kde přezimují, z jara se zakuklují a v červnu líhne se vosička. Tento škůdce může způsobiti někdy holožír, při čemž spase nejen list, ale i plod. Listy napadené pilatkou zhnědnou.

Listy posypáváme proti tomuto škůdci vápenným prachem nebo dřevěným popelem. Nutno posypávati dvakrát asi po 1/2 hodině, neboť po prvním poprášení larvy vylezou ze slizovitého obalu a nezhynou, kdežto při druhém poprášení zničíme teprve housenice. Místo práškovitých hmot lze stříkati 1,5% tabákovým výtažkem nebo morbafínem. Též lze použiti arsenových přípravků. Na podzim půdu přerýváme a vyháníme na pozemky drůbež, aby larvy v půdě ukryté sebrala.

V době, kdy housenice zalézají do půdy, posypáváme půdu pod stromy jemně mletým kainitem. – Dr. Baudyš z knihy “Nejdůležitější choroby a škůdci ovocného stromoví”.

Problém švestky domácí

Článek z roku 1935.

Dva články p. ing. J. Součka o problému švestky domácí vzbudily zaslouženou pozornost v kruzích čtenářské rodiny. Vracíme-li se k této věci delším pojednáním, činíme tak proto, že nám p. K. V. z Parníku poslal svůj názor na tuto zajímavou otázku. Pan ing. J. Souček zaujal k názorům p. V. své stanovisko a tak, milí čtenáři, koho věc zajímá, čtěte:

Nejsem odběratelem “Rádce”, ale rád si jej u známých přečtu proto, že se snaží opravdu poctivě své čtenáře o všem informovati. Proto mě překvapil v čís. 3. článek: “Co je příčinou zkázy švestkových stromů“. Tvrzení, že by vegetativní množení švestek (odkopky) mělo vliv na degeneraci druhu, nebude správné. Nejnovější výzkumy ruského ovocnictví tvrdí pravý opak, právě neustálým množením šlechtěním na pláně přinutíme i ty nejlepší sorty k degeneraci. Ruská věda dneška tvrdí, že vliv podložky (pláněte) na roub je velmi značný a ne vždy k dobru, podávají k tomu i řadu logických důvodů. Snaží se proto i ostatní ovoce (jadernaté) množiti vegetativně a mají řadu vyzkoušených způsobů. Dále poukazují na fakt, že na Kavkaze jsou dodnes sorty jablek, které byly a jsou množeny jen vegetativním způsobem (hlavně odkopky) a stromy ty se dožívají stoletého stáří a hojně rodí, třebaže nebyly nijak ošetřovány.

Degenerace může vzniknouti jen tehdy, jsou-li odkopky brány bez výběru. Pak je více než jisté, že zamořený nebo z jakékoli příčiny zakrnělý strom s malými plody, dá odkopky jen podobné jakosti. Má-li však někdo ve své zahradě ještě velkoplodou, pravokořennou švestku, měl by si jí zvláště vážiti.

Dnešní ruské ovocnářství je na postupu a předešlo nás v mnohém. Sbírají odbornou literaturu z celého světa a přezkoušejí vše, co kdy bylo napsáno. Že to přezkoušení je věc potřebná, zde malá ukázka: Ve všech odborných knihách čteme, že pro stromek je třeba jámy co nejhlubší (aspoň 60 cm). V SSSR pokusy prokázali, že tento postup je mylný. Odůvodňují proč. Zasazený strom má přirozený sklon rozkládati kořeny směrem dolů a nejmenšího odporu, hojné výživy. Takto zasazený strom (naším způsobem) zprvu dobře roste. Po 4 – 5 letech se však ve vzrůstu zarazí (kořeny narazily na mrtvou půdu). Trvá to pak 2 – 4 roky, kdy stromek živoří a je terčem všech nemocí a hmyzu, až utvoří nové povrchové kořeny, ovšem, jestli zatím nezašel. Dle jejich názoru není třeba hlubší než 30 cm, ale za to jámy pokud možno široké. Rovněž zavrhují převrstvování půdy pro ovocné zahrady, protože než je stromek schopen využíti kyprého spodku (za 8-10 let), je půda již dávno opět tak tvrdá, jak byla před regálováním. Parník.

Pan Ing. J. Souček k názoru p. V. zaujal toto stanovisko: Pan V. má zajisté na mysli práce ruského výzkumníka Mičurina, jehož nedávné osmdesátiny byly i v našem odborném tisku vzpomenuty. Mičurin používá vlivu ušlechtilé podnože na roub nově vzniklé odrůdy a obráceně k zlepšení a ustálení některých vlastností nových odrůd. Také v Československu pracoval na otázce ovlivňování roubů podnoží Jindřich Schmidt. Jeho přednášku, pronesenou v únoru 1934: “Vliv podnože na roub u jádrovin” vydala nedávno Československá ovocnická jednota tiskem. V obou případech jedná se spíše o jádroviny a o vliv starých, ušlechtilých odrůd, jichž bylo použito jako podnoží (u Mičurina cílevědomě, při čemž neustálenost nové odrůdy, zaštěpené na ušlechtilou starou odrůdu, hraje velkou úlohu; u Schmidta příležitostně, při přeštěpování starých stromů). Také v Angliii podle výsledků pokusů výzkumné stanice v East Mallingu propaguje se používání jednotných podnoží, množených, zvláště u jádrovin, hlavně způsobem vegetativním. Pokusy s anglickými podnožemi konají se i u nás.

Všecky tyto práce a poznatky nevylučují však pravděpodobnost degenerace naší domácí švestky, jejíž jednu příčinu můžeme spatřovati i ve vegetativním množení. Podle dosavadních pozorování vyhání totiž právě méněcenné švestkové stromy (jež se vyznačují již i na pohled hustými korunami a v mládí trnitými větvemi a jež dávají ovoce menší, načervenalé, s tuhou, nearomatickou, spíše nakyslou a nazelenalou dužninou) velmi četné, bujné a každoročně se obnovující odkopky. Naopak, stromy vzhledem i ovocem opravdu ušlechtilé neposkytují bohužel mnoho odkopků kořenových. Ponecháním všech odkopků volnému vzrůstu bez štěpení množily se ty neušlechtilé stromy více než ušlechtilé, takže pravokořenná domácí švestka nejlepších jakostí stává se vzácností.

Nerad bych vzbudil zdání, že jsem proti všem odkopkům zaujatý. Souhlasím plně s p. V., že ten kdo má v sadě ještě velkoplodou pravokořennou švestku (a dodávám: jež dává ovoce nejen velké, nýbrž i modře ojíněné, se zlatožlutou, šťavnatou dužninou, jdoucí lehce od pecky a má dobrou, aromatickou, švestkovou chuť), měl by si jí zvláště vážiti a měl by ji jako pravokořennou i dále množiti, aby nám tento typ nadobro nevymizel. Doporučovati však množení nešlechtěnmi odkopky všeobecně není za dnešního stavu dobře možno, a když už se používá k množení běžných odkopků, je jistější je zaštěpiti roubem z dobrého matečného stromu. Abych psal o švestkové otázce více, považuji za předčasné. Kdyby nám bylo jasné všecko, co s touto otázkou souvisí, nepotřebovali bychom v této věci nových pokusů.

Co se týče jámy při sázení ovocných stromů a názoru, že není třeba jámy hlubší než 30 cm zato však hodně široké, šel americký badatel Stringfellow ještě dále než Rusobé. Stringfellow již před 60 lety tvrdil, že je škodlivé jakkoliv upravovati stromku jámu a že je lépe sázeti zcela mladé stromky s kořeny i větvemi zkrácenými na 2 – 3 cm, nebo u nedopěstovaných i se zkrácenými kmínky, při čemž úzký otvor, pro zasazení stromku, se prorazí probiječem, drenážním rýčem neb zašpičatělým kůlem. Srovnávací pokusy se stromky vysazenými podle dosavadních zvyklostí a podle metody Stringfellowovy, byly u nás založeny na více místech v r. 1931/32 a právě letos na jaře má se provésti prvá kontrola.

Cizí zkušenosti, mnohdy z úplně odlišných poměrů půdních a klimatických, nemůžeme přejímati a doporučovati u nás bez vyzkoušení, jinak bychom mohli dobré věci více uškoditi nežli prospěti.

Špendlík Katalonský

Jakmile zmizí poslední třešně z trhu, objeví se žluté, drobnější, podlouhlé slívky, které lidé rádi kupují. Jest to katalonský špendlík. Jsou k nám dováženy z jihu, ale mohou se pěstovati též u nás jako jiné slívy. Dříve pěstovalo se u nás hojně špendlíků žlutých a růžových, na jich místo nastoupily velkoplodé slívy. Jedině Katalonský špendlík v oblibě se udržel pro svou ranost a proto jej i školkařské závody nabízejí.

Patří hlavně do zahrádek malých, neboť roste slabě a strom nebývá nikdy velký. U měst měl by se pěstovati ve velkém a mnohý hospodář, který má vhodné pozemky, mohl by docíliti většího zisku. Strom není nijak choulostivý. Největší úrodu dává strom šlechtěný na domácí švestce a docílíme jej našlechtěním špendlíku v koruně odkopu nebo semenáče domácí švestky. Tyto rodí tak bohatě, že mladých výhonků nasazují poskrovnu, nebo docela slabé větve se musí hodně zkrátiti, aby dřevní výhonky se utvořily.

Špendlík uzrává koncem července, což se prozrazuje velice příjemnou vůní, zraje pak nenáhle tak, že jej lze as po 14 dní postupně protrhávati. Jakmile uzrá, nedrží na stopce a sám opadává. Poněvadž je nejranější slívou, jest vždy hledán a velmi dobře placen; dosud se u nás vyskytuje málo a proto jej doporučuji jako cenný druh pro kuchyň.

Broskve – původ, pěstování, hnojení

Vlast brosvkí možno hledati na dálném východě, buď v Persii, neb v říši čínské. Pak přeneseny do Egypta a odtud do Italie, kdež se pěstováním na nynější stupeň dokonalosti zlepšily a obliby si získaly ve Francii a jižních zemích rakouských, ba i na Moravě a Slovensku hojně se pěstují jako naše jiné ovocné stromy. Při správné volbě druhu a místa se pěstování broskví i meruněk v našich krajinách velmi vyplácí. Broskve i meruňky, vypěstované ve vysokých polohách dobře odolávají velkým mrazům. Milují vápenitou půdu lehkou, v půdách těžkých a humusních se nedaří. Místa vyžadují co možná teplého, na zdech, plotech k jihovýchodu neb jihu obrácených, proti drsným větrům chráněných. Na zimu, pokud jsou mladé chrání se vlněnými rohožemi a kořeny mají býti kryty setlelou mrvou.

Největším nepřítelem jak broskví, tak i meruněk jsou pozdní jarní mrazy. Míza v nich začíná velice brzy stoupati a zmrne-li, trhají se mízou přeplněné buňky, čímž podnícen bývá klejotok, který část po části ničí strom. I jiná choroba bývá náhlými změnami podnícena: kadeřávka listová, jejíž původcem je houba. Doporučujeme stříkati stromky bordeauxskou neb lépe kalifornskou jíchou. Toto stříkání chorobu nezamezuje, nýbrž jen obmezuje, také se doporučuje sřezávati listy nejen chorobou napadené, nýbrž i letorosty tak hluboko, až kde se kadeřávkové listy vyskytují, a to po celou dobu trvání choroby.

Také hnojení, zvláště vápnité, zamezuje tuto chorobu. Se stříkáním jakoukoli jíchou nesmí se čekati, až se choroba vyskytne, stromy se mají hned na podzim, jakmile listy odpadnou, důkladně postříkati, ještě lépe štětcem natříti a střik ten na jaře, krátce před rašením, opakovati. Nepravé kadeření listu bývá někdy způsobeno mšicí, která se roztokem tabáku vyhubí. Broskve začínají ploditi hned druhým rokem, je-li zákrsek či kmen pěkný, silný, a často tolik, že jest po šťastném odkvětu třeba plody protrhati, by zbylé mohly lépe se vyvinouti. Ponechá-li se vše, tu sklidí se na počet arciť více, avšak plody zůstanou drobné, jsou bez chuti a často ani nevyzrají. Když barva plodů se jasní, začnou libě voněti a měknou-li, jsou zralé. Opatrně se plody otrhají, uloží se na 2 až 3 dny do chladné místnosti. Jsou pak vzácnou pochoutkou na stole a v cukru naložené hledanou lahůdkou.

Ježto se broskve množí také výsevem, získalo se asi 900 odrůd, z nichž pak nejznámější jsou: Královna sadů, La Franc, Lord Palmerson, Madlenka červená, Semenáč z předhoří, Venušina, Amstenova a jiné.

Proč švestky nerodí

Jest to úkaz dnešní doby, že se ze všech stran naříká na neplodnost švestkových stromů. Čeká se na plodění 5 – 6 let, což jest jistě dosti dlouho, ale čekati 8 až 10 let, jak nám naši čtenáři píší, jest důkaz, že švestky na Mirobolance šlechtěné nemožno sázeti do půd dobrých nebo do zahrádek, kde majitel věnuje jim veškerou péči a stále je hnojí a opatruje. Vypěstování švestek musí se vrátiti ke starému způsobu, kdy se říkalo švestka na švestku a sliva na slivu. Švestky odkopky, semenáče švestek a Damasceny jsou jistě nejlepší podložky pro ně. Jen pro stromořadí okolo silnic, kde stromy nemožno opatřit jako v sadě, jest podložka prudce rostoucí správná. Zvláště pro malé zahrádky mají se bráti švestky na plankách zakrslých jako jest Svatojulče.

Nejlepší úrodnost švestek možno poznati již ve školkách. První plodí ze všech Zimmrova, pak Carská, Esslingenská, Bosenská a Velkovévodská. Zahrádkáři mají často jen 1 stromek švestkový a když mají čekati 10 let než nějaké ovoce se ukáže, raději takový strom vyhodí. Já radím: stromky pěkné a zdravé nevyhazovati, ale přešlechtiti je některým shora uvedeným druhem a stromek nehnojiti dusíkatě pokud nezačne ploditi a na povrch půdy zahrabati Thomasovy strusky 2-3 kg pod strom.

Brambory Moravské

Článek z roku 1935.

Brambor jest chlebem chudých, proto ať jest jakostním a dobrým! Co s bramborem bílým, řídkým vodákem? Když k jídlu, tož alespoň ten brambor chutný, kvalitní, žlutomasý, který dá i dobrý výnos.

Zařadíme tam tento druh, žlutomasých, hustých, moučnatých brambor. Daří se velice dobře v každé půdě. Můžeme s prospěchem sázeti je i do hnoje a vyhnojených míst, kdež dají vysoké výnosy, zdravých, nákazy prostých hlíz, které nečernají, což jest nejdůležitější zvláště ve vlhkých letech. Jsou vděčné za přesazení do půd různého složení, což zase poslouží k většímu výnosu.

Zrají později, nať jest svěže zelená, vydrží až do prvních podzimních mrazů. Hlízy se drží v řádku pospolu, vytrhneme-li nať, vykutálí se jako žloutky, tvaru kulatého s mnoha očky a tenkou slupkou. Mají tu důležitost pro malé zemědělce, že možno každé použiti k jídlu, pro svoji dobrou chuť. Ke krmení i ve větším hospodářství mohu je vřele doporučiti pro jejich hustotu, sporost i úrodnost.

K sázení bramborů

Článek z roku 1935.

Brambor zachránil naše země od hladu. Brambory jsou pokrmem chudých a jich drahota znamená hlad. Příroda však pravidelně dává dostatečnou úrodu, důmysl lidský, spojen s ní, dovede nahromaditi zásob pro lidské pokolení. Jen bohužel, že ten důmysl nedovedl dnes zameziti tomu, aby na jedné straně nebyla bída z nadbytku a na druhé z nedostatku. Letošní jaro však nám nese zvěst, že dobrá vůle zde je – že je zde i pochopení jednoho pro druhého, byť ne v tak ideálním stavu, jak bychom si to přáli. A za to pochopení chceme my zemědělci býti vděčni – chceme i my přinésti svou prací a zajistiti novou snahou a zájmem dostatečnou úrodu i tehdy, když vegetační činitelé zklamou.

Brambor není zvlášť náročnou plodinou. Miluje mírně kyselou půdu, proto čerstvé vápnění mu škodí. Půdu pod brambory je nejvýhodnější upraviti již na podzim. Jarní orba není ani pro brambory výhodná. Je-li hnůj vyvezen časně k podzimu na strniště předplodiny a mělce zaorán, pak pozdě na podzim hluboko pozemek zorán, je to nejlepší, co pro úrodu brambor můžeme učinit. Jarní hnojení už není tak výhodné, nejen že hnůj se náležitě nevyužije, zvláště tehdy, není-li uležen a za druhé ztěžuje velmi práci při hrubkování. Proto je lépe při jarním sázení saditi za pluhem. Hnojení umělými hnojivy je velmi rentabilní, i když je dostatečně hnojeno chlévským hnojem. Zvláště draslo bramborům prospívá a zvyšuje škrobnatost. Kyselina fosforečná urychluje zrání a činí brambor otužilým proti infekci. Brambory je výhodnější sázeti celé než krájené zvláště střední velikosti. Sázíme-li krájené brambory, sázejme je očky dolů. Můžeme si konečně v té věci učiniti pokus, ale sázíme-li do řádku, je to rozhodně výhodnější. Tedy věnujme bramborům tu největší péči, ony nám naši snahu dobře zaplatí.

Co se komu vydařilo – zelenina

Je mnoho snaživých lidí, kteří stále něco nového v zahradě pěstují a zkouší. Mezi ně náleží dlouholetý člen čtenářské rodiny p. Rud Křeček, Kladeruby n. Osl., p. Mohelno. Přečtěte si, co loni zajímavého vypěstoval.

Fazole Prizewinner.
Té nové odrůdě tyčkové fazole narůstají nejdelší výstavní lusky (přes 40 cm) a nasazuje mnoho lusků až do podzimu. Mladé lusky jsou křehké, bez vláken a nechají se na různé způsoby v kuchyni upravit. Zrno této fazole jest bledě růžové s málo stříkanými skvrnkami.

Tykev lžíce.
Tykev lžíce jest úponkovitá, šplhavá rostlina, bujně roste a hodně nasazuje zajímavých plodů tvaru lžíce. Odřízneme ostrým nožem horní část plodu a máme hotovou lžíci. Tuto tykev můžeme vysaditi kolem besídky neb verandy, anebo ji vedeme po treláži jako víno. Její zajímavé plody budou se skutečně líbiti.

Mák bílého zrna.
Nasel jsem si onoho máku do zahrady na záhon a dobře se mi vydařil. Má též pěkný květ, podlouhlé makovice sněhobílého, sladkého zrna. Mák používáme místo ořechů do bábovek.

Dvojí úroda zelí.
Měl jsem na záhoně v zahradě moravské rané zelí. Hlávky jsme uřezali a upotřebili. Košťály uřezaných hlávek jsem znovu okopal a zalil. Jak začaly košťály znovu rašiti, nechal jsem jen jeden výhon růsti, ostatní výhonky jsem vylámal. Výhonky na oněch uřezaných košťálech rostly jako nové zelí a narostly na oněch výhonech velké, tvrdé hlávky.

Jak jsem pěstoval brambory v zahradě.
Byl jsem zvědav, jak mohou narůsti velké brambory a jaký výnos mohou dáti. Předloňského roku jsem na podzim v zahradě záhon dobře chlévskou mrvou pohnojil a zryl. Z jara pak záhon před sázením dobře překopal. Brambory Pyrola a velký Rohlík vysázel jsem na záhon. Po sejítí jsem brambory dobře okopával. Nasypal jsem do škopku dřevěného popele, na to nalil vodu a dobře zamíchal a občas za sucha jsem tímto louhem ony brambory zaléval. Bramborové stonky (nať) narostly 1 m 60 cm vysoké, vypadaly jako nějaké keře. Pod prvním kopcem narostlo 4 kg 26 dkg. Pod druhým kopcem 4 kg 21 dkg. Pod třetím kopcem 5 kg 10 dkg. Pod čtvrtým kopcem 4 kg 32 dkg brambor. Pod velkým Rohlíkem narostlo 52 brambor ve váze 3 kg.

Co je příčinou zkázy švestkových stromů

Následující článek je z roku 1935.

V minulém čísle promluvil jsem o problému švestky domácí, dnes chci promluviti o příčinách zkázy švestkových stromů.

Příčinu zkázy švestkových stromů musíme spíše hledati v pozvolné degeneraci švestky domácí, která však podle mého názoru nebyla zaviněna používáním nesprávných podnoží, nýbrž:

1. Dlouholetým vegetativním množením. Švestka se po mnoho let množila právě jen odkopky, tedy způsobem nepohlavním, vegetativním. Každá rostlina stárne. Odrůda, množená po staletí způsobem nepohlavním, je vlastně velmi starý jedinec, stále omlazovaný, který však nakonec přece jen se vysílí. Jeho stáří nikdo nezná. Nechci tvrditi, že by jiné odrůdy našeho ovoce nestárnuly, vždyť i množení odrůd rouby nebo očky je vlastně množení nepohlavní, ale je tu aspoň zdravý podklad, pláňka nebo jiná podnož, vyrostlá ze semene, množená tedy pohlavním způsobem, takže stárnutí nepokračuje tak rychle, přece však bylo u některých odrůd ovocných již pozorováno. Z jiných dřevin je známé stárnutí u topolu, jenž se také množí pouze vegetativně. Jedná se tedy u švestky domácí nejen o otázku správné podnože, nýbrž snad i o udržení této odrůdy vůbec v její původní jakosti, takže máme zde celý problém dalšího pěstění domácích švestek. Na aleji při pomologickém arboretu v Průhonicích se právě vysazuje 80 vysokokmenných, ušlechtile vyhlížejících, vybraných semenáčů švestky domácí za účelem pozorování vzrůstu stromů, jejich odolnosti vůči škůdcům, jakosti plodů, získávání klíčivého semene a podle možnosti i obrození švestky. Pokusy s různými podnožemi se připravují.

2. Přemístěním švestkových sadů a alejí. Nejsou vzácné případy, že domácí švestky rostly na 1 – 2 m od sebe. Nebyly tak vysazeny, ale rostly od kořenů a byly ponechány na místě. Stromky, tak hustě stojící, postrádající vzduchu i světla, nemohouce se rozkládati do šíře, rostly do výšky jako lesní stromy, kdežto spodní větve ponenáhlu odumíraly. Už takto vyhlížející sad činí na neodborníka nemocný dojem. Škodlivost bezplánovitého samomnožení švestek není tedy pouze v oslabování matečných stromů tvořením odkopků, nýbrž hlavně v tom, že stromky, vzniklé z okdopků, dávající bez šlechtění stejné (jen během let snad nepozorovatelně ponenáhlu se zhoršující) ovoce jako matečný strom, příliš sváděly majitele sadu, který měl takto bez vlastního přičinění a bez peněžních výloh místo jednoho stromu stromků několik, k tomu, aby všecky stromy ponechal na místě, když pro ně neměl jiného stanoviště, nebo prostě z pohodlnosti a z neznalosti jich včas nepřesadil. A je známo každému, kdo se jen trochu zajímá o škůdce ovocných stromů, že se všem škůdcům nejlépe daří v sadech přehoustlých.

Švestkové stromy, přehoustlé a puklicí oslabené, byly zničeny mrazy v zimě 1928-29, doplňují se však nejméně ze všech ovocných stromů, takže nestačíme domácími švestkami zásobiti naše trhy. Následek toho jest zvýšený dovoz švestek cizích a poměrně dobrá cena pravých domácích švestek u nás jest na dlouhou dobu zaručena, a ty bolesti, o kterých jsem se zmínil, nemusí nikoho od jich vysazování odstrašiti, má-li k tomu vhodný pozemek s půdou nepříliš suchou a vůli stromky ošetřovati, i když nedostane třeba švestek, šlechtěných na odkopcích. Odborné organisace i veřejná správa, starají se již o řešení nadhozených problémů, jež si však vyžádá ještě mnoho času.

Mák – setí, ošetřování, sklizeň

Tradiční potravina a olejnina příp. surovina na výrobu léčiv. Plodina historicky stará a významná. Pěstovat ho lze v nížinách i v podhůří, především v modré a bílé barvě semen (ta je atraktivní např. pro pekaře).

Mák vyséváme nejlépe po okopaninách hnojených hnojem, do odplevelené půdy, příp. také po jetelovinách; nevhodné jsou obiloviny (zaplevelení a špatná struktura půdy jimi zanechaná). Je-li mák přesto set po obilnině, je dobré hnojit menší dávkou vyzrálého hnoje či kompostu, při vyšší dávce hnojení se však snadno vyvrací (volit polohy chráněné před prudkým větrem).

Vzhledem k drobnému semenu je třeba připravit půdu na setí velmi jemně – zahradnicky. Po podzimní orbě na jaře vláčíme a smykujeme, aby šlo sít mělce, lehce válíme. Sejeme velmi brzy zjara (mráz mu neškodí, někde se říká že mák “potřebuje sněhovou vodu”), v březnu, mělce asi 1 – 1,5 cm hluboko, do řádků 35 – 42 cm. Nejčastější chybou při pěstování v malém i velkém je husté setí máku. Přesévání se můžeme vyhnout smícháním semen máku s jemným pískem (doporučený poměr 1 : 4) a pokusně byly dobré výsledky získány také při setí směsi klíčivého osiva máku a neklíčivého semene (v praxi předem upraženého semena máku) v poměru asi 1 : 10.

Ošetřování během vegetace: několikeré plečkování, případné jednocení na 10-15 cm. Na malých plochách může být mák silně vyzobáván a poškozován ptactvem. Osvědčilo se také vláčení prutovými branami, které odpleveluje, ale zároveň také mírně prosvětlí porost (vyšší výsev, užší řádky – kolem 20 cm).

Sklizeň: na malých plochách (připadají v úvahu pro přímý prodej s vyšší tržní cenou) lze ručně odlamováním makovic, jinak mechanizovaně kombajnem s úpravami (utěsnění všech částí, kudy se pohybuje semeno, snižení otáček ventilátoru na minimum). Důležité je dosušení semene, aby nehořklo a netuchlo. Žluknutí a znehodnocení semene je často způsobeno poškozením při sklizni. Výnos máku je asi 0,7 – 1,5 tuny/ha.

Mák – pěstování, odrůdy, setí, hnojení, sklizeň, výnos

Tento článek je z roku 1935.

Lonňského roku vydalo ministerstvo zemědělství vyhlášku, kterou radí zemědělcům, aby nerozšiřovali osevní plochy obilnin a pokud se týká žita (rži) vybízí rolníky k setí menší výměry žita, a při tom doporučuje, aby tam, kde jsou dány přirozené podmínky, pěstovali řepku, mák, slunečnici, soju, len, na Slovensku a Podkarp. Rusi také kukuřici a mimo toho aby zvýšili výsev pícních rostlin.

Poněvadž mnohý hospodář, který dosud máku nesel, bude chtíti zkusit seti tuto plodinu, pojednám o jeho pěstování.

U máku rozeznáváme dva druhy a sice mák pukavý čili pršlák a mák nepukavý. U máku pršlavého v době zralosti otevírají se chlopně v makovici a semeno snadno vypadává. Stonek tohoto druhu máku je více rozvětvený a bývá na něm několik menších tobolek čili makovic. Semeno má barvy šedé.

Mák nepukavý má v době zralosti makovice uzavřeny a semeno z nich nevypadává. Stonek bývá méně rozvětven. Semeno jest různě zbarveno, jsou odrůdy mající semeno stříbrošedé, modré i bílé. U nás pěstuje se hlavně mák nepukavý, modrý a stříbrošedý ve více odrůdách, z nichž nejznámější jsou: Původní mák moravský modrý Azur, pův. mák Zborovický modrosemenný, pův. mák Vyškovský, pův. mák Karlův růžokvětý, pův. mák Dregerův stříbrošedý, krajový mák světle šedý Dubský a jiné.

Mák může se pěstovati za dvojím účelem, jednak ku docílení semene, jednak ku docílení opia. U nás pěstuje se kvůli semenu, jehož možno upotřebiti buď jako potraviny k přípravě pečiva anebo k výrobě oleje.

Semeno máku obsahuje 40 – 50 % oleje, který jest vysychavý jako lněný olej. Upotřebí se hlavně v malířství. Vedle tuku obsahuje semeno máku asi 13% bílkovin a 6 – 8 % látek popelnatých, hlavně zásad. Pokrutiny (záboje) makové jsou výborným krmivem pro dobytek pro veliký obsah hrubých bílkovin a hrubého tuku.

Mák se pěstuje jako jař a sice seje se v měsíci březnu aneb v první polovici dubna. Pozdní mrazy mu neškodí. Půdu vyžaduje hlubokou, hlinitou, hlinitopísčitou s dostatečným množstvím vápna. Mokrou půdu nesnese.

V postupu osevním může následovati po každé plodině, která nechává pole bez plevele, zejména daří se dobře po okopaninách, k nimž bylo chlévským hnojem hnojeno, po jeteli, luskovinách a j. Po máku daří se dobře ozimá pšenice. Pro mák má býti půda na podzim hluboko zorána. Mák žádá půdu silně vyhnojenou a jest nutno chlévský hnůj již na podzim zaorati. Nebyla-li půda silně vyhnojena chlévským hnojem anebo kompostem, pak používá se strojených hnojiv, a to 2 q superfosfátu, 1.5 q siranu amonného a 1 q draselné soli po 1 ha. Před setím se pole jemně uválí. Setí provede se řádkovým strojem, vzdálenost řádků 30 – 40 cm, hloubka semene 0.5 až 1.0 cm. Výsev činí na 1 ha 4 – 8 kg. Někteří hospodáři míchají semeno makové před setím s jemným pískem. Po zasetí se pole mírně uvláčí a uválí.

Během vzrůstu žádá mák mnoho práce. Jakmile počne vzcházeti, pleje se ručně, okopá se, anebo se proplečkuje a když utvoří 3 – 4 lístky, jednotí se v řádcích na vzdálenost 15 – 20 cm.

Sklizeň máku se zvýši jestliže po jednocení pole siranem amonným anebo chilským ledkem v množství 1 – 1.5 q na ha pohnojíme.

Někdy seje se mák také ve smíšené kultuře s krmnou mrkví anebo s řepou. Výhodné to není. Během vzrůstu trpívá někdy mák některými škůdci, z nichž zvláště zasluhuje zmínky krytorypec běloskvrnný, jehož larva vyžírá semena v makovici. Dále poškozuje mák mšice maková a bejlomorka maková. Z plísní škodí vřetenatka maková, která způsobuje zkřivení stonků.

Sklizeň máku nepukavého nepůsobí obtíží. Když makovice zhnědnou a semeno v nich při zatřepání šustí, tak se stonky makové – při pěstování máku v malém – vytrhávají rukou i s kořenem anebo se žnou srpem; při pěstování ve větších rozměrech seče se mák žacím strojem, pak váže se do malých snopů a rovná se do kapliček, aby doschl. Suché makovice, když těchto jest menší množství, řežou se nožem a semeno sype se do nějakých nádob, na př. do necek, nebo do ošatek, na to se semeno makové na rozprostřených plachtách venku dosušuje. Při pěstování máku ve velkém mlátí se tento mlátícím strojem. Vyčištěné zrno od prachu od úlomků makovic ukládá se na sýpce do nízkých hromad a často se přehazuje, aby mák neztuchl.

Výnos zrna po 1 ha obnáší 10 – 15 – 20 q. 1 hl zrna váží 56 – 62 kg.

Problém švestky domácí

Následující článek je z roku 1935.

Redakce časopisu “Rádce” nadhodila otázku, týkající se tvrzení některých ovocnářů, že naše švestkové stromy byly zdegenerovány podnožemi, jež zavinily seslabení odolnosti švestkových kultur vůči škůdcům, zejména vůči puklici švestkové. Podle těchto tvrzení by švestky nebyly tak zdegenerovány a puklice by neškodila v takové míře jako dosud, kdybychom švestky množili odkopky. SvÚj názor opírají tito pěstitelé ovocného stromoví o skutečnost, že puklice se objevuje i na jiných stromech, keřích a rostlinách a přece jim tolik neuškodila jako švestkám. Aby bylo známo, oč jde, přihlédněme nejprve k nejvíce používaným podnožím pro švestky a slívy. Kdysi se švestky u nás rozmnožovaly pouze odkopky, bez dalšího šlechtění. Ve snaze po návratu k původním našim znamenitým domácím švestkám volá se po tomto nejstarším způsobu množení švestek, zlepšeném tím, že by se odkopky řádně zaškolkovaly a zaštěpily roubem nebo očkem z vybraného, zdravého a zvlášť dobré ovoce dávajícího stromu. Ve větších ovocných školkách nedá se však s touto podnoží dobře pracovati, jednak pro naprostý nedostatek odkopků, jedna pro nestejnost tohoto školkařského materiálu.

Další podnoží, proti níž se stanoviska pěstitele není námitek, je švestkový semenáč. Švestkové semeno však těžce a nepravidelně klíčí, takže i těchto podnoží je nedostatek a jsou drahé. Stromky na jmenovaných podnožích pomalu rostou, mívají někdy pokřivený kmen a slabší korunku, na což kupující stromků ve školkách poukazují.

Kromě toho štěpí se švestky na podnož Prunus St. Julien a Prunus myrobalana. Této používají v poslední době školkařské závody nejvíce, a to nejen pod švestky a slívy, nýbrž i pod meruňky. Pro školkařské závody má Prunus myrobalana jako podnož pod uvedené peckovice nesporně velké výhody. Stromky na ní naštěpené totiž rychle a zdravě rostou, takže se dociluje poměrně brzy krásných, zdravých stromů, s rovnými, silnými kmeny.

Pěstitele-ovocnáře však nezajímá, jak se podnož chová v ovocné školce, nýbrž jaký vliv má na vysazený stromek v ovocném sadě. A tu jsou s některých stran námitky proti švestkám, štěpeným na Prunus myrobalana, do pozdní plodnosti stromků, odolnosti vůči klejotoku a náhlému odumírání (toto hlavně při meruňkách) a byly vysloveny i pochybnosti o jakosti plodů. Na druhé straně nechybí ani obhájců myrobalany, kteří poukazují na dobře prospívající sady švestkové, na ní štěpené.

Jsou zde tedy mnohdy protichůdné zkušenosti některých ovocnářů, a kromě toho mnoho teoretických dohadů. Proto musí o vhodnosti nebo nevhodnosti různých podnoží rozhodnouti nestranné pokusy v několika sadech, ve kterých by se vysadily švestky na odkopku, na švestkovém semenáči, na Prunus St. Julien a na Prunus myrobalana. Pozorovati je třeba zdravotní stav stromů, začátek plodnosti, pravidelnost sklizní, jakost ovoce, součet všech sklizní a tržby a dosažený věk u stejného počtu stromků, vysazených zároveň na témž stanovišti. Pokusy vyžádají si velkého finančního nákladu a dlouhé doby, ale u švestky domácí jde ještě i o jiné problémy, o nichž se zmiňuji níže.

Že by malou odolnost švestky vůči puklici švestkové zavinily podnože, nemohu potvrditi, vždyť švestky na odkopku jí trpěly stejně jako na jiných podnožích. Naopak lze pozorovati, že ryngle a jiné slívy, které bývají štěpeny na jiných podnožích než na odkopku, jsou méně poškozeny než švestka domácí. Vinu na malé odolnosti vůči puklici švestkové má tedy spíše odrůda švestka domácí, než podnož, použitá při množení. Ostatně ani tvrzení, že puklice jiným rostlinám tak neškodí, není úplně pravdivé, vždyť jsou známy případy v jižních Čechách (podle dr. Blattného), že puklice vyhubila i trnku (Prunus spinosa), divoce roustoucí keř, jejž lze snadno zničiti. Příčiny zkázy švestkových stromů popíši příště. Ing. Souček, Průhonice.

Maliny a jich pěstování

Vše, co si vsadíte do své zahrádky, musíte ošetřovat, abyste docílil očekávaných výsledků, jen malin si nikdo v mnohých zahrádkách nevšímá. Často slyšíme: “Že jsem vysadil maliny do zahrádky! Osázel jsem je kolem plotu a nyní mám z půl zahrady maliniště. Co s nimi mám dělat? Mám maliny tak husté, že to raději všechno vyhodím.” To jsou bolesti zahrádkářů.

Milý zahrádkáři, podívej se do vzorné zahrádky vzorného zahrádkáře a slyš jeho radu:

Maliny se svými téměř vodorovnými kořeny se rozrůstají daleko od původního stanoviště a poněvadž z kořenů se tvoří nové výhony, zaplevelí pozemek daleko široko. Dobře musíte volit místo, kde chcete maliny vysázet. Maliny potřebují slunné stanoviště s dobrou, výživnou, lehčí půdou. Na příliš suchých místech rostou také, ale málo plodí.

Nejlépe je stanovit malinám místo, někde na konci zahrady u plotu, ale je též možno sázeti je na záhony do řad. Tu musíte na obou koncích řady zatlouci do země kůl a spojit obě strany drátem, takže maliny jsou zabezpečeny proti větrům a nenaklánějí se. Je vždy dobře na každé straně takového záhonku udělati cestičku. Cestička zamezí z části rozrůstání malin. Co naní nebo za ní vyrůstá, musí se ihned vykopnout a máte po největší nepříjemnosti s rozrůstáním malin.

Maliny je nejlépe sázeti na podzim. Jen v krajích studených a drsných na jaře.

Dobře proryté a chlévským hnojem pohnojené rabátko máme připravené. Jakmile objednané maliny dojdou, odřízneme nalomené kořínky a před vysazením kořeny namočíme do kaše ze žluté hlíny, do které přidáme trochu kravince. Výhony malin zkrátí se o jednu třetinu až polovic celkové délky. Tak ošetřené maliny můžeme vysadit.

Z jara jenom okopávejte a čistěte plevel. Kolem cestičky zarazte v létě na 2 m od sebe koly 1 m vysoké a na ně napněte na 50 cm od sebe drát. Takové opatření udrží maliny rovné a nebudou se naklánět na cestu.

Teprvé druhý rok nastane vám práce se zmlazením keřů, což se dělá v únoru, březnu. Všechny staré, zaschlé výhony, jež loňského roku přinesly ovoce, vyřežem. Zaschlé výhony můžeme též vylámat na podzim po sklizni. Všechny slabé loňské výhony odstříháme, takže zbudou jen 3 – 4 nejsilnější pruty, kterým sestřihneme špičku nad prvním, dobře vyvinutým očkem.

Ani maliny nejsou ušetřeny škůdců. A tu doba jarní je nejvhodnější pro ničení škůdců. Zduřeniny prutů, místa, v nichž se prut při větru láme, jsou způsobena dvěma škůdci, bejlomorkou a žlabatkou malínovou, jejichž larvy přezimují v hálkovitých zduřeninách. Napadené pruty musíme odstranit a spálit.

Poněvadž maliny koření mělce, vyžadují častého hnojení, hlavně dusíkatého (chlévská mrva, síran amonný). Přes zimu pohnojte pozemek chlévskou mrvou, kterou na jaře zaryjete. V létě zalejte občas močůvkou. Tak ošetřené maliny dají dobrý užitek a nikdo nemusí na ně hubovat.

Plevel na zahradě

Škodlivost plevelů je obrovská: odebírají půdní vláhu kulturním rostlinám, ochuzují o živiny, zastiňují a potlačují pěstované rostliny, a tím brzdí jejich vývin, podporují rozšiřování chorob a škůdců, snižují výnosy, a tedy i výsledky vynaložené práce. Přitom se lépe přizpůsobují horším půdním a klimatickým podmínkám než kulturní rostliny a mají až neuvěřitelnou rozmnožovací schopnost. Plevele se rozmnožují semenem a většina z nich jich vytváří obrovská množství. Například známý pěťour, nejrozšířenější plevel na našich zahrádkách, vytvoří z jedné rostliny přes 3 tisíce semen – jak uvádí naše literatura; zahraniční literatura uvádí, že jedna rostlina má schopnost vytvořit až 300 tisíc semen! Smetanka lékařská, naše známá pampeliška, vytvoří z jedné rostliny 3 tisíce až 7 tisíc semen! Některé plevele se však kromě semeny rozmnožují ještě vegetativně – kořenovými oddenky, šlahouny, zakořeňujícími lodyhami, cibulkami aj. Tyto plevele jsou ještě horší. Mezi ně například patří pýr plazivý. Literatura uvádí, že jeho oddenky vytvoří na ploše 1 m2 síť dlouhou 60 m! Představme si, kolik vláhy a živin odebere pěstovaným rostlinám.

Ochrana před zaplevelením a boj proti plevelům je dlouhý a obtížný. Nejspolehlivější je stále ruční pletí, při kterém si ušetříme práci, když plejeme včas, dokud jsou rostlinky malé. Samozřejmě musíme umět rozeznat mladé rostlinky plevelů od kulturních rostlin. Dále se proti plevelům bráníme různými agrotechnickými zákroky – kypřením, okopáváním půdy, ale také nastýláním, při němž mezi rostliny nasypeme asi 3 – 4 cm vrstvu rašeliny, krátké řezané slámy, plev apod. Avšak pýr a některé vytrvalé plevele prorostou i touto vrstvou. Účinné je nastýlání polyetylénovou fólií.

Plevele můžeme ničit také vhodným použitím některých hnojiv, nejlépe dusíkatého vápna, které ničí mladé rostliny i semena v povrchové vrstvě půdy a je účinné především na širokolisté jednoleté plevele. Poprašuje se jím půda brzy na jaře před setím nebo výsadbou, kdy zničí mladé plevele, nebo po sklizni např. zeleniny, kdy ničí vypadaná semena plevelů. Tímto způsobem se například podstatně omezí agresivní pěťour. Podobně jako dusíkaté vápno lze použít i jemně mletý kainit, tzv. ohnicový.

V boji proti plevelům je důležité zabránit jejich rozšiřování. Předně při ručním pletí vytrháme plevele i s podzemními oddenky a kůlovými kořeny. Při vytrhávání pýru, svlačce a dalších plevelů se snažíme nepřetrhnout podzemní oddenky a vytáhnout je celé, třeba několik decimetrů dlouhé. U smetanky je třeba vydloubnout celý hluboký kůlový kořen. Z neodstraněných podzemních částí tyto plevele totiž obrůstají dál a zaplevelují půdu. Vytrhané plevele ihned ze zahrady odstraníme, neboť když podzemní oddenky, např. pýru, nebo i vytržené rostliny, např. pěťouru nebo merlíku, necháme ležet na okraji záhonu, mohou se třeba po dešti znovu uchytit, a to buď pravými, ne zcela zaschlými kořínky, nebo oddenky, popřípadě adventivními kořínky.

Ohniskem šíření plevelů na zahradě bývá kompost. Plevele sice do kompostu nepatří, ale prakticky co s nimi? Tak je házíme na kompost. Ale pozor! Ne všechny vytrvalé plevele se v kompostu zničí. Pýr a jiné plevele často prorůstají kompostem a po jeho rozházení na záhon se uchytí a rostou dál. Také většina semen z dozrálých plevelů hozených na kompost uzraje, a protože má dlouhou klíčivost (některá až několik let!), po rozhození kompostu na záhon vyklíčí. Této chyby se nejčastěji dopouštíme u pěťouru, který se tak stále rozšiřuje. I z kvetoucí rostliny semeno dozraje. Je tedy třeba počítat s tím, že se do kompostu mohou dostat semena plevelů a pravidelně je ničit. K tomu se velmi dobře hodí chemický přípravek Nematin, který je určen především pro dezinfekci a sterilizaci půdy a kompostů a k ničení zárodků chorob a škůdců, ale ničí také semena plevelů. Při ošetření kompostu na podzim podle návodu, který je uveden na obalu přípravku, máme na jaře kompost čistý.

Šíření plevelů také omezujeme kombinací plodin na záhoně. Po plodině, která se těžko pleje a u níž se dá počítat, že v půdě po ní zůstalo větší množství plevelných semen dá se příští rok plodina, která se snadno pleje a která se musí častěji okopávat a kypřit (například brambor); tím se záhon opět vyčistí. Rovněž vhodným výběrem pěstovaných plodin lze omezit výskyt plevelů. Výborně se k tomu hodí například fazole, které svými listy brzy zakryjí půdu a nedovolí plevelům se rozrůstat. Proti pýru je například velmi vhodné vysít hustě hrách (vzdálenost řádků asi 8 – 10 cm, vzdálenost v řádku 3 cm). Sklizeň se nedá očekávat nijak velká, ale listy hustě nasetého hrášku zastíní půdu tak, že se pýr udusí. Tento plevel totiž nutně potřebuje k růstu světlo. Při podzimním rytí takto osetého záhonu najdeme zbytky polozetlelých podzemních oddenků pýru, které prostě nemohly růst.

Jak by bylo výhodné, kdybychom jednoduše mohli záhon něčím postříkat a plevele by byly pryč. Bohužel však není tak jednoduché používat plevelohubné přípravky – herbicidy na zahradě. Nemáme univerzální herbicid, který by ničil všechny plevele a přitom nepoškodil kulturní rostliny. Určité chemické přípravky ničí jen určité plevele, ale současně ničí i určité kulturní rostliny. Některé herbicidy také v půdě dlouho účinkují a třeba ještě druhý rok poškodí kulturní rostlinu vysazenou na ošetřeném místě. I kdybychom toto všechno dokázali překonat, největší potíž je v tom, že se tyto chemické přípravky používají ve velmi malých množstvích, která lze při potřebě několika konví vody na několik záhonů těžko odvážit. Kromě toho se připravený roztok musí rozlít po záhonech naprosto stejnoměrně. Postříká-li se tímto roztokem jedno místo dvakrát, zvýší se dávka přípravku, takže se pěstované plodiny v tomto místě poškodí nebo zničí. S používáním herbicidů na zahrádce jsou tedy velké potíže.

Herbicidy na zahrádkách používáme především k hubení plevelů na neobdělávaných částech zahrady, cestách, skládkách apod. K tomu máme přípravek Travex, kterým je třeba v předepsané koncentraci zalít několikrát za rok. Pozor, Travex je výbušnina! Plevele na těchto místech lze ničit i silnějšími dávkami jiných herbicidů, např. Dikotexem. Je však třeba dát si pozor na to, aby voda po dešti nesplavila tyto přípravky do záhonů. Zničilo by to kulturní rostliny.

Rybíz, angrešt, maliny, ostružiny, jahody, borůvky – odrůdy

Pěstování drobného ovoce

Červený, černý a bílý rybíz, angrešt, maliny, ostružiny, jahody a zahradní borůvky se pěstují především na zahrádkách, takže zdrojem zásobování obyvatel tímto ovocem je z velké části produkce zahrádkářů. Je to ovoce – jak říkáme – k nezaplacení, protože nejen je výborné v čerstvém stavu, ale dá se i mnoha způsoby zpracovat a různě konzervovat pro spotřebu v každé roční době.

Z rybízů se pěstuje asi 65% červeného, 30% černého a 5% bílého. Ovlivňuje to především výše výnosů dosahovaná z těchto druhů. Když počítáme výnos červeného rybízu za 100%, dá černý rybíz asi 60% a bílý asi 50%. Červený a bílý rybíz se pěstují většinou jako keře, ale mnohde jsou oblíbené i stromky, které však dávají na plošnou jednotku menší výnos. Černý rybíz se pěstuje jen jako keř a je nejnáročnější na pěstování. Všechny rybízy mají jedno společné: potřebují dostatečnou výživu a závlahu. Z červeného rybízu se nejvíc pěstují odrůdy Vierlandenský (Erstling), Holandský červený, méně Houghton Castle a Karlštejnský (Heros). Z nových odrůd je nejlepší Heinemannův pozdní, který dává nejvyšší výnosy krásných plodů, zraje však až za měsíc po ostatních odrůdách. Jako výborný se též ukazuje Jongher van Tets, jako dobrý Red Lake, a poslední novinka, u nás málo rozšířená, odrůda Rondom. Dává vysoké výnosy velkých plodů a je asi o týden pozdnější než běžné odrůdy. Z bílých rybízů je nejúrodnější Třešňový bílý, dobrý je též Versailleský bílý. Z černých jsou nejlepší tři standardní odrůdy – Holandský černý, Karlštejnský dlouhohrozen a Silvergieter, i když asi na stejné úrovni jsou odrůdy Hvězda Chicaga, Goliáš a snad i jiné.

Angrešty se pěstují většinou jako stromky. Keře mají slabé větve, které se pod tíhou plodů ohýbají a leží na zemi. Ovoce tak hnije a je zašpiněné. Řez záleží v každoročním předjarním prosvětlování a slabém zkracování korunky, občas i ve zmlazení. Z mnoha odrůd jsou nejlepší zelená odrůda Bílý nádherný (Hansa), ze žlutých Zlatý fík a Česká Koruna, z červených Králíčkův červený. Všechny tyto odrůdy jsou vhodné k jídlu i ke zpracování.

Maliny jsou výborné ovoce, ale na zahrádce se rozrůstají kořenovými odnožemi (vyrostou i 2 – 3 m od maliniště), které se musejí stále likvidovat. Nejlépe je vysadit maliník někde blíže plotu nebo v koutě zahrady, chceme-li však získat dobrou úrodu kvalitních plodů, musíme mu poskytnout dostatek slunce a živin. V podstatě jsou tři typy maliníku; jednouplodící, z nichž je rozšířená úrodná odrůda Pruská, z nových pak u nás nejlepší malina Malling Promisse, dále remontantní, které opakují menší úrodu v říjnu až v listopadu, z nichž je velmi známá odrůda Lloyd George, a konečně stáleplodící, které dávají sklizeň v červnu a pak znovu od srpna do října. U nás je odrůda Romy, která je trochu méně výnosná než předchozí odrůdy. Černé plody, se slabou příchutí ostružin, dává odrůda Hopkins, která méně odnožuje, avšak polehá. Na zahrádce se má maliník pěstovat na drátěnkách, které omezí jeho polehání.

Ostružiny se pěstují jen ve větších zahradách, většinou jako živý plot, protože vytvářejí velmi dlouhé šlahouny. Stává se, že se keře zaplevelí, protože pro trny se do nich nemůže, a za čas máme z ostružiníku neproniknutelnou, málo úrodnou džungli. S tím je třeba počítat. Z odrůd jsou nejlepší u nás známé vzpřímeně rostoucí odrůdy Wilsonova raná a šlahounovitá Theodor Reimers.

Jahodníky známe jednouplodící (červnové), stáleplodící, špalírové a měsíční. Nejvíc se pěstují jahody červnové. Dávají nejvyšší výnosy. Nejlepší odrůdou, která se u nás pěstuje z 80%, je Senga Sengana. Je úrodná, má výbornou chuť a hodí se i na kompoty; prší-li v době sklizně, trpí plísní šedou. Z raných odrůd je nejlepší Surprise des Halles (Překvapení tržnice), dále Anneliese, Münchenberská raná a Senga Precosa. Výborná je nová československá odrůda Maryša, obrovské plody, i když menší počet, dává Senga Gigana. Z ostatních se zdá dobrá Dobruška. Mezi zahrádkáři se pěstuje mnoho zahraničních odrůd, které se zkoušejí. Žádná z nich však dosud jmenované odrůdy nepředstihuje. Ze stáleplodících odrůd se nejvíce pěstují Red Rich, která však dost trpí roztočíkem, a Ozark Beauty. Ze špalírových jahodníků, které jsou víc pro okrasu než pro skutečný užitek, je nejznámější Sonjana, z nových pak Věra. Tyto odrůdy vyžadují teplou polohu a hodně bohatou výživu. Z měsíčních jahodníků se u nás pěstuje Rujana. Dává malé plody od června do zámrazu. Pěstuje se hlavně ze semena.

Jahodníky se vysazují v srpnu, aby do zimy dobře zakořenily, a nenechávají se na záhoně déle než čtyři roky. V poslední době se jahodníky na stálý záhon vysazují až na jaře, protože v srpnu nebývají záhony uvolněny. V srpnu se sazenice vysadí hustě na záložní záhonek a na jaře se rozsadí.

V posledních letech se začínají pěstovat hroznovité neboli zahradní borůvky. Plodí velké borůvky v hroznech, které zrají postupně. Některé keře dorůstají až do výšky 2 m. Vyžadují kyselou lesní zeminu, slunce a bohatou výživu. Poskytují dobré výnosy, chuť mají stejnou jako lesní borůvky, jejich šťáva však nebarví. Vysazují se aspoň na 2 m od sebe. Při dozrávání se borůvky musí chránit před ptactvem. Sortiment je bohatý, zatím se však zkouší, které odrůdy budou u nás nejlépe vyhovovat.